Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti O. K., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2024 č. j. 8 Tdo 243/2024-372 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 13 To 291/2023-341, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Na počátku tohoto případu byl incident, kterým vyvrcholily déletrvající sousedské spory a za který byl stěžovatel uznán vinným z přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Soud prvního stupně daný incident popsal tak, že obžalovaný (nyní stěžovatel) nejprve na svém pozemku soustavně hlasitě pískal, nato k plotu přišel poškozený, aby si pískání obžalovaného nahrál na mobilní telefon. Poté, co jej obžalovaný uviděl, vrhnul se na něj, za současného pronášení nadávek, s úmyslem vyrazit mu mobilní telefon z ruky. Při tomto jednání obžalovaný překonal oplocení oddělující oba pozemky a na sousedním pozemku došlo k následné fyzické potyčce mezi poškozeným a obžalovaným.
2. Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") za to stěžovatele rozsudkem ze dne 14. září 2023 č. j. 10 T 46/2023-212 odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele potvrdil výrok prvostupňového soudu o vině, ale trest změnil na peněžitý trest ve výši 40 000 Kč. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl v návětí uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a krajského soudu s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada nullum crimen sine lege zakotvená v čl. 39 Listiny a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel nejprve obsáhle zrekapituloval obsah svého odvolání i dovolání a následně přidal ústavněprávní argumentaci.
Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu označil za nepřezkoumatelné. Se stěžovatelovými zcela konkrétními dovolacími námitkami se měl Nejvyšší soud vypořádat pouze obecně a smést je ze stolu s tím, že jde o prostou polemiku obviněného s hodnocením důkazů. Dále stěžovatel namítal porušení principu presumpce neviny. Z rozsáhlých citací judikatury Ústavního soudu stěžovatel dovodil, že v posuzovaném případě šlo o posuzování tvrzení stěžovatele proti tvrzení poškozeného. Výpověď poškozeného byla jediným přímým důkazem, že stěžovatel překonal plot a vnikl na pozemek poškozeného.
Z principu presumpce neviny však plyne, že za takové situace měla být aplikována zásada in dubio pro reo, neboť v řízení nebylo dosaženo praktické jistoty o skutkovém stavu. Podle jmenované zásady totiž nelze vykládat provedené důkazy způsobem, který nejvíc zatěžuje stěžovatele, jak soudy učinily v této věci. Obecné soudy "smetly" stěžovatelem navržený důkaz videozáznamem. Bez dalšího také vzaly za pravdivou výpověď poškozeného, že plot, který měl stěžovatel překonat, zvýšil na výšku 1,6 metru až sám stěžovatel den či dva po incidentu, ačkoliv to stěžovatel popřel a doložil lékařskými zprávami, že byl v té době zraněný.
Soudy nevyslechly ani svědky, kteří mohli vypovědět o výšce plotu oddělujícím oba pozemky.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podstatou stěžovatelovy argumentace je odmítnutí skutkových zjištění obecných soudů rozhodných pro závěr o vině stěžovatele. Jeho obhajoba v trestním řízení byla založena především na zpochybnění zjištění obecných soudů, že plot oddělující jeho pozemek od pozemku poškozeného překonal záměrně. Stěžovatel naopak tvrdil, že se na pozemek poškozeného dostal proti své vůli. Je však nutné předeslat, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem.
Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů v řízení o ústavní stížnosti bez dalšího zpravidla nevede - s ohledem na funkci Ústavního soudu (čl. 83 Ústavy) - k úspěchu. To platí i pro interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, respektive jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. října 2021 sp. zn. II. ÚS 1443/21 , bod 9). Pouze pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s právem na soudní ochranu.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že k tomu v posuzovaném případu nedošlo. Okresní soud zjistil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Detailně popsal a odůvodnil svůj důkazní postup, stejně jako závěry o spolehlivosti použitých důkazních pramenů. Nešlo o situaci pouhého tvrzení proti tvrzení. Soud hodnotil důkazy samostatně i ve vzájemných souvislostech. V tomto ohledu vzal za základ pro svá skutková zjištění nejen výpověď poškozeného, ale také videozáznam z mobilního telefonu poškozeného a výpovědi dalších svědků.
Soud nepřistoupil k výpovědi poškozeného nekriticky. Pečlivě zhodnotil věrohodnost výpovědi poškozeného a dalších svědků (viz zejména bod 15 rozsudku okresního soudu) a zdůvodnil, zda a jak jim odpovídají další provedené důkazy. Současně vysvětlil, proč jsou další důkazy - zejména výpověď stěžovatele a jeho matky - nevěrohodné a vnitřně rozporné (body 17-19 rozsudku okresního soudu). Soud také logicky zdůvodnil, proč nevyhověl návrhům obhajoby na provedení výslechu svědků, kteří měli podat informace o výšce plotu oddělujícího pozemky stěžovatele a poškozeného.
Soud považoval výslech za nadbytečný, neboť výška plotu byla jasně seznatelná z videozáznamu poškozeného z doby incidentu (bod 12 rozsudku okresního soudu). Dále také odůvodnil, že videozáznam plotu předložený stěžovatelem je nekvalitní, plot na něm téměř není vidět, a navíc není věrohodně známo datum jeho pořízení (bod 16 rozsudku okresního soudu). Hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu okresním soudem následně aproboval krajský soud (bod 8 rozsudku krajského soudu).
7. S ohledem na postavení Nejvyššího soudu v soustavě obecných soudů a na omezený rozsah dovolacího přezkumu [§ 265b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů] nelze přitakat ani stěžovatelově námitce o nepřezkoumatelnosti usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů v souladu s judikatorními závěry, podle nichž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení, pokud je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Nejvyšší soud také řádně zdůvodnil, že nevyslechnutí svědků, kteří měli svědčit o výšce plotu, nebylo s ohledem na nadbytečnost protiprávní (bod 18 napadeného usnesení). Ústavní soud se s hodnocením Nejvyššího soudu v tomto bodu ztotožňuje; jeho řádně odůvodněné rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
8. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo. Presumpce neviny se uplatní, pokud soud dospěje po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné z odporujících si verzí [usnesení Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/02
(U 37/28 SbNU 447)]. Teprve v případě, že v trestní věci lze dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost se na základě zásady in dubio pro reo přiklonit k té, jež je pro obviněného nejpříznivější (nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 ). Jak plyne z předešlých odstavců, k takové situaci v nyní posuzovaném případě nedošlo. Obecné soudy v souladu se standardem zjišťování skutkového stavu v trestním řízení přesvědčivě vysvětlily, kterou verzi skutkového děje považují za správnou a proč.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu