Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti P. Z., zastoupeného advokátem Mgr. Filipem Gerykem, sídlem Palánek 254/12a, Vyškov, proti příkazu k zatčení vydanému Okresním soudem v Chomutově č. j. 47 T 10/2024-853 ze dne 19. dubna 2024 a evropskému zatýkacímu rozkazu vydanému Okresním soudem v Chomutově č. j. 47 T 10/2024-895 ze dne 29. dubna 2024, za účasti Okresního soudu v Chomutově jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 4 odst. 4 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalován pro zločin šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, 4 písm. a) trestního zákoníku. Okresní soud v Chomutově nařídil na 19. 4. 2024 hlavní líčení, předvolání k němu (jakož i samotnou obžalobu) se však opakovaně nepodařilo stěžovateli doručit. Stěžovatel zároveň soud písemně informoval, že hlavní líčení "ruší", a to "z pravomoci občanů ČSFR".
3. Okresní soud následně vydal napadený příkaz k zatčení a napadený evropský zatýkací rozkaz. Příkaz k zatčení soud odůvodnil tím, že není známo místo současného pobytu stěžovatele, který nebyl zastižen na adrese trvalého pobytu, písemnosti od okresního soudu odmítá převzít a nebylo možné je doručit prostřednictvím pošty ani policie, stěžovatel opakovaně není kontaktní na jím uváděném telefonním čísle, bez omluvy se nedostavil k hlavnímu líčení, maří průběh trestního řízení a je dána důvodná obava, že se skrývá, aby se trestnímu řízení a hrozícímu trestu vyhnul.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel rozporuje, že by nebylo známo místo jeho současného pobytu a že by byl nekontaktní, naopak s orgány činnými v trestním řízení komunikuje a dokonce se osobně dostavil na Policii České republiky, doručovanou zásilku však nemohl převzít, neboť neměla patřičné náležitosti. K neúčasti na hlavním líčení stěžovatel připustil, že svou omluvu "poněkud nešťastně formuloval", nicméně se soudem ohledně hlavního líčení komunikoval. Dne 21. 5. 2024 byl navíc okresní soud informován o tom, že stěžovatel již má obhájce, nebyl tak důvod ponechávat napadená rozhodnutí v platnosti.
5. Stěžovatel dále namítá, že příkaz k zatčení nebyl řádně odůvodněn, neboť v něm chybí vysvětlení, jaký konkrétní vazební důvod má být podle soudu naplněn. Podle stěžovatele navíc ani nebyly splněny zákonné podmínky k vydání příkazu, tedy že stěžovatele nebylo možné předvolat, předvést nebo zadržet. Soud se o předvedení či zadržení stěžovatele ani nepokusil. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1507/21 ze dne 24. 8. 2021 a sp. zn. III. ÚS 609/22 ze dne 31. 5. 2022.
6. Dne 14. 8. 2024 stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu seznam důkazů, jimiž má být prokázáno, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná, neboť stěžovatel s orgány činnými v trestním řízení komunikoval, což soud při vydání rozhodnutí údajně nevzal v potaz.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ačkoli se stěžovatel domáhá zrušení příkazu k zatčení i evropského zatýkacího rozkazu, jeho argumentace míří takřka výhradně proti příkazu k zatčení. Proto se také Ústavní soud zaměří právě na příkaz k zatčení, o který se ostatně napadený evropský zatýkací rozkaz opírá.
9. Podmínky vydání příkazu k zatčení jsou vymezeny v § 69 odst. 1 trestního řádu, podle kterého je možné vydat příkaz k zatčení tehdy, je-li dán některý z důvodů vazby a obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu. Příkaz k zatčení musí obsahovat údaje zajišťující, že obviněný nebude zaměněn s jinou osobou, stručný popis skutku, pro nějž je obviněný stíhán, označení trestného činu a přesný popis důvodů, pro které se příkaz k zatčení vydává. Těmto požadavkům napadený trestní příkaz dostál.
10. Jakkoli se stěžovatel v ústavní stížnosti snaží vysvětlit, proč předvolání k hlavnímu líčení nepřevzal, v zásadě není pochyb o tom, že orgány činné v trestním řízení se o doručení předvolání opakovaně pokoušely. Stěžovatel je informoval, že se dlouhodobě nachází mimo trvalé bydliště, a odmítl sdělit adresu pro doručování. Místo toho požádal o doručení prostřednictvím policejního orgánu v Liberci a při převzetí přislíbil svou součinnost. Na svém telefonním čísle byl ovšem posléze nekontaktní, a když sám policii kontaktoval, odmítl nabídku, aby mu byla písemnost dovezena na jakékoli domluvené místo.
11. Posléze se sice stěžovatel dostavil do budovy SKPV Liberec, doručovanou zásilku však odmítl převzít kvůli tvrzené absenci potřebných náležitostí a ihned odešel (a nebyl proto poučen o následcích bezdůvodného odepření přijetí písemnosti). Okresnímu soudu v Chomutově poté zaslal sdělení, že "ruší zasedání soudu v Chomutově v záležitosti P. Z. z několika obzvlášť závažných důvodů". Mezi tyto důvody mimo jiné patří, že okresní soud "nepotvrdil svoji kompetentnost vést jakékoli řízení proti občanovi narozenému jako živý muž z masa, krve a kostí", že při "nezákonném fixním rozdělení ČSFR" nebyl občanům "vyplacen podíl na majetku státu", či že "Okresní soud v Chomutově jako soukromá firma má pravomoci stejné asi jako např. Svaz zahrádkářů".
12. Za této situace se zjevně nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že vydáním příkazu k zatčení okresní soud porušil jeho ústavně zaručená práva. Výše uvedené okolnosti poskytují dostatečnou oporu pro závěr okresního soudu o naplnění důvodu vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu (byť konkrétní vazební důvod není v příkaze specifikován odkazem na konkrétní zákonné ustanovení) v míře nezbytné pro vydání příkazu k zatčení, při němž se o důvodnosti případné vazby ještě nerozhoduje (neboť k tomu je nezbytné nejprve stěžovatele vyslechnout - čl. 8 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), a je zároveň zřejmé, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly dostatečné úsilí, aby předvolání stěžovateli doručily a zajistily jeho účast na hlavním líčení mírnějšími prostředky.
13. Namítá-li přitom stěžovatel, že mohl být předveden či zadržen, tak platí, že alternativní procesní postupy není před vydáním příkazu k zatčení nezbytné využít všechny (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2256/22 ze dne 6. 9. 2022). Navíc zadržení přichází obvykle do úvahy v případech, kdy je známo, kde se zadržovaná osoba nachází (pokud tomu tak není, lze vydat příkaz k zadržení, který ovšem dopadá na osoby podezřelé), předvedení je pak typicky využíváno tehdy, není-li v zásadě podstatné, kdy k němu dojde (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1507/21 ze dne 24. 8. 2021, v němž Ústavní soud poukázal na možnost nechat tehdejšího stěžovatele předvést, "a to vzhledem k tomu, že šlo jen o doručení trestního příkazu a obžaloby, nikoliv na předem určený den a čas, ale v podstatě kdykoli, jakmile bude policií zastižen na jím uvedených adresách nebo kdekoli jinde").
14. Poukazuje-li konečně stěžovatel na to, že je od 21. 5. 2024 zastoupen obhájcem, nemá tato skutečnost, k níž došlo po vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, na posouzení ústavní stížnosti vliv (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 459/23 ze dne 29. 8. 2023).
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu