Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti R. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného advokátem Mgr. Michalem Hledíkem, LL.M., sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 386/2024-631 ze dne 22. května 2024, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 4/2024-540 ze dne 18. ledna 2024 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 4 T 82/2023-492 ze dne 1. prosince 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, práva na procesní rovnost zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na uložení trestu jen podle zákona zaručeného čl. 39 Listiny, presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a práva na obhajobu zaručeného čl. 40 odst. 3 Listiny. K těmto porušením mělo dojít odsouzením stěžovatele bez dostatečných důkazů, opomenutím důkazů navržených stěžovatelem, uložením nepřiměřeného trestu a odmítnutím dovolání bez vypořádání stěžovatelových námitek.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku uznán vinným ze spáchání přečinů vydírání a porušování osobní svobody (skutek 1), zločinu znásilnění (skutek 2) a přečinu nebezpečného vyhrožování (skutek 3), za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a k trestu propadnutí věci.
3. Přečinů vydírání a porušování osobní svobody se měl stěžovatel dopustit ve zkratce tím, že dne 31. 10. 2022 v čase mezi 6.25 a 6.35 vešel do bytového domu, kde bydlela mladistvá, sebral jí mobilní telefon a výhružkami ji přinutil, aby s ním odjela na ubytovnu. Zločinu znásilnění se měl dopustit ve zkratce tak, že téhož dne mezi 6.35 a 8.00 na ubytovně nad mladistvou stál s nůžkami v ruce a napřáhl se vůči ní zaťatou pěstí, čímž ji donutil se svléknout, načež jí strčil prsty do přirození. Přečinu nebezpečného vyhrožování se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že mladistvé opakovaně různými způsoby (elektronickými zprávami, ústně, gesty) vyhrožoval, že zabije ji, její matku a přítele.
4. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve výroku o trestu zrušil a nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a k trestu propadnutí věci. Odvolání stěžovatele krajský soud zamítl. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením stěžovatele dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který nedostál požadavkům plynoucím z judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší soud se podle stěžovatele nedostatečně vypořádal s námitkami ve vztahu k zjištěnému skutkovému stavu, neboť jen zopakoval argumenty soudů nižších stupňů, aniž by je podrobil jakémukoli kritickému hodnocení.
6. Stěžovatel dále namítá, že soudy opomenuly některé jím navržené důkazy, a to provedení rekonstrukce trestného činu a záznamy z kamer. Stěžovatel byl přitom údajně odsouzen jen na základě výpovědi mladistvé a nepřímých důkazů a navržené důkazy měly minimálně stejnou váhu.
7. S právě uvedeným souvisí také další stěžovatelova námitka, a sice že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, a došlo tak k porušení presumpce neviny. Rozhodnutí o vině se opírá o výpověď mladistvé, kterou podle stěžovatele nelze hodnotit jinak než jako nevěrohodnou, soudy však přistupovaly k věci zaujatě a přihlížely jen k okolnostem, které mohly vyložit ve stěžovatelův neprospěch. Rozpory ve výpovědi mladistvé tak přešly, zatímco veškeré možné mezery ve výpovědi stěžovatele šly k jeho tíži. V konečném důsledku se tak skutková zjištění soudů ocitla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
8. Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s uloženým trestem, který považuje za nepřiměřeně přísný, nebyly navíc splněny podmínky pro uložení trestu v rámci trestní sazby zvýšené o jednu třetinu podle § 43 odst. 1 ve spojení s § 59 odst. 1 trestního zákoníku.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předesílá, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 81, 83, 90 Ústavy České republiky). Důvodem k intervenci Ústavního soudu jsou jen závažná pochybení trestních soudů, která vyústí v porušení ústavně zaručených práv obviněného. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ačkoli lze v dovolání v trestních věcech v souladu s judikaturou Ústavního soudu uplatnit každou námitku porušení ústavně zaručených práv včetně námitek skutkových (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014), což se promítlo i do zákonné úpravy [viz § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], nic to nemění na skutečnosti, že zjišťování skutkového stavu je primárně doménou soudu prvního stupně. Úkolem Nejvyššího soudu, vznese-li dovolatel odpovídající námitku, je pouze ověřit, zda se soudy nižších stupňů při procesu zjišťování skutkového stavu nedopustily zásadních pochybení. To Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí učinil, přičemž zároveň reagoval na všechny stěžovatelovy námitky. Výhradám, které stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu vznáší, proto nelze přisvědčit.
12. Jelikož stěžovatel shodné skutkové námitky opakuje i v ústavní stížnosti, aniž by odůvodnění Nejvyššího soudu odpovídajícím způsobem ve své argumentaci reflektoval, postačí pro stručnost na relevantní pasáže napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz zejména body 13-16), s jehož závěry se Ústavní soud ztotožňuje, odkázat.
13. Souhlasit nelze ani s námitkou opomenutých důkazů. K návrhu rekonstrukce se okresní soud vyjádřil v bodě 59 napadeného rozsudku, kamerovými záznamy se pak zabývaly soudy všech tří stupňů (viz bod 56 rozsudku okresního soudu, bod 8 rozsudku krajského soudu a bod 17 usnesení Nejvyššího soudu). Tyto důkazy tedy nebyly opomenuty.
14. Námitky vůči uloženému trestu jsou pak do značné míry obecné a bez patřičného rozvedení. I zde proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (zejména bod 24) a dodává, že uložený trest vzhledem k okolnostem – mimo jiné povaha trestné činnosti, spáchání více trestných činů, věk A. B. (jedná se o pseudonym), trestní minulost stěžovatele – zjevně nelze považovat za nepřiměřený.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu