USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání obviněného R. M., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024 č. j. 11 To 4/2024-540, v trestní věci vedené Okresním soudem v Mělníku pod sp. zn. 4 T 82/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 12. 2023 č. j. 4 T 82/2023-492 byl obviněný R. M. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (jednání pod bodem 1 níže uvedené skutkové věty), dále zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku (jednání pod bodem 2 tamtéž) a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (jednání pod bodem 3 tamtéž), kterých se dopustil tím, že
„1) dne 31.10.2022 v době od 06:25 hodin do 06:35 hodin vešel do třetího patra bytového domu na adrese Horní Počaply č.p. 250, soudní obvod Mělník, kde čekal na společné chodbě za dveřmi bytu, ve kterém bydlí mladistvá AAAAA (pseudonym) se svojí matkou M. M. a v okamžiku, kdy poškozená mladistvá AAAAA otevřela vstupní dveře bytu, které za sebou uzamkla a pak vyšla na chodbu k výtahu, stál za dveřmi mezi patry, vzal jí nejprve z ruky mobilní telefon, který schoval u sebe, poté strčil poškozenou od výtahu zpět na společnou chodbu a řekl jí, že má odemknout dveře od jejich bytu jinak, že ji zabije, z obavy o zdraví a život dveře odemkla, zatlačil ji do bytu, kde jí pak v jejím pokoji začal vyhrožovat, že jestli s ním nepojede k němu na ubytovnu XY v XY, kde on bydlí a kde mu ona opraví tiskárnu, tak to bude po zlém,
2) dne 31.10.2022 v přesně nezjištěné době od 06:35 hodin do 08:00 hodin, jela poškozená AAAAA s obžalovaným pod jeho nátlakem na elektrokoloběžce na ubytovnu XY, nacházející se na adrese XY, soudní obvod Mělník, kde bydlí a pracuje, následně poškozenou donutil jít do jeho bytu č. XY ve XY patře, kde si poškozená sedla na gauč a zeptala se ho na tiskárnu, on se jí nejprve vysmál, že mu na to skočila a poté po ní chtěl, aby se svlékla, jinak jí roztrhá oblečení, kdy na sobě měla mikinu, tepláky a spodní prádlo, a protože nad ní stál s nůžkami v ruce a několikrát se na ni napřáhnul se zaťatou pěstí, tak se ze strachu svlékla do naha, on se pak svléknul také a strčil do ní tak, že si na gauči lehla a nejprve ji začal osahávat po těle a na prsou a potom jí vsunul prsty do přirození, což ji bolelo, ale měla strach, aby jí neublížil, tak se mu nebránila, podvolila se ze strachu, protože jí vyhrožoval, že když se nesvlékne a nevyspí se s ním, tak ji zabije, poté ji odvezl vozidlem do školy v XY, které řídil S. V., před školou ji vysadil pod podmínkou, že k němu po škole přijde zase na ubytovnu a on se pak rozhodne, jestli si spolu jen promluví nebo se spolu vyspí,
3) v průběhu období, kdy se přátelil s poškozenou AAAAA v době nejméně od 1.9.2022 do 30.10.2022, s touto komunikoval přes klasické telefonní hovory, SMS zprávy, Instagram a další aplikace ze svého telefonního čísla XY na telefonní číslo poškozené, o které věděl, že jí je 15 let, kdy jí vyhrožoval tím, že "rozbije dveře od jejich bytu, zabije ji, její matku i jejího přítele", posílal jí výhrůžné SMS zprávy, kdy dne 30.10.2022 v 18:34 hodin jí poslal zprávy, v nichž ji opakovaně vulgárně oslovoval, vyhrožoval jí zabitím s tím, že mu nevadí, když za to dostane doživotí, hlavně že ona bude mrtvá, dále poškozené zaslal přes aplikaci Instagram zprávy, kde jí vyhrožoval dne 29.10.2022 tím, že jí psal, že ji miloval a teď se bude mstít, že ji varoval, že dokáže takové věci, že ji připraví o rozum", dále přes aplikaci Messenger zaslal poškozené dne 29.10.2022 zprávu, že si ho může blokovat, ale že až se potkají, dopadne jako J., že končí a dále v přesně nezjištěnou dobu pravděpodobně v neděli 30.10.2022 ve sportovním areálu v XY s pohledem na poškozenou ukazoval rukou, jakoby ji měl podříznout, poté poškozené pošeptal, že jí vyrve střeva a poté řekl, že ji zabije rukama i toho jejího blbečka, přičemž ukazoval poškozené svoje ruce, kdy poškozená z jednání obžalovaného měla odůvodněný strach, a protože věděla o jeho trestní minulosti, tak těmto výhrůžkám věřila“.
2. Za shora uvedená jednání byl obviněný podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. iGET, IMEI 1: XY.
3. Proti shora uvedenému rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání vůči výroku o vině a státní zástupce v neprospěch obviněného do výroku o trestu. O těchto opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2024 č. j. 11 To 4/2024-540 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 185 odst. 2 tr, zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 59 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a zároveň podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zopakoval i trest propadnutí věci – mobilního telefonu značky iGET, IMEI 1: XY. Podle § 256 tr. ř. pak odvolání obviněného zamítl.
4. Uvedený rozsudek odvolacího soudu následně napadl obviněný dovoláním z následujících důvodů – zaprvé má za to, že rozhodná skutková zjištění pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a stejně tak ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./; zadruhé rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení /§265b odst. 1 písm. h) tr. ř./; zatřetí odsouzenému byl ukládán trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným / § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř./; začtvrté pak má za to, že všechny předcházející důvody dovolání byly dány již v řízení před soudem prvého stupně a odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek proti takovému rozhodnutí, aniž byly pro takový postup splněny procesní podmínky /§ 265b odst. 1 písm. m) tr. ř./.
5. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve obšírně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, jakož i popis skutků, kterými byl shledán vinným a přijatou právní kvalifikaci. Po vymezení dovolacích důvodů obecně konstatoval, že soudy prováděly a hodnotily důkazy v rozporu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., neboť zjištěné skutečnosti vyložily zásadně v neprospěch obviněného, a to i přes zásadní mezery ve skutkových zjištěních. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu stran rozsahu a hodnocení důkazů a z nich vzešlých skutkových zjištění.
Zároveň ani toto odvolacím soudem převzaté hodnocení nesvědčí o naplnění znaků přisouzených trestných činů. Rozhodování nalézacího soudu vykazuje podle jeho názoru prvky zaujatosti, „zřejmě s vědomím jisté společenské objednávky na výsledek řízení“ a výsledná rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) uvedl, že vedle objektivní roviny je třeba zjišťovat a hodnotit stíhané jednání i v rovině subjektivní, a to nikoliv jen na straně obviněného. Připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
7. 2015 sp. zn. 3 Tdo 883/2015 a usnesení téhož soudu ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. 8 Tdo 612/2011 zaobírající se faktory při posuzování naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy. Zdůraznil vnitřní rozpor konstrukce připouštějící, že poškozené byla jeho trestní minulost známá a neměla s ní problém sama ani její blízcí, přičemž na druhé straně je tatáž okolnost hodnocena jako způsobilá vyvolat v poškozené důvodnou obavu. Ve vztahu k této okolnosti připomněl svědectví svědkyně BBBBB (pseudonym), která se vyjádřila tak, že poškozená si z těchto výhružek dělala legraci.
Vyjádřil podivení nad tím, že ačkoliv měli být té části jednání, kdy měl gesty poškozené vyhrožovat podříznutím, přítomni i svědci M. M., J. K. a J. P., ti nic takového nepopisovali. Zároveň ovšem v té části, kdy podporují verzi poškozené, jsou jejich svědectví hodnocena jako relevantní důkazy. Takto selektivní přístup k hodnocení důkazů je třeba zásadně odmítnout. Co se týče skutků 1) a 2) výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, obviněný se ohradil proti závěru o účelovosti vlastní výpovědi, neboť je toho názoru, že naopak jeho výpověď nachází oporu v mnoha důkazech – výpovědi J.
P., M. M., K. M., T. H., J. K. a D. R. stran milostného poměru mezi ním a poškozenou, přičemž připomněl i materiální přínos (kapesné, nákupy oblečení). Tímto svým postupem ovšem soudy založily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě zjevného rozporu mezi obsahem důkazů a přijatých skutkových zjištění. Totožný dovolací důvod pak naplnily i v třetí variantě, tedy opomenutých důkazů, konkrétně „kamerových důkazů z místa údajného trestného činu a svědectví očitého svědka S. V.“.
Argumentaci soudů ve vztahu k těmto skutkům označil za účelovou. Důrazně odmítl, že by se z kamerových záznamů z domu čp. XY podávalo, že vzal poškozené u výtahu mobilní telefon a strčil ji zpět na chodbu. Poukázal na to, že celé jednání nemohl stihnout za dobu necelých 2 minut.
Takový závěr je podepřen i svědectvím svědka K., kterému sdělil, že čeká na poškozenou, což by nedělal, pokud by jí chtěl ublížit. Stejně tak by svědek zakročil, pokud by jejich setkání bylo nežádoucí. Nalézací soudy tedy zjevně nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Přijatá právní kvalifikace přečinem vydírání je tak nesprávná. Obdobně je tomu ohledně zločinu znásilnění. Z kamerových záznamů v ubytovně se nepodává jakýkoliv druh konfliktu poškozené a obviněného, nebo její rozrušení, což podporuje i výpověď T. H. a S.
V. Pokud odvolací soud konstatuje, že tyto důkazy nevypovídají nic o tom, co se dělo za zavřenými dveřmi, dopouští se nepřípustných spekulací a účelové argumentace. Stejně tak ignoruje objektivní důkazy svědčící ve prospěch obviněného – odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetika, kdy žádné stopy na těle poškozené nevykázaly DNA obviněného a stejně tak na místě samém zase DNA poškozené. V této souvislosti připomněl nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 928/20 stran rozporů ve výpovědi svědka jako jediného usvědčujícího důkazu, neboť tomu odpovídá i nynější situace, kdy jediným přímým důkazem je výpověď poškozené.
K její věrohodnosti pak má dovolatel výhrady, neboť je ovlivněna osobním vztahem mezi nimi, i jejím věkem. Poukázal na výpověď M. M., který poškozenou označil za zlatokopku a že si myslí, že to bylo na obviněného nahráno. Současně z dokazování vyplynulo, že poškozená udržovala paralelně více vztahů. Stejně tak vyjádřil nesouhlas s tím, že by jedinou příčinou posttraumatické stresové poruchy bylo jednání obviněného, k čemuž poukázal na problematickou rodinnou situaci, dřívější agresivitu partnera matky v mladším školním věku poškozené, sexuální násilí a šikanu ve škole, jakož i to, že svědci nepozorovali změnu chování poškozené po projednávané události.
Obviněný má tedy za to, že byla porušena jeho základní práva, především pak zásada in dubio pro reo. Dále vznesl námitky i vůči postupu policejního orgánu v přípravném řízení, kdy tento porušil jeho právo na obhajobu a rovnost zbraní stran trestního řízení, když neobstaral a odstranil důkazy svědčící ve prospěch obviněného (kamerové záznamy) a zamítl návrhy dovolatele na doplnění vyšetřování (výslech D. R., S. V., rekonstrukci trestného činu a kamerovými záznamy v domě XY ze dne 31. 10. 2022 od 6:00 do 8:30).
Dále pak shledal i uložený trest nezákonným, neboť nerespektuje všechna kritéria § 37 a § 39 tr. zákoníku. Nesouhlasí s tím, že měl být ukládán trest v rámci zvýšené trestní sazby podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Vymezil se vůči hodnocení své trestní minulosti i možnosti nápravy. Připomněl, že po posledním propuštění si našel zaměstnání i ubytování a vstoupil do oddlužení. Svědky byl označen za přátelského, vstřícného a pracovitého člověka, který se k ženám chová ochranitelsky.
Možnost nápravy pak nebyla znalecky řešena. Dále vytknul odvolacímu soudu, že nepřihlédl k polehčujícím okolnostem na jeho straně a apeloval na to, aby represivní složka nepřevažovala nad složkou výchovnou.
Uložený trest totiž vnímá jako odplatu zcela pomíjející další funkce trestu a je pro obviněného vzhledem k jeho věku a zdravotnímu stavu likvidační, dost možná trestem doživotním. Zároveň pak poukázal na procesní předpoklady pro zrušení výroku o trestu v odvolacím řízení, kdy je třeba, aby mezi ukládanými tresty byl výrazný rozdíl. Závěrem dovolatel zopakoval, že provedenými důkazy nebylo prokázáno naplnění znaků všech přisouzených trestných činů a navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024 č. j. 11 To 4/2024-540 a v souladu s § 265l tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k projednání a rozhodnutí.
6. K podanému dovolání zaslal své vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci řízení, jeho výsledku a dovolací argumentace obviněného, konstatoval nemožnost se vyjádřit k abstraktním výtkám obviněného vůči provedení a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.) s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze 22. 7. 2015 sp. zn. 8 Tdo 705/2015 a další. Pouze obecně uvedl, že soudy nepostupovaly zaujatě ani na „společenskou objednávku“, nic tomu nenasvědčuje.
Rozhodnutí nevykazují žádné podstatné mezery, ani je nelze označit za nepřezkoumatelná. Naopak soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., skutková věta obsahuje všechny znaky trestné činnosti a právní kvalifikace je tedy také odpovídající, přičemž soudy svá rozhodnutí odůvodnily v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. Co se týče námitky absence subjektivní složky přečinu nebezpečného vyhrožování, konkrétně možnosti vyvolat v poškozené důvodnou obavu, tuto lze podle názoru státního zástupce pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. podřadit, avšak postrádá důvodnost. Výhružky zavražděním blízkých a dalšími ohavnostmi mohou otřást i dospělým člověkem, natož jsou-li adresované dospělým mužem s trestní minulostí nezletilému děvčeti. Plně se tedy ztotožnil se závěry soudů (konkrétně bod 10 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Ve vztahu k výtkám k dokazování skutků pod bodem 1) a 2) státní zástupce uzavřel, že obviněnému jde primárně o nesouhlas s hodnocením důkazů, což ovšem nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť ten vyžaduje existenci zjevného rozporu mezi obsahem důkazu a rozhodných skutkových zjištění, který je ve věci dán. Konkrétně k výpovědi poškozené zdůraznil, že nestojí osamoceně, ale je podpořena ostatními důkazy a není tak ani rovnocenná výpovědi obviněného. Soudy se jejím obsahem důsledně zabývaly a logicky a přezkoumatelným způsobem vysvětlily, proč poškozené uvěřily. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy ve věci naplněn nebyl, a to ani ve variantě opomenutých důkazů, neboť z hlediska dovolacího řízení je relevantní právě opomenutí důkazů soudem, nikoliv nevyhovění důkazním návrhům ze strany policejního orgánu.
K výtkám stran přiměřenosti trestu pak státní zástupce připomněl, že tato otázka stojí zásadně mimo rámec dovolacího přezkumu. Pokud však obviněný namítá porušení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, tuto lze formálně podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak věcně není taková námitka důvodná. Krajský soud v bodě 15 a násl. vysvětlil splnění všech podmínek aplikace mimořádného zvýšení horní hranice trestní sazby, s čímž se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech proto na toto rozhodnutí odkázal.
Závěrem tedy navrhnul podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) eventuálně písm. c) tr. ř.
7. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť směřuje proti odsuzujícímu rozsudku, kterým byl zároveň zamítnut jeho řádný opravný prostředek.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Lze předeslat, že nyní uplatněnými výtkami dovolatele se zabýval již Okresní soud v Mělníku i Krajský soud v Praze, které se s nimi náležitě vypořádaly. K tomu je vhodné připomenout tezi, že v takovýchto případech se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Stejně tak je tomu v nyní řešené věci, Nejvyšší soud však přesto poskytne k jednotlivým okruhům námitek stručný komentář.
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, pak explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro
konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
11. Z dovolání obviněného je zcela zřejmé, že jeho primární nespokojenost pramení právě ze zjištěného skutkového stavu věci a způsobu provádění a hodnocení důkazů. Zároveň ovšem tyto jeho výhrady nepřekračují meze prosté polemiky s hodnocením důkazů soudem a ventilace nespokojenosti s jeho výsledky. Jako takové však nesplňují shora uvedené předpoklady uplatnění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tento důvod dovolání proto vůbec nenaplňují.
12. Část námitek obviněného je nutné označit za zcela abstraktní, bez jakékoliv konkretizace (provádění a hodnocení důkazů v rozporu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., zaujatost při rozhodování, nepřezkoumatelnost), neboť ani příkladem neuvádí, v čem taková pochybení spatřuje. Nejvyšší soud se k nim proto nemůže blíže vyjádřit, neboť není povinen ani oprávněn domýšlet za dovolatele jeho myšlenkové pochody. Po prostudování předloženého spisového materiálu ale neshledal ani náznaky tvrzených pochybení. Naopak se lze plně ztotožnit se soudem odvolacím i intervenujícím státním zástupcem, že soud prvního stupně provedl ke skutkům popsaným ve výroku svého rozsudku pečlivé a co do rozsahu dostatečné dokazování, přičemž důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.) a náležitě se vypořádal se všemi okolnostmi v neprospěch i ve prospěch obviněného, jakož i s jeho obhajobou. Své rozhodnutí zcela přesvědčivě odůvodnil, včetně uvedení úvah a myšlenkových procesů, jež k danému výsledku vedly a které nikterak neodporují formální logice, a naopak vzájemně plně korespondují. Takto stanovená skutková zjištění pak zcela správně a přiléhavě kvalifikoval podle norem hmotného práva.
13. Co se pak týče výhrad vůči hodnocení vlastní obhajoby, nutno poukázat na to, že soudy obou stupňů se verzí předloženou obviněným náležitě zabývaly a vysvětlily, proč jí neuvěřily, včetně odkazu na konkrétní skutečnosti, kterými ji mají za vyvrácenou, respektive, které podporují opačnou verzi poškozené (viz bod 55–58 odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 11–13 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Pokud obviněný poukazoval na svědecké výpovědi (J. P., M. M., K. M., T. H., J. K. a D. R.), které měly podpořit jeho verzi, nutno konstatovat, že všichni jím označení svědci se vyjádřili v tom smyslu, že jim nebyly známy bližší okolnosti vztahu mezi obviněným a poškozenou, případně, že jej upozornili na nevhodnost takového vztahu. Žádnému incidentu přítomni nebyli a ani žádný jiný nezaznamenali. Jedná se o výpovědi osob, které pozorovaly vztah obviněného a poškozené zdálky či jen v dílčích momentech a neměly do něj jakýkoliv hlubší vhled, ať již přímo, tak zprostředkovaně. Výpovědní hodnota těchto výpovědí je proto značně neutrální a rozhodně nelze uzavřít, že by jejich obsah byl v rozporu se skutkovými zjištěními přijatými soudem prvního stupně.
14. Do kategorie námitek vůči hodnocení důkazů je nutno podřadit i výtky vůči nelogičnosti hodnocení kamerových záznamů z domu poškozené a výpovědi svědka J. K. o setkání s obviněným ráno v den incidentů, stejně jako odlišné hodnocení kamerových záznamů v ubytovně a výpovědi svědka V. o chování poškozené, absenci zmínek o gestikulaci „podříznutí“ obviněného vůči poškozené či nesouhlas s příčinou vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Ani tyto totiž nejsou svojí kvalitou způsobilé naplnit deklarovaný dovolací důvod.
Svojí povahou předkládají alternativní hodnocení předmětných důkazů a proklamují nelogičnost postupu soudu prvního stupně, avšak bez jakékoliv opory v realitě či obecné logice. Ke kamerovým záznamům lze konstatovat, že Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem obviněného, že jednání popsané ve skutkové větě nemohl za dobu dvou minut stihnout. Toto není objektivně nikterak vyvráceno. Zároveň je z ostatních důkazů zcela zřejmé, že poškozená měla z obviněného obavy již na základě jeho předchozí komunikace a skutečnost, že se tedy téměř okamžitě podvolila jeho pokynům a výhružkám, naopak se skutkovými závěry plně koresponduje.
Totéž lze uzavřít i ohledně přiznání obviněného otčímovi, že čeká na poškozenou. V takovém sdělení není nic, z čeho mohl svědek usoudit, že obviněné hrozí nebezpečí a že by měl zakročit. I toto skutkové zjištění je tedy logickým výsledkem řádného hodnocení důkazu. Co se pak týče námitek obviněného založených na hodnocení chování poškozené při vstupu do ubytovny a cestou do školy, nutno konstatovat, že tyto jsou značně tendenčním a spekulativním vyjádřením vlastní představy o hodnocení důkazů, které ovšem nekoresponduje se souhrnem dalších provedených důkazů.
Pokud obviněný dovodil rozpory, potažmo důkaz o své nevině, z toho, že poškozená neprojevila na chodbě ubytovny rozrušení a že svědek V. nezaznamenal na poškozené zranění či „že by byla ubrečená“, pak nutno konstatovat, že takový výklad zcela neúměrně nadsazuje výpovědní hodnotu dílčích důkazů zcela neodpovídající skutkovým zjištěním vzešlým z řetězce ostatních na sebe navazujících důkazů. Nadto i tato zjištění byla v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, zejména pak s posouzením povahy a nastavením osobnosti poškozené podle znaleckého zkoumání a z její samotné výpovědi, zcela přesvědčivě a logicky vysvětlena právě strachem z obviněného a zvýšenou tendencí vyhovět jeho požadavkům a výhružkám.
V tom, že svědci nezaznamenali vyhrožování obviněného poškozené gestem naznačující podříznutí, nelze též spatřovat vady hodnocení soudu prvního stupně. Soud s těmito výpověďmi nezacházel nikterak účelově, jak naznačuje obviněný. Co se týče večera ve sportovním areálu, někteří svědci nic nezaznamenali (J. P. a J. K.). To ovšem zároveň zcela nevyvrací tvrzení poškozené, jejíž ostatní vyjádření jsou všechna podpořena dalšími důkazy. Incident z tohoto večera především potvrdila matka poškozené v hlavním líčení.
V rámci svého výslechu uvedla, že byla přítomna „řečem na AAAAA“, kdy ji obviněný vyhrožoval zabitím a že zabije celé XY, byť si nevybavila přesná slova (protokol z hlavního líčení ze dne 18. 10. 2023 č. l. 462 verte). Tato výpověď tedy naopak podporuje verzi poškozené o incidentu ve sportovním areálu a pokud soud prvního stupně vyhodnotil jako pravdivé i tvrzení o gestu podříznutí a dalších výhružkách, nelze v tomto směru shledat žádné pochybení, natož pak rozpor s obsahem důkazů. Konečně pak k výhradám vůči příčině posttraumatické stresové poruchy, která se u poškozené projevila, lze tyto označit za ryze spekulativní bez jakékoliv opory v provedeném dokazování. Souhrnně lze konstatovat, že v námitkách obviněného nelze spatřovat ani náznak jakéhokoliv rozporu mezi obsahem důkazů a přijatými skutkovými zjištěními a všechny výhrady pramení ze selektivního, účelového a místy až spekulativního hodnocení některých důkazů.
15. S obviněným se nelze ztotožnit ani v tom ohledu, že by odvolací soud ignoroval objektivní důkazy, konkrétně odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika. Jak totiž ze závěrů tohoto odborného vyjádření vyplynulo, z profilu získaného výškrabem z pod nehtů pravé ruky poškozené a stěru z prostěradla se kombinací několika metod podařilo ustanovit shodu s profilem DNA obviněného (č. l. 148). Okresní soud v Mělníku toto sice v sumarizaci důkazů, konkrétně v bodě 41 odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl, avšak následně při hodnocení důkazů v bodě 57 téhož ji již výslovně zmínil. Ani tato námitka není tedy způsobilá založit dovolací přezkum.
16. Co se pak týče námitek vůči věrohodnosti poškozené, i tyto jsou založeny výlučně na sveřepém nazírání vztahu s poškozenou vlastní optikou a odmítnutí všech ostatních důkazů. Nadto soudy obou stupňů se věrohodností poškozené náležitě zabývaly a zcela precizně vysvětlily, proč jí uvěřily. V podrobnostech lze proto na toto odůvodnění odkázat, neboť není úkolem Nejvyššího soudu do třetice opakovat zcela logické a pečlivé závěry předchozích soudů (viz bod 54–60 odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 9–13 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Současně nelze souhlasit s tím, že by soudy vycházely toliko z výpovědi poškozené. Naopak měly k dispozici další sumu důkazů, která při hodnocení těchto důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech poskytla spolehlivé závěry, z nichž pak vzešly popisy skutků ve výrokové části rozsudku. Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 928/20 je tedy zcela nepřípadný.
17. Obviněný pak namítal i existenci opomenutých důkazů, a to jak na straně odvolacího soudu, tak na straně policejního orgánu. Předně je třeba konstatovat, že těžiště dokazování leží právě před soudem prvního stupně, který může případná pochybení orgánů činných v trestním řízení v přípravné fázi napravit, neboť zásada bezprostřednosti a ústnosti (§ 2 odst. 11 a 12 tr. ř.) ukládá soudům vycházet právě a toliko jen z důkazů, před nimi bezprostředně provedenými. Zároveň ani soud není povinen provést všechny navrhované důkazy, přičemž své zamítavé stanovisko je povinen řádně odůvodnit.
V nyní posuzovaném případě se soud prvního stupně s důkazními návrhy obviněného náležitě vypořádal, když o nich rozhodl a své rozhodnutí náležitě odůvodnil, a to ve vztahu k rekonstrukci trestného činu (bod 59 odůvodnění rozsudku okresního soudu), anebo je provedl – výslechy svědků R., V. a kamerovými záznamy v domě XY v předmětném období. Nelze si nepovšimnout, že období požadované obviněným od 6:00 do 8:00 hodin je zcela nadbytečné, neboť z žádného důkazu, a dokonce ani z tvrzení dovolatele nevyplývá, že by se po čase 6:27 mělo v tomto domě dít cokoliv relevantního pro nyní posuzovaný případ, neboť obviněný i poškozená byly prokazatelně a nesporně tou dobou na ubytovně XY, potažmo na cestě do školy poškozené.
Ve vztahu k důkazním návrhům učiněným před odvolacím soudem pak nutno konstatovat, že tyto nesplňují kategorii opomenutých důkazů, neboť se jimi soudy náležitě zabývaly, když soud prvního stupně je provedl a hodnotil. Skutečnost, že tak učinil, nikoli ke spokojenosti obviněného, je však nečiní opomenutými. Tímto lze opět demonstrovat, že obviněný napadá skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů toliko na základě vlastního, sveřepého odmítání závěrů vzešlých z procesně bezvadného dokazování, avšak nekorespondující s jeho představou.
Ani tato námitka proto nedosáhla limitů dovolacího řízení.
18. Konečně pak obviněný vytkl soudům neuplatnění zásady in dubio pro reo. Obecně Nejvyšší soud připomíná, že předpoklad uplatnění zásady in dubio pro reo nastává až v případě, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu; rozhodnout ve prospěch obviněného je nutno pokud ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (nález Ústavního soudu ze dne 27.
3.2017 sp. zn. II ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedené citace patrno, důvodné pochybnosti by se měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoli k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.
Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). V nyní posuzovaném případě však nejsou shora uvedené předpoklady naplněny a obviněný se dovolává aplikace tohoto pravidla tolika na základě vlastního hodnocení provedených důkazů.
Ve skutečnosti jsou ovšem závěry soudu jednoznačné a neexistují dvě proti sobě stojící verze, neboť varianta předestřená obviněným byla postupně provedenými důkazy vyvrácena. Pro aplikaci pravidla in dubio pro reo proto v dané věci neexistovaly potřebné předpoklady a soudy tudíž svými rozhodnutími nikterak nepochybily.
19. Dalším zvoleným dovolacím důvodem byl důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitku ohledně nesprávného právního posouzení znaku „může vzbudit důvodnou obavu“ skutkové podstaty nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku. Pro právní kvalifikaci je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (neboť veškeré námitky obviněného v uvedeném směru byly odmítnuty – viz shora). Z nich vyplynulo jednání popsané v bodě 3) výroku odsuzujícího rozsudku, tedy komunikace obviněného vůči poškozené obsahující explicitní výhružky smrtí poškozené i jejím blízkým (matce a jejímu partnerovi, samotné poškozené i jejímu příteli). Bylo tedy třeba posoudit, zda jsou tyto výroky způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu. Na tomto místě se jeví jako potřebné vypořádat i poukaz obviněného na svědectví kamarádky poškozené, slečny BBBBB. Ta uvedla, že poškozená výhružky obviněného brala v legraci. Nutno zdůraznit, že toto svědectví je ojedinělé, naopak ostatní svědci (D. P., matka poškozené) uvedli, že poškozená se obviněného bála. Ani v tomto ohledu tedy nelze shledat jakýchkoliv vad ve skutkových zjištěních, které by zpochybnily skutek, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku jako nepochybný základ pro právní kvalifikaci.
21. Obviněný je toho názoru, že pokud jeho minulost nebyla pro poškozenou nikdy překážkou pro jejich styk, pak je konstrukce, že v ní tato trestní minulost byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu, vnitřně rozporná. Nejvyšší soud se však s tímto názorem neztotožnil. Naopak považuje za zcela logické, pokud poškozená přijala trestní minulost obviněného nepředpojatě a bez předsudků, avšak poté, co se začal agresivně projevovat a vyhrožovat jí a jejím blízkým smrtí, umocnila právě tato okolnost její obavy.
Zároveň Nejvyšší soud připomíná, že důvodná obava reálně nemusí vzniknout, ale její vznik musí být reálný. Způsobilost vyvolat důvodnou obavu je pak třeba posuzovat podle konkrétních okolností případu, zejména povaze výhružky, fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s poškozeným (Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4442). To vše bylo v nyní posuzované věci splněno, neboť je nepochybné, že obviněný jako dospělý muž vyhrožoval smrtí a jinou těžkou újmou nezletilé dívce (dítěti).
Již to samo o sobě svědčí o způsobilosti těchto výhružek vyvolat v poškozené důvodnou obavu. Skutečnost, že poškozená věděla o trestní minulosti obviněného, včetně toho, že byl odsouzen za vraždu, pak tyto všechny okolnosti a obavy o to více umocňuje. Nelze pochybovat, že by obavy pociťovala kterákoliv jiná osoba i dospělého věku, natož pak poškozená. Lze odkázat na odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně (body 60 a 63) i soudu druhého stupně (bod 10). Pokud pak obviněný argumentuje ve svůj prospěch usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29.
7. 2015 sp. zn. 3 Tdo 883/2015, pak je nutno toto přirovnání již jen z uvedené citace označit za nepřípadné. Obviněným citovaná pasáž konstatuje, že je třeba přihlížet k více faktorům, například závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních a podnikatelských a jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění pohrůžky, k individuálním rysům poškozeného a intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu. V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že si nelze představit závažnější narušení rodinných a osobních vztahů, než je usmrcení matky a otčíma.
A opětovně nutno zdůraznit, že i tento judikát předpokládá zohlednění individuálních rysů poškozené, která byla v době spáchání dítětem. Zároveň nelze přehlédnout, že tento judikát čerpá své odůvodnění z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. 8 Tdo 612/2011, který se ovšem skutkově liší, a naopak lze dospět k závěru, že tím spíše je třeba na jednání obviněného nahlížet jako na závažnější. V řešeném případě šlo totiž o vymáhání vysokých finančních částek, zaslání erotických fotek rodičům či otištěním v časopise.
Nejvyšší soud nechce takovouto újmu, jakkoliv bagatelizovat, avšak při srovnání právě těchto skutkových okolností je nezpochybnitelné, že výhružky smrtí blízkých osob jsou závažnější a při užití argumentu a minori ad maius je tedy nutno právě takové výhružky označit za pohrůžky těžkou újmou. Takovýto odkaz na judikaturu je tedy nutno odmítnout jako ryze účelový a zavádějící pokus o relativizaci závažných vyjádření obviněného.
Současně lze připomenout i to, že i odborná literatura považuje vyhrožování usmrcením osobě poškozenému blízké (jakým bezpochyby matka je) za těžkou újmu ve smyslu zákonného znaku § 353 tr. zákoníku (Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4442). I tato námitka je tak zcela zjevně neopodstatněná.
22. Dalším uplatněným dovolacím důvodem se obviněný ohradil vůči uloženému trestu. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je tento dovolací důvod dán v případě, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze tedy napadnout výrok o trestu, avšak pouze pro některou ze zde uvedených variant – nezákonný druh trestu, nebo výměra mimo zákonnou trestí sazbu, případně pro obě z nich. Ani tento dovolací důvod však neumožňuje přezkoumávat přiměřenost uloženého trestu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
23. Pokud obviněný v dovolání proklamuje nezákonnost trestu, kterou ovšem dovozuje z nesprávného zohlednění všech kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku a okolností na jeho straně – posouzení jeho osoby a vedení řádného života, fakticky namítá nepřiměřenost trestu, kterou ovšem nelze pod zvoleným dovolacím důvodem vůbec namítat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 489/2015). To samé lze konstatovat, pokud obviněný argumentuje nezohledněním polehčujících okolností na jeho straně, zejména když žádné takové okolnosti soud nalézací ani odvolací neshledaly (bod 66 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Mělníku a bod 21 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze).
24. Obviněný ale zároveň vyjádřil i nesouhlas se zvýšením horní hranice trestní sazby podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou námitku bylo nutno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 11 Tdo 1159/2015). Nelze jí však přiznat jakékoliv opodstatnění. Krajský soud v rámci přezkoumání výroku o trestu náležitě odůvodnil, proč pokládal trest odnětí svobody uložený obviněnému v rámci nezvýšené sazby za nedostatečný, i z jakých důvodů přistoupil k jeho uložení za použití § 59 odst. 1 tr.
zákoníku. V tomto ohledu mu tudíž nelze ničeho vytknout. Podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku lze uložit trest v horní polovině trestní sazby, jejíž horní hranice se zvýší o jednu třetinu, a to za splnění následujících podmínek – zaprvé pachatel spáchal v minulosti zvlášť závažný zločin, za druhé byl za něj potrestán a k takovému potrestání lze přihlížet, zatřetí spáchal nyní takový nebo jiný zvlášť závažný zločin a začtvrté závažnost nově spáchaného trestného činu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele ztížena.
Z předloženého spisového materiálu je zcela evidentní, že nyní řešeným skutkem dovolatel spáchal trestný čin kategorizovaný jako zvlášť závažný zločin. Současně bylo zjištěno, že v minulosti byl odsouzen hned za dva další trestné činy se stejnou kategorizací, byl za ně potrestán a k takovému potrestání lze přihlížet. Zároveň jeden z nich (poslední) byl skutkově prakticky totožný s nyní posuzovaným skutkem. Soud druhého stupně se pak náležitě zabýval i možností nápravy pachatele a shledal, že té s vysokou pravděpodobností není schopen (bod 24 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
Jak již tedy bylo zmíněno shora, všechny zákonné podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku byly v projednávaném případě splněny a rozhodnutí odvolacího soudu bylo i náležitě a pečlivě odůvodněno. S tím úzce souvisí i apel obviněného, aby represivní složka nepřevážila nad složkou výchovnou. Obviněný byl v minulosti opakovaně trestán odnětím svobody a žádný z těchto trestů na něj zjevně neměl potřebný výchovný účinek. Dokonce po propuštění z výkonu posledního trestu se po osmnácti měsících dopustil skutkově totožného jednání.
V takovém případě závěr o neočekávatelnosti požadovaného výchovného efektu v případě uložení trestu kratšího trvání je zcela pochopitelný a akceptovatelný. I tuto námitku proto dovolací senát shledal jako neopodstatněnou.
25. Co se týče námitek vůči nesprávnému postupu odvolacího soudu při zásahu do výroku o trestu, tak tyto Nejvyšší soud s obviněným rozhodně nesdílí. Odvolací soud zrušil výrok o trestu k odvolaní státního zástupce podaného v jeho neprospěch, přičemž ten požadoval uložení přísnějšího trestu v rámci trestní sazby se zvýšenou horní hranicí podle § 43 odst. 1 věta první za středníkem tr. zákoníku. Pokud krajský soud dospěl k závěru o nutnosti takového postupu, ale již při aplikaci ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, nejde o pochybení, nýbrž o jiné právní posouzení hmotněprávních podmínek při ukládání trestu vyvolaného odvoláním státního zástupce. Učiněné rozhodnutí bylo plně v kompetenci soudu druhého stupně, jelikož soud není povinen při svém rozhodování bezvýhradně kopírovat návrh státního zástupce, když v takovémto případě neplatil zákaz reformationis in peius. Navíc, jak bylo již výše uvedeno, pro zvolený hmotněprávní postup a rozhodnutí byly splněny veškeré zákonem stanovené podmínky. Vlastní výměra uloženého trestu odnětí svobody pak byla plně souladná s návrhem státního zástupce obsaženého v podaném odvolání. Pokud odvolací soud při ukládání trestu použil i ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku, tak je evidentní, že aplikoval jen první větu před středníkem tohoto ustanovení, která upravuje podmínky při souběhu více trestných činů, kdy trest musí být uložen jako úhrnný. Této námitce tudíž též nebylo možné přiznat jakoukoli dovolací opodstatněnost.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, pak dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného zamítl, avšak ten setrval na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), případně i) tr. ř. Jak již ale vyplynulo z odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedeného shora, žádná taková obviněným vytýkaná pochybení Nejvyšším soudem shledána nebyla, a proto ani tento dovolací důvod nemohl být relevantně naplněn.
27. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem a závěrům Nejvyšší soud podané dovolání obviněného R. M. odmítl v konečném výsledku podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné námitky posoudil jako dílem míjející se s uplatněnými dovolacími důvody a dílem jako zcela zjevně neopodstatněné. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu