Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Chalgor Real, s.r.o., sídlem Jemnická 345/5, Praha 4, zastoupené Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2024 č. j. 23 Cdo 3377/2023-1220 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2023 č. j. 22 Co 81/2023-1119, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a společností CPI - Land Development, a.s., sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1, a společnosti Zumiez - Černokostelecká 1623, s.r.o., sídlem Příkop 843/4, Brno, jako vedlejších účastnic řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že 1) je druhá vedlejší účastnice (společnost Zumiez - Černokostelecká 1623, s.r.o., dále jen "Zumiez Černokostelecká") vlastníkem blíže specifikovaných nemovitých věcí a že 2) žádná z vedlejších účastnic není vlastnicí projektové dokumentace vztahující se k těmto nemovitostem.
2. Klíčové pro tento spor bylo především to, že podle stěžovatelky měly dané nemovitosti sloužit jako zástava pro zajištění jejích pohledávek. Zástavní právo na těchto nemovitostech bylo zřízeno v souvislosti s uzavřením smlouvy o úvěru ve výši téměř 37 milionů korun mezi společností Zumiez Černokostelecká a její mateřskou společností Zumiez a.s. Stěžovatelka na základě smlouvy o postoupení pohledávky nabyla pohledávku z úvěru a spolu s ní měla nabýt i zajištění - zástavní právo na uvedených nemovitostech. Nicméně než došlo k zápisu zástavního práva ve prospěch stěžovatelky do katastru nemovitostí, Zumiez Černokostelecká nemovitosti převedla na první vedlejší účastnici (CPI - Land Development, a.s.). Zároveň Zumiez a.s. vystavila potvrzení o zániku zástavního práva s ohledem na to, že její pohledávka zanikla, a zástavní právo tak bylo z katastru nemovitostí vymazáno.
3. Stěžovatelka se proti těmto krokům bránila podáním několika žalob. Kromě tohoto řízení - určovací žaloby na vlastnictví nemovitostí a negativní určovací žaloby k projektové dokumentaci - zejména napadala zánik zástavního práva. Konkrétně se v tomto jiném řízení domáhala určení, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zajišťujícím její pohledávku za společností Zumiez Černokostelecká (vedeno u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 135/2020, dále jen "související řízení"). I tuto žalobu však obecné soudy pravomocně zamítly, jelikož se stěžovatelka podle nich nemůže domáhat ochrany podle § 986 občanského zákoníku, neboť její zástavní právo nikdy nebylo zapsáno ve veřejném seznamu a zapsaný stav svědčí ve prospěch první vedlejší účastnice - tedy osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře (pro úplnost Ústavní soud již na tomto místě konstatuje, že tuto procesní větev posuzoval v řízení
sp. zn. I. ÚS 1923/24
, v němž stěžovatelce částečně vyhověl nálezem ze dne 6. ledna 2025).
4. Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") jako soud prvního stupně žalobu stěžovatelky zamítl. Rozsudek okresního soudu potvrdil i Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací. Oba nalézací soudy totiž dospěly k tomu, že stěžovatelka neprokázala na určení naléhavý právní zájem. Následně podané dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka napadá rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu a tvrdí, že jimi bylo porušeno zejména její právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 odst. 1 Listiny.
6. Jádrem ústavní stížnosti je namítané porušení práva na přístup k soudu. Podle stěžovatelky se kvůli postupu obecných soudů ocitá v bludném kruhu. Tím reaguje na výše uvedené související řízení, kde se nemůže domáhat obnovení zástavního práva (protože nikdy nebyla jako zástavní věřitelka zapsána do katastru nemovitostí). Ani v tomto řízení jí údajně nebyla poskytnuta ochrana, jelikož se soudy odmítly zabývat žalobou věcně, když neshledaly naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Celá situace podle stěžovatelky hraničí s odepřením spravedlnosti, jelikož je z jednoho řízení odkazována na druhé, ale v žádném se jí nedostává ochrany.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud v následujících odstavcích postupně vyloží, proč obecné soudy v tomto případě neodepřely stěžovatelce spravedlnost ani neporušily ústavně zaručená práva stěžovatelky při posuzování naléhavého právního zájmu na určení, že je majitelkou nemovitostí Zumiez Černokostelecká (část a/). Dále vysvětluje, proč nespatřuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky při odmítání dovolání, především ve vztahu k námitce, že Nejvyšší soud přehlédl vlastní judikaturu (část b/). Ústavní soud poté shrnuje, proč není opodstatněná ústavní stížnost ani ve vztahu k námitce nepřerušení řízení o určení do pravomocného skončení řízení o pohledávce stěžovatelky za vedlejší účastnicí Zumiez Černokostelecká (část c/). Nakonec vypořádává další námitky stěžovatelky - zejména ve vztahu k požadavku na určení, že žádná z vedlejších účastnic není majitelkou projektové dokumentace, a otázce náhrady nákladů řízení (část d/).
a/ k odepření spravedlnosti a naléhavému právnímu zájmu na určení vlastnického práva k nemovitostem
9. Z čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatelka mimo jiné dovolává, vyplývá právo domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Tento postup je zákonodárcem upraven v procesních předpisech podústavního práva. Pokud ten, kdo se na soud obrací, takto stanovený postup dodrží, soud je o jeho právu povinen rozhodnout [např. přiměřeně nález ze dne 13. března 2018
sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633]. Až v opačném případě se může jednat o odepření práva na přístup k soudu (srov. nálezy ze dne 14. května 2024
sp. zn. IV. ÚS 623/23
či ze dne 14. srpna 2024
sp. zn. II. ÚS 1517/24
).
10. Ústavní soud se ve své judikatuře též vícekrát zabýval otázkou porušení ústavně zaručených práv obecnými soudy při posuzování problematiky naléhavého právního zájmu u určovacích žalob, stejně tak i ústavně konformním výkladem tohoto pojmu. V kontextu posouzení naléhavého právního zájmu na určení Ústavní soud v minulosti označil za tzv. kvalifikované vady opodstatňující jeho zásah například situace, kdy obecné soudy interpretovaly daný institut v rozporu s jeho smyslem a účelem [viz nález ze dne 11. července 2017
sp. zn. I. ÚS 1440/14
(N 118/86 SbNU 53)], nevypořádaly se dostatečně s tvrzeními žalobce a nezkoumaly podmínky jeho uplatnění podle okolností dané konkrétní věci [nález ze dne 31. října 2017
sp. zn. II. ÚS 3245/16
(N 198/87 SbNU 243)] či vycházely při rozhodování z domnělého právního zájmu, který žalobce v určovací žalobě nevymezil [nález ze dne 11. června 2019
sp. zn. I. ÚS 3926/16
(N 108/94 SbNU 311)]. Žádnou takovou vadu však v tomto řízení Ústavní soud neshledal. Na poslední dva zmiňované nálezy přitom odkazuje stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, nicméně jejich závěry nejsou přiléhavé na projednávanou věc, jelikož obecné soudy v tomto řízení všechny důvody naléhavého právního zájmu, které stěžovatelka namítala, zohlednily. Obecné soudy se tedy tvrzenými důvody pro existenci naléhavého právního zájmu zabývaly, jen je posoudily odlišně oproti přesvědčení stěžovatelky.
11. Aby v této věci skutečně došlo k porušení práva na přístup k soudu či odepření spravedlnosti, muselo by jít zejména o situaci, kdy by obecné soudy ústavně nekonformně posoudily existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Jinými slovy, odepření spravedlnosti nelze dovozovat pouze z toho, že žalobu stěžovatelky soud zamítl, aniž by ji posoudil věcně. Obecné soudy svůj závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení však odůvodnily rozumně a logicky, kromě jiného i s několika odkazy na ustálenou judikaturu (zejména) Nejvyššího soudu, jak je dále blíže rozvedeno.
12. Závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu podle obecných soudů též dokládá to, že má stěžovatelka jiné právní nástroje, jak se domoci ochrany. V tomto ohledu je potřeba dodat, že obecné soudy neodkazovaly stěžovatelku na zmiňované související řízení o určení existence zástavního práva. Odkazovaly stěžovatelku na jiné nástroje, které se jí nabízejí (zejména institut relativní neúčinnosti, případně možnost domáhat se uspokojení i po první vedlejší účastnici na základě § 1893 občanského zákoníku). Argument stěžovatelky, že se ocitá v bludném kruhu, protože ani v souvisejícím řízení s žalobou neuspěla, tedy zřejmě není relevantní. V podrobnostech pak Ústavní soud ke stěžovatelčiným námitkám odkazuje na jednotlivé body odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (viz zejména body 21, 23 a 24).
b/ k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost - tvrzené přehlédnutí vlastní judikatury
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že závěr o přípustnosti, či nepřípustnosti dovolání Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť podle § 239 občanského soudního řádu je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Výjimku z výše uvedeného představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. usnesení ze dne 2. října 2013
sp. zn. II. ÚS 2745/13
, ze dne 9. února 2015
sp. zn. IV. ÚS 3416/14
či ze dne 27. června 2017
sp. zn. II. ÚS 2368/16
). Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje jen na zjištění, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnil [srov. k tomu usnesení ze dne 28. března 2013
sp. zn. III. ÚS 772/13
či ze dne 27. června 2017
sp. zn. II. ÚS 2368/16
, nález ze dne 19. listopadu 2015
sp. zn. I. ÚS 354/15
(N 198/79 SbNU 251) nebo stanovisko pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)].
14. Stěžovatelka ve svém značně obsáhlém dovolání vymezila čtyři otázky, které podle ní nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny. První tři vymezené otázky směřovaly zjednodušeně k tomu, zda měl soud prvního stupně přerušit řízení o určovací žalobě do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o pohledávce stěžovatelky za jejím dlužníkem (společností Zumiez Černokostelecká). Až čtvrtá otázka se týkala posouzení existence naléhavého právního zájmu. Dále stěžovatelka poukázala na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterých se měl odvolací soud odchýlit ve vztahu k dalším námitkám (opět převážně v otázce posouzení naléhavého právního zájmu).
15. Nejvyšší soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval podrobně především otázkou naléhavého právního zájmu. Dospěl k tomu, že tato stěžovatelčina otázka přípustnost dovolání nezakládá, protože neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Ve svém rozhodnutí vyložil dosavadní judikaturní závěry v této oblasti a odkázal na několik svých dřívějších rozhodnutí. Následně tyto závěry dosadil na projednávanou věc. Ve shodě s krajským soudem zdůraznil, že požadované určení není s to odstranit nejistotu v právním postavení stěžovatelky, protože by s ním nemohla dosáhnout výkonu rozhodnutí či zpeněžení předmětu zástavy, a navíc může využít i jiné právní prostředky.
16. Pakliže stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud při závěru o nepřípustnosti dovolání přehlédl svou judikaturu, lze souhlasit se stěžovatelkou, že závěry rozsudku sp. zn. 22 Cdo 11/2014, na který odkazuje ve své ústavní stížnosti, působí přiléhavě na projednávanou věc. Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že podle Nejvyššího soudu "není skutečnost, že žalobce disponuje toliko tvrzenou, nikoli pravomocně přisouzenou pohledávkou, důvodem pro zamítnutí žaloby na určení z důvodu absence naléhavého právního zájmu."
17. Nicméně nelze opomenout, že dovolací soud je vázán důvody dovolání (srov. § 242 odst. 3 občanského soudního řádu). Stěžovatelka své dovolání zaměřovala především na otázku postupu nalézacích soudů a nepřerušení řízení (jak je tato námitka ostatně rozebírána dále). Nepředložila dovolacímu soudu k vyřešení otázku, zda musí být pohledávka za jejím dlužníkem vykonatelná, aby měla naléhavý právní zájem. Naopak vycházela ve svém dovolání z předpokladu, že vykonatelná být musí (viz s. 18 dovolání stěžovatelky). Na zmíněný rozsudek v dovolání neodkázala, učinila tak až v rámci své ústavní stížnosti. Nelze tedy ani říct, že by se jednalo o nevypořádaný argument ze strany Nejvyššího soudu. Též lze přihlédnout k tomu, že otázka, od které se měl podle stěžovatelky Nejvyšší soud odklonit, představuje otázku procesního práva. Může se u ní tedy uplatnit výjimka podle § 20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, podle níž není nutné při odlišném právním názoru takovou otázku předkládat velkému senátu. Ústavní soud tedy nedospěl k tomu, že by ve vztahu k této otázce Nejvyšší soud při odmítání dovolání stěžovatelky porušil její ústavně zaručená práva.
c/ k nepřerušení řízení do skončení řízení o pohledávce stěžovatelky
18. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy porušily její právo na přístup k soudu tím, že nepřerušily řízení o určení vlastnického práva do doby, než bude skončeno řízení o pohledávce stěžovatelky za společností Zumiez Černokostelecká (pokud trvaly na tom, že pro úspěch žaloby by její pohledávka musela být vykonatelná). Konkrétně u krajského a Nejvyššího soudu spatřuje pochybení v tom, že tento procesní postup soudu prvního stupně zcela vyloučily ze svého přezkumu.
19. Touto námitkou se krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nicméně také zabýval a rozumně odůvodnil, proč okresní soud při posuzování této otázky nepochybil (srov. bod 22 napadeného rozsudku). Stěžovatelka tuto úvahu navíc konstruuje v návaznosti na odlišný závěr ohledně platnosti kupní smlouvy o převodu nemovitostí mezi vedlejšími účastnicemi, než který přijaly obecné soudy. Stěžovatelka je totiž přesvědčena, že daná kupní smlouva je neplatná, a proto nemůže namítat její relativní neúčinnost (jelikož předpokladem neúčinnosti právního jednání je jeho platnost). Nicméně obecné soudy naopak dospěly k tomu, že kupní smlouva platná je. Ústavní soud přitom ze své pozice nemá důvod tento závěr přezkoumávat.
20. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 15. července 2013
sp. zn. I. ÚS 2648/10
(N 117/70 SbNU 47) též není příhodný, a to s ohledem na rozdílné a neporovnatelné konkrétní okolnosti případu. V daném nálezu Ústavní soud dospěl k tomu, že došlo k porušení práv, jelikož řízení nebylo jako celek spravedlivé a kromě zjevné nesprávnosti závěru o nepřerušení řízení vykazovalo napadené řízení vícero vad (obzvlášť nebyl dán účastníkům prostor a možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, soud se náležitě nevypořádal s některými námitkami). To nicméně nelze říct o řízení, která předcházela vydání rozhodnutí napadaných stěžovatelkou.
21. Stěžovatelka dále namítá, že ze svého přezkumu otázku případného přerušení řízení vyloučil i Nejvyšší soud, když posuzoval její dovolání. Stěžovatelka kromě jiného v dovolání vymezila i tři otázky týkající se zjednodušeně toho, zda měl okresní soud přerušit řízení o určovací žalobě do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o pohledávce stěžovatelky za jejím dlužníkem, zda je rozhodnutím okresního soudu o nepřerušení vázán i odvolací soud a zda je takové rozhodnutí vyloučeno z odvolacího přezkumu. Stěžovatelka je formulovala jako otázky procesního práva, nicméně Nejvyšší soud je považoval za namítané vady řízení, kterými by se mohl zabývat, jen pokud by bylo dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 občanského soudního řádu). Ani v tomto směru Ústavní soud ústavně relevantní pochybení nezjistil.
22. Ačkoliv podle současné právní úpravy může být dovolání přípustné i tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, nemůže se jednat o jakoukoliv procesní vadu (byť formulovanou v otázce). Především musí jít o procesněprávní otázku naplňující předpoklady přípustnosti dle § 237 občanského soudního řádu [viz nálezy ze dne 8. srpna 2017
sp. zn. III. ÚS 3432/15
(N 140/86 SbNU 399), popř. též ze dne 11. října 2023
sp. zn. III. ÚS 2722/22
]. Kromě jiného tak musí jít o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Uvedenými otázkami se nicméně stěžovatelka fakticky domáhala přezkumu postupu soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí, proti kterému nebylo přípustné odvolání.
d/ další námitky stěžovatelky
23. Ústavní soud nespatřuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ani v závěru obecných soudů, že není dán naléhavý právní zájem na negativním určení k projektové dokumentaci. Obecné soudy zejména přihlédly k tomu, že je možné žalovat na plnění (na vydání projektové dokumentace), což má přednost před negativním určením. Zároveň z negativního určení nevyplývá, kdo je skutečným vlastníkem projektové dokumentace, takže takové určení nemůže odstranit nejistotu v právním postavení stěžovatelky. I tyto závěry z pohledu ústavněprávního přezkumu obstojí a pro jejich bližší vypořádání lze zcela odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí (bod 25 rozsudku krajského soudu a bod 20 usnesení Nejvyššího soudu).
24. Námitky stěžovatelky ve vztahu k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení taktéž nedosahují ústavněprávní dimenze. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že jeho zásah by byl namístě pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování [srov. bod 25 nálezu ze dne 17. ledna 2024,
sp. zn. I. ÚS 2086/23
, citující starší nález ze dne 3. dubna 2012,
sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3)]. O takovou situaci však v této věci nejde. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozporuje to, že krajský soud vyšel při stanovení tarifní hodnoty z ceny nemovitých věcí, o jejichž určení v dané věci šlo. Námitky stěžovatelky ohledně neaktuálnosti, neúplnosti či nesprávnosti znaleckého posudku však nijak nenasvědčují tomu, že by se jednalo o jakékoliv extrémní vykročení, dotýkají se pouze běžné aplikace podústavního práva. Z napadeného rozsudku krajského soudu též vyplývá, že stěžovatelka na způsob určení tarifní hodnoty dle znaleckého posudku měla možnost reagovat (a také tak učinila), takže se nemohlo jednat o překvapivé rozhodnutí.
25. K tvrzenému porušení práva na ochranu vlastnictví Ústavní soud uvádí, že pokud neshledal porušení ústavně zaručených práv procesní povahy, nelze uvažovat ani o porušení (povahou substantivního) práva na vlastnictví majetku, které by mohlo v úvahu přicházet až jako následek případně nespravedlivého soudního řízení nebo při odepření spravedlnosti s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatelky.
26. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu