USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 o dovolání obviněného O. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, č. j. 13 To 291/2023-341, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 46/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný O. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 9. 2023, č. j. 10 T 46/2023-312, uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému dále uložena přiměřená povinnost, zdržet se veškerých kontaktů s poškozeným D. N., nar. XY, a osobami žijícími s ním ve společné domácnosti.
2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 13 To 291/2023-341, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 9. 2023, č. j. 10 T 46/2023-312, částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu ve věci rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb po 400 Kč, tj. 40 000 Kč. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Úvodem podaného dovolání zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení. V rámci dovolací argumentace uved, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků daného trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, když současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny jím navrhované podstatné důkazy.
V důsledku tohoto pochybení pak bylo jeho jednání nesprávně právně posouzeno jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. V rámci konkrétních námitek uvedl, že podle jeho názoru se soud žádným způsobem nevypořádal s tvrzením poškozeného, že obviněný měl 1 nebo 2 dny po incidentu postavit v daném místě nový plot o výšce 1,6 m. Stejně tak se podle dovolatele soud prvního stupně nevypořádal ani s jeho námitkou, že by sám nebyl schopen takto vysokou oplocenku překonat (cca 1,6 m), a že byl na pozemek poškozeného vtažen proti své vůli.
Dále se soud nevyjádřil k lékařským zprávám dovolatele a nevypořádal se s tím, zda je věrohodné tvrzení poškozeného, že dovolatel s velmi bolestivými zraněními (zlomená ruka a zlomený nos) postavil sám cca 10 m nového plotu. Obviněný rovněž nesouhlasí se závěry soudu, že u videozáznamu a fotografie, kterou předložil, není věrohodně známo datum jejich pořízení, neboť soudu spolu s videozáznamem poskytl i odkaz na jeho umístění a soudu nic nebránilo v ověření příslušných dat prostřednictvím znaleckého posudku z příslušného IT oboru.
Dále zmínil, že soud neprovedl důkaz výslechem svědků B. B. a T. B. pro jeho údajnou nadbytečnost, přičemž toto odmítnutí lze podle dovolatele odůvodnit spíše tak, že by došlo k narušení závěrů soudu o stavbě předmětného hraničního plotu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, č. j. 13 To 291/2023-341, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 9. 2023, č. j. 10 T 46/2023-312, zrušil a Okresnímu soudu v Benešově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten ve vztahu k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyslovil svůj úsudek, že je především sporné, zda se uplatněné námitky týkají rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků daného trestného činu, neboť v nich obviněný nevytýká existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, ale domáhá se pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem, když žádá, aby soudy nevycházely z kamerového záznamu pořízeného poškozeným, ale z tvrzení, fotografií a videozáznamu předložených obhajobou. V tomto ohledu státní zástupce zdůraznil, že existenci tzv. zjevného rozporu nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký odpovídá představám dovolatele. Podle státního zástupce důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech, neboť soud prvního stupně v dostatečném rozsahu vyložil, proč považoval důkazní návrhy obviněného za nadbytečné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve svém vyjádření uvedl, že obviněný nevznáší mimo obecného tvrzení, že dané jednání bylo nesprávně právně posouzeno, jakoukoliv konkrétní námitku, kterou by namítal nesoulad mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními s objektivními a subjektivními znaky předmětného trestného činu. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud musí zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných.
10. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Stejně tak lze namítat nesprávnou aplikaci jiných norem hmotného práva.
11. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. III. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud považuje primárně za nutné uvést, že není jeho úkolem jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. V návaznosti na obecnou charakteristiku dovolacích důvodů a význam dovolání je vhodné rovněž obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§ 2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými
zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
14. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, listinných důkazů a kamerových (mobilních) záznamů. Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V reakci na uplatněné námitky považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
15. Ve vztahu k námitkám obviněného, které byly uplatněny v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující.
16. Obviněný v podaném dovolání nespecifikoval, v čem spatřuje zjevný rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů či jaké procesně nepoužitelné důkazy tvořily základ učiněných skutkových zjištění. Uplatněné dovolací námitky jsou v tomto směru prostou polemikou obviněného s hodnocením důkazů ze strany soudů obou stupňů, přičemž dovolatel se domáhá jejich změny v souladu s jeho vlastními představami a na jejich základě jím učiněnými skutkovými závěry. Pro úplnost pak musí Nejvyšší soud (ve vztahu k námitkám obviněného, které spočívají v pouhé polemice se skutkovými zjištěními učiněnými soudy) konstatovat, že soud prvního stupně předmětné záznamy důkladně vyhodnotil, přičemž své závěry logicky odůvodnil (zejména v bodech 10, 15 a 16 rozsudku).
Ve shodě se státním zástupcem lze rovněž dále konstatovat, že úvahy ohledně výšky hraničního plotu soud prvního stupně shrnul v bodech 15 a 16 svého rozsudku, přičemž jeho závěry jsou logické a přiléhavé. Z obsáhlé argumentace dovolatele je zřejmá snaha docílit toho, aby na jeho jednání ve vztahu k poškozenému bylo nahlíženo fázovitě v rámci předkládané interpretace děje obhajobou. Toto počínání je však zjevně účelové, neboť správně za základ o vině obviněného bylo vycházeno ze záznamu, který pořídil poškozený.
Z tohoto záznamu je nezpochybnitelné, že to byl obviněný, kdo pískal, což přilákalo poškozeného, aby si situaci začal nahrávat (na tomto místě je zcela správně odkazováno na nevěrohodnost výpovědi matky obviněného, která na jednu stranu vidí záblesky mobilního telefonu poškozeného na vzdálenost cca 30 metrů, avšak na druhou stranu již neví, kdo pískal a situaci podrobněji nesleduje, a přitom je s obviněným na zahradě – viz bod 19 rozsudku nalézacího soudu). Ze záznamu je rovněž nezpochybnitelné, že to byl právě obviněný, kdo se po poškozeném, když viděl, že situaci si natáčí, vrhnul.
Tvrzení obhajoby o výšce plotu mezi pozemky, který bylo nutno překonat, ev. o přetažení obviněného poškozeným na jeho pozemek, je rovněž v rozporu se záznamem pořízeným poškozeným [na mobilním záznamu výška černého oplocení, které tvořilo hranici pozemků byla poškozenému zhruba do pasu], tudíž následná argumentace obviněného ohledně jeho zranění, výšky plotu, přetahování, pískání, alkoholismu sousedů atd., je pouhou snahou odvést pozornost od základního zjištění, které bylo předmětem podané obžaloby, že to byl obviněný, kdo celý konflikt inicioval, a následně snahou obviněného zabránit poškozenému v pořizování záznamu, který zachycoval jednání obviněného, přičemž z jeho strany došlo k neoprávněnému vniknutí na pozemek poškozeného při překonání překážky bránící jeho vstupu na pozemek poškozeného.
Soud prvního stupně na základě výpovědi poškozeného a jím pořízeného záznamu dospěl k závěru (a dalších důkazů prokazujících věrohodnost verze skutkového děje uváděného poškozeným), že byť samotný konflikt nebyl na mobilním telefonu zachycen (stalo se tak v důsledku jednání obviněného), je z něj nezpochybnitelné, že se obviněný poté, co poškozeného zpozoroval na něj vrhnul, když tento pohyb je ještě na záznamu z mobilního telefonu zaznamenán a v důsledku tohoto jednání a následného pádu poškozeného a obviněného došlo k tomu, že poškozenému vypadl mobilní telefon z ruky. Stejně tak námitka, že se soudy nevyjádřily k lékařským zprávám obviněného, polemizuje pouze s učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž toto nic nemění na skutečnosti, že obviněný danou skutkovou podstatu naplnil tím způsobem, že neoprávněně vnikl na pozemek poškozeného.
17. Za jedinou relevantní námitku naplňující uvedený dovolací důvod bylo možno považovat tu, že nedošlo k provedení výslechů svědků B. B. a T. B. Ani tuto námitku však Nejvyšší soud nepovažoval za opodstatněnou z následujících důvodů.
18. Z konstantní judikatury totiž vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V této souvislosti z rozsudku soudu prvního stupně jasně vyplývá, proč k výslechu uvedených svědků nepřistoupil. Bylo tomu tak především z důvodu, že výška plotu byla podle soudu prvního stupně zřetelně zachycena na záznamu z mobilního telefonu, který pořídil poškozený, přičemž soud prvního stupně dospěl k závěru, že není třeba v této věci vyslýchat další svědky (bod 12). Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, který označil uvedený důkazní návrh za nadbytečný (bod 7 rozsudku). Nejvyšší soud tak konstatuje, že soudy nižších stupňů dostatečně odůvodnily, proč uvedený důkazní návrh obviněného nepovažovaly za důvodný. Současně je třeba uvést, že obdobnou námitku obviněný uplatnil již před soudy obou stupňů, přičemž z konstantní judikatury vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408]).
19. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V podaném dovolání však obviněný neuplatnil jakoukoliv relevantní námitku spočívající v tom, že předmětný skutek byl nesprávně právně posouzen a z jakých důvodů, případně, že došlo k nesprávné aplikaci jiných norem hmotného práva. Dovolatel sice v dovolání obecně konstatoval, že jeho jednání „bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku“, toto konstatování však vztáhl toliko k učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž v dovolání polemizuje.
20. Nad rámec uplatněných námitek Nejvyšší soud ověřil, zda v případě obviněného nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. V tomto ohledu Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel měl od počátku možnost hájit svá práva, čehož v plném rozsahu využil. Porušení práva na spravedlivý proces tak nemůže založit pouhá představa, že trestní řízení mělo skončit s jiným výsledkem. Uvedené potvrzuje i judikatura Ústavního soudu, podle níž „Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.“ (sp. zn. II. ÚS 681/04). V posuzované věci tak Nejvyšší soud neshledal na postupu soudů obou stupňů čehokoliv závadného, co by znaky porušení práva na spravedlivý proces naplňovalo.
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 4. 2024 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu