Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2024 č. j. 30 Cdo 903/2024-356, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2023 č. j. 91 Co 117/2023-319 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. prosince 2022 č. j. 14 C 137/2021-270, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem. Nesprávnost (protiústavnost) postupu orgánů veřejné moci přitom konstatoval Ústavní soud v dřívějším nálezu ve věci stěžovatelky. Ústavní stížností nyní napadá stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů, které dospěly k závěru, že jí nárok na náhradu škody vůči státu nevznikl. Podle stěžovatelky tak soudy upřely původnímu nálezu Ústavního soudu jakýkoliv materiální efekt a fakticky vyprázdnily její ústavně zaručené právo na kompenzaci v návaznosti na odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
2. Stěžovatelce byly dne 11. listopadu 2016 v rámci tehdy probíhajícího trestního řízení zajištěny peněžní prostředky na bankovních účtech. Trestní řízení bylo vedeno Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti a zločinu neoprávněného podnikání. Trestné činnosti se mělo v souvislosti s obchodováním s minerálními oleji dopouštět několik osob různé národnosti, mezi nimi i statutární orgán stěžovatelky. Byť proti tehdejšímu zajištění peněžních prostředků českými orgány stěžovatelka brojila, obecný soud posoudil její opravný prostředek jako nedůvodný a Ústavní soud následně její stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí odmítl jako zjevně neopodstatněnou (viz usnesení ze dne 9. května 2017 sp. zn. II. ÚS 894/17 ).
3. O totožném skutku vede trestní řízení i polská prokuratura. Po zhodnocení, že se nestal trestný čin ke škodě České republiky, české orgány činné v trestním řízení proto postoupily věc k trestnímu řízení polským orgánům. Před tím však polská prokuratura vydala rozhodnutí o zařazení zajištěných peněžních prostředků mezi "věcné důkazy", které potřebuje k vedení trestního stíhání, a požádala české státní zastupitelství o jejich zaslání na účet polské prokuratury. České státní zastupitelství této žádosti vyhovělo a dalo pokyn příslušným bankám a ty následně peněžní prostředky na účty polské prokuratury skutečně poslaly. Ústavní soud nálezem ze dne 12. května 2020 sp. zn. IV. ÚS 1355/18 (N 88/100 SbNU 63) konstatoval, že tímto postupem českých orgánů činných v trestním řízení byla porušena základní práva stěžovatelky, jelikož žádná právní norma takový postup neumožňovala, a jednalo se tak o svévoli. Zároveň uložil státnímu zastupitelství, aby se "pokusilo" obnovit stav před porušením základních práv žádostí o vrácení peněžních prostředků z Polské republiky.
4. Stěžovatelka následně uplatnila u vedlejší účastnice nárok na náhradu škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem. Škodu vyčíslila ve výši peněžních prostředků, které se ocitaly na zajištěných účtech, tj. 1 323 306,15 PLN, 26 383,84 EUR a 62 722,76 Kč s příslušenstvím. Jelikož vedlejší účastnice (Česká republika) v rámci předběžného uplatnění stěžovatelce nic dobrovolně neuhradila, uplatnila stěžovatelka svůj nárok žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"). Rozhodnutí obvodního soudu o této žalobě (jakož i navazující rozhodnutí) jsou přitom napadána nyní projednávanou ústavní stížností.
5. Obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl jako předčasnou. Přestože dospěl k tomu, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nebyl naplněn jiný předpoklad odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody. Ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že trestní řízení vedené v Polské republice nadále probíhá, peněžní prostředky jsou polskou prokuraturou zajištěny jako věcné důkazy. Výsledek trestního řízení nelze podle obvodního soudu předjímat a je možné, že budou zajištěné prostředky stěžovatelce v budoucnu vráceny.
6. Závěr o zamítnutí žaloby potvrdil i Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací. Městský soud se zcela ztotožnil s hodnocením a závěry obvodního soudu, že ke vzniku škody na straně stěžovatelky nedošlo. I když se peněžní prostředky dostaly nesprávným úředním postupem mimo rozhodovací pravomoc českých orgánů, nadále se nacházejí na účtech polské prokuratury a představují (podle polského práva) věcný důkaz, který byl tímto způsobem zajištěn. Podle městského soudu tedy zatím nedošlo ke zmenšení majetku stěžovatelky (vzniku škody), jelikož jí peněžní prostředky nebyly odňaty, ale jen omezeno nakládání s nimi.
7. Stěžovatelka následně podala dovolání proti rozsudku městského soudu, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Podle Nejvyššího soudu vymezená právní otázka, zda protiprávní poukázání finančních prostředků českým orgánem činným v trestním řízení prostřednictvím bankovní instituce do cizí země a mimo kontrolu českých orgánů představuje zmenšení majetku (a škodu) na straně stěžovatelky, nezaložila přípustnost dovolání. Při jejím řešení se městský soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, k čemuž Nejvyšší soud odkázal na prakticky totožnou věc týkající se společnosti ovládané stejnou osobou jako stěžovatelka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2023, sp. zn. 30 Cdo 1613/2023) a několik dalších rozhodnutí, ve kterých se zabýval otázkou vzniku škody.
8. Stěžovatelka napadá rozhodnutí obvodního, městského i Nejvyššího soudu a tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Nejvyšší soud odmítnutím jejího dovolání pro nepřípustnost porušil její právo na soudní ochranu a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zprostředkovaně došlo k zásahu do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Zejména namítá, že obecné soudy vyprázdnily její ústavně zaručené právo na kompenzaci v návaznosti na odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a že dosud nedošlo k žádné účinné reparaci protiústavního stavu, jak jej dříve deklaroval Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1355/18 .
9. Podle stěžovatelky obecné soudy zamítnutí jejího nároku odůvodnily pouze hypotetickou možností vrácení finančních prostředků polskou prokuraturou, která je však fakticky nereálná, protože se polská prokuratura opakovaně k této možnosti vyjádřila negativně. Obecné soudy po stěžovatelce de facto požadovaly, aby prokázala, že je vyloučena možnost vrácení peněžních prostředků polskou prokuraturou v budoucnu. Tím nicméně uvalily na stěžovatelku nesplnitelně důkazní břemeno a učinily tak ústavně zakotvené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem iluzorním.
10. Stěžovatelka konečně namítá, že obecné soudy vůbec neřešily otázku přiměřenosti dalšího trvání zajištění, přestože ve své argumentaci vycházely z toho, že pokud by nedošlo k vydání peněžních prostředků do Polské republiky, peněžní prostředky by na území České republiky byly i nadále zajištěny. V Polské republice ani po uplynutí téměř sedmi let od zajištění peněžních prostředků nebyla proti statutárnímu orgánu stěžovatelky podána obžaloba, další trvání hypotetického zajištění peněžních prostředků tak není s ohledem na průběh trestního řízení v Polsku ústavně konformní. V ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyššího soudu je dle stěžovatelky odkazovaná judikatura na posuzovanou věc nepřiléhavá.
11. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že považuje své usnesení za ústavně konformní. Zdůraznil, že odpovědnost státu za škodu vzniká podle § 13 odst. 2 za současného splnění tří předpokladů: nesprávného úředního postupu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, všechny předpoklady přitom musí být splněny současně. Podle Nejvyššího soudu se však dosud majetek stěžovatelky nezmenšil. Vznik škody nelze dovozovat jen z nálezu sp. zn. IV. ÚS 1355/18 , jak činí stěžovatelka. Nejvyšší soud upozorňuje, že ze skutkových zjištění nalézacích soudů nevyplynul závěr, že polská prokuratura zajištěné prostředky nevrátí. České soudní orgány se podle Nejvyššího soudu nemůžou zabývat ústavní konformitou postupu polských orgánů, zejména v otázce přiměřenosti trvání zajištění peněžních prostředků.
12. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že respektuje nález sp. zn. IV. ÚS 1355/18 a to, že jím bylo konstatováno porušení práv stěžovatelky. Zároveň ale poukázala na to, že tímto nálezem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky v části směřující proti samotnému předání trestního stíhání do Polské republiky. Pochybení českých orgánů spočívalo "pouze" ve vydání pokynu k převedení zajištěných peněžních prostředků do dispozice polských orgánů, které ale nadále vedou vyšetřování. S ohledem na to nelze usuzovat na vznik škody na straně stěžovatelky, protože se tím její postavení ve vztahu k zajištěným peněžním prostředkům fakticky nezměnilo. Vedlejší účastnice s odkazem na citovaný nález dovozuje, že pokud by peněžní prostředky byly ponechány na účtu stěžovatelky v České republice, bylo by i tak třeba vyčkat skončení trestního řízení vedeného polskými justičními orgány. Teprve poté by české orgány mohly rozhodnout o případném zrušení zajištění, či propadnutí nebo zabrání prostředků. I nyní tedy nelze posuzovat vznik škody (či obecně postup českých orgánů) izolovaně, ale je potřeba zohlednit pokračování trestního řízení v Polsku.
13. Podle vedlejší účastnice je též potřeba přihlédnout k tomu, že jak statutární orgán stěžovatelky, tak stěžovatelka sama coby zúčastněná osoba má v rámci trestního řízení v Polsku plná procesní práva. Stěžovatelka se tedy může bránit proti zajištění prostředků v rámci řízení před polskými orgány. Zdůrazňuje, že orgány České republiky záležitost v návaznosti na nález sp. zn. IV. ÚS 1355/18 obsáhle řešily s polskou prokuraturou a vyvinuly maximální snahu o nápravu stavu, jak k tomu příslušné orgány zavázal Ústavní soud v předchozím nálezu.
14. Ústavní soud zaslal stěžovatelce obdržená vyjádření k ústavní stížnosti na vědomí.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky).
17. Ústavní soud se též vícekrát přihlásil k tomu, že ve věcech odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (nároků plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny) je posouzení existence podmínek pro vznik této odpovědnosti státu zcela v pravomoci obecných soudů [srov. např. nález ze dne 26. září 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581, bod 22), nález ze dne 16. května 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373, bod 26), či nález ze dne 17. ledna 2020, sp. zn. II. ÚS 141/19 ].
18. Pro vznik odpovědnosti státu za škodu je, jak Ústavní soud setrvale dovozuje, nutné kumulativní naplnění tří předpokladů, a sice: 1. nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody [např. nález sp. zn. II. ÚS 3625/17 ze dne 8. října 2018 (N 164/91 SbNU 49), bod 18; nález sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. května 2015 (N 87/77 SbNU 273), bod 16; nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. července 2014 (N 143/74 SbNU 215), bod 23; nález sp. zn. I. ÚS 216/09 ze dne 27. března 2012 (N 58/64 SbNU 705)].
19. V nálezu ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) dále Ústavní soud uvedl, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně ‚extrémní', vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže" (srov. též usnesení ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. III. ÚS 419/16 , bod 14).
20. Ústavní soud na úvod zdůrazňuje, že nijak nepopírá závěry svého dřívějšího nálezu sp. zn. IV. ÚS 1355/18 , že postupem příslušných státních zastupitelství došlo k porušení základních práv stěžovatelky (a souhlasí se závěry obecných soudů, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu). Nicméně to samo o sobě automaticky neznamená vznik odpovědnosti státu za škodu. Neodškodňuje se totiž samotný nesprávný úřední postup, ale jím způsobená újma (viz usnesení ze dne 31. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 4245/12 , bod 8). Stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně neodlišuje samotný nesprávný úřední postup od dalších podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, konkrétně především od otázky vzniku škody, která jí měla být způsobena. Zda šlo o nesprávný úřední postup, přitom nerozporoval žádný z obecných soudů ani vedlejší účastnice. Ústavní stížnost se tak povětšinou v argumentaci míjí s jádrem odůvodnění napadených rozhodnutí.
21. Podle obecných soudů v posuzované věci nebyl naplněn předpoklad vzniku škody, jelikož dosud nedošlo k zmenšení majetku stěžovatelky. Peněžní prostředky byly polskou prokuraturou zajištěny v rámci trestního řízení a není dosud rozhodnuto o tom, jak s nimi bude naloženo. Perspektivou ústavněprávního přezkumu toto posouzení nijak nevybočuje z mantinelů vytyčených výše citovanou judikaturou. Ze zjištění obecných soudů je zřejmé, že účelem "převodu" zajištěných prostředků na účet polské prokuratury, bylo zajištění majetku v trestním řízení. Bez ohledu na případnou právní kvalifikaci z pohledu polského práva (jako "věcných důkazů") se tak jedná o zajišťovací prostředek, který je ze své podstaty pouze dočasný.
22. V rámci své námitky ohledně uložení nesplnitelného důkazního břemene stěžovatelka odkazuje na závěry nálezu ze dne 24. července 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215). V citovaném nálezu však Ústavní soud hodnotil jako nesplnitelné důkazní břemeno směřující k prokázání toho, za jakou cenu by byly vydraženy nemovitosti, kdyby hypoteticky v určitém okamžiku došlo k jejich dražbě (což nenastalo právě kvůli nesprávnému úřednímu postupu). V této situaci však byla případná škoda přesně vyčíslena, jádro problému představoval samotný vznik škody. Tato otázka byla přitom postavena najisto, byť obecné soudy dospěly k opačnému závěru, než by chtěla stěžovatelka, tedy že škoda vůbec nevznikla. Nadto byla žaloba zamítnuta tzv. "pro tentokrát", takže se stěžovatelce nabízí prostor domáhat se svého nároku opětovně (zejména v návaznosti na vývoj trestního řízení v Polské republice).
23. Ústavní soud též nepovažuje za důvodnou námitku stěžovatelky, že se obecné soudy nezabývaly nepřiměřeností délky trvání zajištění. Příslušný zajišťovací prostředek byl vydán podle polského práva a jde o výkon veřejné moci Polské republiky. Ze zjištění obecných soudů plyne, že rozhodnutí polských orgánů o zajištění nadále trvá a trestní řízení dosud nebylo skončeno. V průběhu řízení ani nevyvstal žádný důvod, pro který by toto rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie nemělo být uznáno v České republice. Ostatně ani stěžovatelka nic takového netvrdí a nenamítá, že by zajištění nepředstavovalo zákonný zásah, ani že by neměla prostředky, jak se domáhat zrušení zajištění před polskými orgány. Nanejvýš pak s výjimkou námitky, že polské orgány nenabízí dostatečné procesní záruky a ochranu základních práv stěžovatelky, s níž se však již vypořádal obvodní soud (viz jeho odst. 12 obvodního soudu, na který odkazoval i městský soud v odst. 20 svého rozsudku). Ústavní soud nespatřuje v tomto posouzení obecných soudů nic protiústavního, naopak lze přisvědčit tomu, že pakliže není žádný důvod odepřít uznání rozhodnutí jiného členského státu, je třeba jeho účinky uznat a nezasahovat do trestního řízení vedeného jiným státem.
24. Lze též pro úplnost dodat, že nelze považovat za správný předpoklad stěžovatelky, že nebýt nesprávného úředního postupu, zajištění peněžních prostředků by již netrvalo a mohla by s nimi volně nakládat. Naopak lze předpokládat, že kdyby bylo postupováno v souladu se zákonem, české orgány by nezrušily rozhodnutí o zajištění prostředků a jejich zajištění by trvalo do doby výkonu rozhodnutí o uznání rozhodnutí polského orgánu, kterým by bylo vysloveno propadnutí nebo zabrání hodnoty uvedené v příkazu k zajištění, případně do okamžiku, kdy by polský orgán sám zrušil zajištění (srov. body 49 a 54 původního nálezu sp. zn. IV. ÚS 1355/18 , případně též § 236 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění účinném do 15. srpna 2018, které mělo být podle původního nálezu v dané věci aplikováno). Ani z tohoto nálezu, na který se stěžovatelka odvolává a na kterém zakládá svůj nárok, tedy neplyne, že by měl být nesprávný úřední postup zhojen navrácením peněžních prostředků do rukou stěžovatelky. Ústavní soud "pouze" vyzval česká státní zastupitelství, aby se pokusila obnovit původní stav, což by v konečném důsledku znamenalo trvání zajištění v České republice. Obecné soudy pak ve svých rozhodnutích rozumně zdůvodnily, jakým způsobem se o to příslušné české orgány pokoušely a proč k tomu nakonec nedošlo.
25. To, že jsou zajištěny peníze v Polsku, zároveň neznamená, že by trval "protiústavní stav" vyvolaný nesprávným úředním postupem, jak opakovaně tvrdí stěžovatelka ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud v předchozím nálezu sp. zn. IV. ÚS 1355/18 konstatoval porušení základních práv stěžovatelky (a nesprávný úřední postup českých státních zastupitelství) spočívající v pokynu k převodu peněžních prostředků na účty polské prokuratury. Z toho však ještě nelze vyvozovat, že by samotné trvání zajištění (ať už v Polské republice, nebo České republice) bylo nezákonné, či snad dokonce protiústavní. Jinými slovy, porušení ústavních práv stěžovatelky představoval samotný postup, nikoliv účinek, který dovozuje stěžovatelka. Už samotné konstatování porušení práva (jak k tomu došlo v původním nálezu) přitom může být pro stěžovatelku určitou satisfakcí. Navíc lze poukázat i na to, že peněžní prostředky byly zajištěny, jelikož je zde podezření, že se jedná o výtěžek ze závažné trestné činnosti, což zřejmě představuje oprávněný zásah do stěžovatelčiných práv.
26. Ústavní soud ani neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky při odmítání dovolání Nejvyšším soudem. Byť lze odůvodnění napadeného usnesení považovat za velmi stručné, Nejvyšší soud v něm odkázal na několik předchozích rozhodnutí a nastínil základní úvahy, jak dopadají na řešenou věc. Lze nicméně přisvědčit stěžovatelce v tom, že ne všechny odkazy na judikaturu působí zcela přesvědčivě a lze pochybovat o tom, zda skutkové okolnosti citovaných rozhodnutí nebyly řešené věci příliš vzdálené (srov. zejména odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003 sp. zn. 25 Cdo 803/2003, ze dne 30. června 2004 sp. zn. 25 Cdo 1536/2003 a ze dne 25. srpna 2010 sp. zn. 25 Cdo 2601/2010). Závěry alespoň některých ostatních odkazovaných rozhodnutí však je možné považovat za dopadající na projednávanou věc a jejich použití jako důvodu pro odmítnutí působí opodstatněně. Posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem tedy v mezích ústavněprávního přezkumu obstojí a Nejvyšší soud neporušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu.
27. Obecné soudy se zabývaly předpoklady pro vznik odpovědnosti, zejména otázkou vzniku škody, a srozumitelně a logicky odůvodnily, proč k naplnění tohoto předpokladu dosud nedošlo. V rámci trestního řízení vedeného polskými orgány nadále trvá zajištění peněžních prostředků, které je ze své podstaty pouze prozatímním omezením dispozice s těmito prostředky. Závěr obecných soudů, že škoda by mohla vzniknout nejdříve až po meritorním rozhodnutí v daném trestním řízení, tedy působí racionálně a nelze v tomto posouzení spatřovat porušení základních práv stěžovatelky.
28. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu