Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., právně zastoupeného JUDr. Patrikem Nešporem, advokátem, se sídlem V Oblouku 170/1, Jeseník, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 10. 9. 2015 č. j. 55 To 303/2014-251 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016 č. j. 8 Tdo 106/2016-19proti, takto: V záhlaví usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1914/16 se opravuje složení senátu Ústavního soudu tak, že text "Ústavní soud rozhodl Kateřinou Šimáčkovou" se nahrazuje textem "Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka".
Ve shora označené věci Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 23. 8. 2016, jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl. V záhlaví usnesení došlo k písařské chybě v informaci o složení senátu Ústavního soudu, který věc projednal a rozhodl. Proto Ústavní soud postupoval v souladu s § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a vydal toto opravné usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. srpna 2016
David Uhlíř, v. r. předseda senátu
13. Pokud jde o námitku nedostatečné reflexe stěžovatelem navrhovaných důkazů, které obecné soudy neprovedly, a s tím spojenou námitku nedostatečného prokázání úmyslu stěžovatele spáchat trestný čin, tyto je třeba odmítnou z následujících důvodů. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 ze dne 3. 3. 1999 a sp. zn. I. ÚS 362/96 ze dne 20. 5. 1997; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 či sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002). V posuzovaném případě Ústavní soud nemá důvod přehodnocovat závěr trestních soudů o tom, že skutkový stav byl dostatečně prokázán, a že proto není třeba provádět další dokazování.
14. Již odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 23. 9. 2014 obsahuje vysvětlení, proč nebyly stěžovatelem navrhované důkazy provedeny. Na str. 5 se uvádí, že ani doplněné dokazování navrhované obžalovaným (stěžovatelem) nemohlo v žádném směru vést ke změně stanoviska Nejvyššího soudu, neboť důkazní situace byla plně dostačující k posouzení jednání stěžovatele jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 trestního zákoníku.
15. Stěžovatel v průběhu celého řízení namítal, že nebyl dostatečně prokázán jeho úmysl způsobit stíhaný přečin, a proto navrhoval další důkazy. Tvrdí, že jednal na doporučení bankovní poradkyně, která mu sdělila, že v případě uhrazení všech již splatných dlužných částek bude možno konsolidovat jeho dluhy. Tato skutečnost dle stěžovatele ukazuje na nedostatek zavinění na jeho straně, neboť při sjednávání výpůjčky s poškozeným věřil, že po této konsolidaci bude schopen všem svým dluhům dostát. Ze spisového materiálu, resp. ze svědectví manželky stěžovatele však vyplývá, že konsolidace úvěru jim slíbena nebyla, byla pouze doporučena, s manželem si tedy nemohli být jistí, jestli vyjde.
Z tohoto důvodu není možno přisvědčit stěžovateli, že jednal v přesvědčení, že vypůjčené peníze poškozenému do dohodnutého data vrátí. Nemohl si totiž být takovým tvrzením jist, musel minimálně počítat s variantou, že se mu úvěr nepodaří konsolidovat, tedy byl minimálně srozuměn s tím, že peníze nevrátí, což svědčí o jeho nepřímém úmyslu spáchat přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Ústavní soud je tedy toho názoru, že důkazní návrh stěžovatele neměl zásadní význam pro posouzení otázky viny, a proto v postupu soudů porušení práv stěžovatele na spravedlivý proces ani práv na soudní ochranu neshledal.
16. Dále Ústavní soud musí odmítnout tvrzení stěžovatele, že v jeho věci trestní soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Princip subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále též "trestní zákoník") nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2550/12 ze dne 10. 10. 2013). O takovou situaci však v uvedeném případě nešlo. Námitkou stěžovatele týkající se nedostatečné reflexe zásady subsidiarity trestní represe se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 5. 2015, ve kterém shledal, že v posuzované věci bylo užití prostředků trestní represe zcela namístě a nezbytné z důvodů, které vyčerpávajícím způsobem uvedl na str. 8-9. Těmito důvody bylo zejména to, že se stěžovatel dopustil přečinu v jeho kvalifikované podobě, neboť částka 60.000 Kč přesahuje spodní hranici větší škody ve smyslu § 138 odst. 1 trestního zákoníku, dále že stěžovatel byl při svém jednání veden zištným záměrem, neboť se realizací uvedené půjčky snažil řešit svou finanční situaci a to s vědomím, že pravděpodobně nebude moct dostát svým závazkům s ohledem na celkovou dlužnou částku, která dosahovala částky 1.300.000 Kč. Pokud stěžovatel namítá nedostatečnou škodlivost svého činu ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, Ústavní soud shledává argumentaci Nejvyššího soudu, která toto tvrzení stěžovatele vyvrací, jako zcela dostačující.
17. S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu, než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. srpna 2016
David Uhlíř, v. r. předseda senátu