Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti T. P., zastoupené advokátem JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2977/2022-401 ze dne 24. dubna 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 466/2017-381 ze dne 26. května 2022, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3821/2018-330 ze dne 14. října 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 21 C 69/2015-228 ze dne 18. září 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/7, Praha 1, a města X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na vzdělání podle čl. 33 Listiny a čl. 2 Protokolu č. 1 Úmluvy. Soudy totiž neshledaly diskriminační jednání České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (vedlejší účastnice, dále jen "stát") v tom, že část platu asistenta pedagoga na základní škole, kterou stěžovatelka navštěvovala, byla hrazena z prostředků Rady rodičů (tehdejší příspěvkové organizace), do které za tímto účelem její rodiče přispívali.
2. Již na tomto místě se jeví vhodným zdůraznit, že soudy rozhodovaly podle právní úpravy účinné do 31. 8. 2016, s ohledem na následné legislativní změny tak nejsou závěry tohoto usnesení na nové případy přenositelné.
3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 21 C 69/2015 se podává, že stěžovatelce byla před nástupem školní docházky (ve školním roce 2012/2013) diagnostikována porucha autistického spektra; byla tedy žákyni se speciálními vzdělávacími potřebami ve smyslu § 16 školského zákona (zde i v následujícím textu citován ve znění účinném do 31. 8. 2016) a bylo jí doporučeno podpůrné opatření v podobě asistenta pedagoga. Ke zřízení místa asistenta pedagoga na základní škole, zřizované vedlejším účastníkem - městem X, udělil Krajský úřad Středočeského kraje souhlas, podle školy však zajistil financování pouze části úvazku. Škola se proto dohodla s rodiči, že plat asistenta pedagoga bude doplácen z prostředků Rady rodičů, do níž budou rodiče přispívat. Během tří let přispěli celkem 112 000 Kč, počínaje školním rokem 2015/2016 již nepřispívali, asistent pedagoga ve třídě, kam stěžovatelka docházela, nicméně nadále působil.
4. Stěžovatelka v tom spatřovala diskriminaci a žalobou u obvodního soudu se vůči vedlejším účastníkům domáhala uložení povinnosti odstranit její následky (vrátit, tedy zaplatit 112 000 Kč) a nahradit nemajetkovou újmu (217 000 Kč). Ve vztahu k nemajetkové újmě řízení před soudy stále probíhá (momentálně je přerušeno do skončení tohoto řízení před Ústavním soudem), ústavní stížnost se týká primárně závěrů soudů ohledně nároku na odstranění následků diskriminace.
5. Obvodní soud napadeným rozsudkem č. j. 21 C 69/2015-228 ze dne 18. 9. 2017 žalobu zamítl a s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 4/2013-52 ze dne 31. 10. 2013 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 365/14 ze dne 18. 3. 2014 konstatoval, že stěžovatelka diskriminována nebyla. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 29 Co 466/2017-265 ze dne 15. 3. 2018 potvrdil zamítnutí žaloby v části směřující proti krajskému úřadu a městu X (výrok I), v části žaloby směřující proti státu prvostupňový rozsudek změnil a uložil mu povinnost zaplatit stěžovatelce 112 000 Kč (výrok II). Vyšel ze zpráv veřejného ochránce práv týkajících se přímo stěžovatelky i podobně dotčených žáků a konstatoval přímou diskriminaci ze strany státu. Nárok stěžovatelky podle odvolacího soudu nelze odmítnout s odkazem na nedostatky školského zákona, neboť antidiskriminační zákon je předpisem téže síly a jeho ustanovení byla neposkytnutím finančních prostředků na asistenta pedagoga porušena.
6. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatelky proti výroku I rozsudku odvolacího soudu a k dovolání státu zrušil jeho výrok II. Nejvyšší soud provedl test diskriminace, který vyšel ve druhém kroku (zda bylo se žáky třídy, kterou stěžovatelka navštěvovala, zacházeno odlišně na základě zakázaného důvodu) záporně, neboť stát neměl žádný zákonný nástroj k ovlivnění financování konkrétního asistenta pedagoga. Kompetence byla zákonem svěřena řediteli školy a stát pouze prováděl administrativu souhrnného financování platů pedagogických pracovníků.
7. Uvedená rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 99/21 ze dne 14. 12. 2021 zčásti jako nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou (ve vztahu k nárokům vůči městu a krajskému úřadu) odmítl.
8. Poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení, městský soud napadeným rozsudkem prvostupňové zamítavé rozhodnutí ve vztahu mezi stěžovatelkou a státem ohledně částky 112 000 Kč potvrdil. Dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že "ředitel školy rovněž nabídl rodičům možnost dofinancování platu asistenta pedagoga ze strany soukromé nadace, ti to však odmítli", což má být v rozporu s provedeným dokazováním. Již v odvolání stěžovatelka vysvětlovala, že dofinancování prostřednictvím nadace nikdy nabídnuto nebylo, přičemž odvolací soud k tomu konstatoval, že tato námitka není pro rozhodnutí relevantní. Postup Nejvyššího soudu tak stěžovatelka shledává rozporným s principy kontradiktorního řízení. Až do dovolacího řízení šlo podle stěžovatelky o skutkovou nuanci, Nejvyšší soud z ní však učinil základní skutečnost, na níž stojí rozhodnutí o žalobě. Uvedené skutkové zjištění pak stěžovatelka považuje za "extrémně kruté" a "popírající elementární cit pro spravedlnost;" finanční spoluúčast rodičů stěžovatelky rozhodně nebyla dobrovolná, nýbrž činěná pod tlakem okolností a ve snaze zajistit stěžovatelce potřebné vzdělání.
10. Stěžovatelka dále uvádí, že uvedená skutková nuance nemění nic na podstatě věci, a sice na protiústavně vybrané finanční částce za účelem krytí základního práva na vzdělání, jehož bezplatnost je zaručena Listinou. Diskriminaci stěžovatelky potvrdil i veřejný ochránce práv, přičemž z předchozího usnesení Ústavního soudu v této věci má vyplývat odpovědnost státu jakožto garanta základních práv. Šlo o systémový nedostatek, jak dokládá i nedávný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1068/22 ze dne 15. 11. 2023, který řešil v mnoha ohledech podobný případ.
11. Stěžovatelka kromě práva na bezplatné základní vzdělání namítá také porušení práva na inkluzivní vzdělávání, kterým se zabýval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudcích ve věci Cam proti Turecku č. 51500/08 ze dne 23. února 2016 a G. L. proti Itálii č. 59751/15 ze dne 10. 9. 2020, podle nichž z Úmluvy vyplývá pozitivní závazek státu přijmout přiměřená opatření umožňující osobám se zdravotním postižením realizovat jejich právo na vzdělání v hlavním proudu vzdělávací soustavy.
12. Ve světle těchto východisek nemůže podle stěžovatelky obstát závěr Nejvyššího soudu, podle kterého nedošlo k odepření práva na vzdělání ani k svévolnému či neodůvodněnému odlišnému zacházení se stěžovatelkou. Listina v čl. 33 odst. 2 garantuje bezplatné základní vzdělání, a je-li realizace podpůrného opatření podmíněna tím, že rodiče zajistí, byť jen zčásti, jeho financování, dochází tím k porušení tohoto práva.
13. Stěžovatelka považuje za stěžejní, že zákonná úprava do 31. 8. 2016 nepodmiňovala zřízení funkce asistenta pedagoga krytím finančních nákladů a současně neexistovala povinnost právnické osoby zajišťující činnost školy, v níž se stěžovatelka vzdělávala, funkci asistenta pedagoga opravdu zřídit, případně zřídit v rozsahu odpovídajícím potřebám stěžovatelky. Stěžovatelka nepřehlíží, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1068/22 dovodil, že za určitých okolností může existovat povinnost školy finanční prostředky na asistenta pedagoga nějak zajistit, to však nemůže zvrátit závěry usnesení sp. zn. I. ÚS 99/21 .
14. Stěžovatelka konečně brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, jímž vyhověl dovolání státu, ačkoli podle jejího názoru nesplňovalo obsahové náležitosti, a mělo tak být odmítnuto pro vady. V dovolání prý není uvedena žádná právní otázka a při vymezení přípustnosti se stát údajně omezil na pouhé zopakování slov zákona, a to dokonce uplatněním více modalit. I v této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že čelí nepřízni osudu v podobě těžkého zdravotního postižení, zatímco proti ní stojí stát disponující armádou úředníků. Přesto byl právě stát v dovolacím řízení zvýhodněn připuštěním dovolání a tím, že Nejvyšší soud následně řešil otázky, které neměly na obsah dovolání žádnou vazbu.
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud předesílá, že neshledává porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv v procesních vadách, kterých se měl dopustit Nejvyšší soud. Jde-li o stěžovatelkou zpochybňované tvrzení, že odmítla financování prostřednictvím nadace, není pravda, že by toto zjištění nemělo oporu ve spise, neboť jde o skutkový závěr nalézacího soudu (byť odvolacím soudem shledán nevýznamným) opírající se o výslech svědka (ředitele školy). Především však je zřejmé - a stěžovatelka to sama uvádí - že jde o skutkovou nuanci pro rozhodnutí věci nepodstatnou. I kdyby tedy snad Ústavní soud s touto námitkou stěžovatelky souhlasil, nebyl by to důvod ke zrušení napadených rozhodnutí.
17. Celkově ke skutkovému stavu lze dodat, že pokud stěžovatelka nesouhlasila se skutkovými závěry nalézacího soudu, případně s tím, že její výhrady nepovažoval odvolací soud za podstatné, měla to uplatnit jako námitku v dovolání. To však neučinila a místo toho své dovolací právní námitky postavila na vlastní verzi skutkového stavu. Jestliže pak Nejvyšší soud dovolací argumentaci stěžovatelky shrnul tak, že uvedla, "že její rodiče ‚byli nuceni' ze svého přispívat na financování nákladů na plat asistenta pedagoga ve třídě základní školy, v níž se vzdělávala, a že její vzdělávání v hlavním proudu vzdělávání ‚bylo podmíněno finančním příspěvkem rodičů' ... na financování platu asistenta pedagoga," a dospěl k závěru, že se jedná o tvrzení, která nekorespondují se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy, nelze tomu ze strany Ústavního soudu nic vytknout.
18. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nespatřuje ani v tom, že v předešlém rozsudku Nejvyšší soud připustil k meritornímu přezkumu dovolání státu. Je primárně na Nejvyšším soudu, aby posoudil, zda má dovolání patřičné obsahové náležitosti, přičemž Ústavní soud do této jeho činnosti zasahuje obvykle v opačném gardu, než jak se domáhá stěžovatelka. V souladu s jeho judikaturou k porušení základních práv (práva na přístup k soudu) dochází typicky tehdy, pokud Nejvyšší soud pro vady odmítne dovolání, které jimi netrpí. Z judikatury Ústavního soudu tak mimo jiné vyplývá, že Nejvyšší soud nesmí k dovolání přistupovat příliš formalisticky, proto např. postačí, je-li to, v čem dovolatel spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání, dovoditelné z celého obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku [viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, 460/2017 Sb.) či nález sp. zn. III. ÚS 3085/23 ze dne 3. 4. 2024].
19. Je zjevné, že dovolání státu nedostatky, pro které by mohlo, či dokonce z ústavněprávního hlediska muselo být Nejvyšším soudem shledáno vadným, netrpělo. V dovolání je mimo jiné uvedeno, že stát považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že se dopustil přímé diskriminace stěžovatelky (bod 11), přičemž jde o problematiku Nejvyšším soudem dosud neřešenou (bod 3). Není tedy ani pravda, že by rozsudek Nejvyššího soudu neměl vazbu na obsah dovolání. V každém případě pak stěžovatelka měla prostor v dalším průběhu řízení proti právnímu názoru Nejvyššího soudu argumentačně brojit, což v novém dovolání také udělala.
20. Oproti tomu, co tvrdí stěžovatelka, stát při vymezení přípustnosti ani neuplatnil více modalit (což navíc ani nemusí být vždy na škodu), neboť § 237 občanského soudního řádu vztahuje přípustnost dovolání výlučně k judikatuře dovolacího soudu. Uvedl-li tedy stát, že rozhodnutí odvolacího soudu "závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a [odvolací soud] se nedůvodně odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, potažmo Nejvyššího správního soudu," uplatnil tím pouze jednu alternativu přípustnosti (má jít o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou), zatímco argumentace odklonem od praxe dalších soudů je spíše již argumentací v rámci dovolacího důvodu [na tom nic nemění, že Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905) dovodil, že přípustnost dovolání lze vymezit i odkazem na judikaturu Ústavního soudu].
21. K věci samé Ústavní soud zdůrazňuje, že postavení stěžovatelky jakožto žákyně se speciálními vzdělávacími potřebami ve smyslu § 16 školského zákona bylo v řízení nesporné. Nesporné bylo také to, že třídě, kterou navštěvovala, byl přidělen asistent pedagoga, že prostředky na jeho plat škola částečně čerpala z prostředků státního rozpočtu a že se s rodiči stěžovatelky dohodla, že zbytek platu bude doplácen prostřednictvím Rady rodičů, do které budou rodiče přispívat. Stěžovatelka v tom spatřuje diskriminaci ze strany státu, neboť stát zaručuje právo na bezplatné základní vzdělávání. Nejvyšší soud oproti tomu argumentuje, že se stát diskriminace nedopustil, jelikož financování konkrétního asistenta pedagoga neovlivňoval (o tom rozhodoval ředitel školy), pouze prováděl administrativu souhrnného financování platů pedagogických pracovníků. Státní rozpočet pak dle zákona nebyl jediným zdrojem financování právnických osob vykonávajících činnost škol, které měly zákonnou povinnost zajistit financování z dalších zdrojů (§ 160 odst. 6 školského zákona).
22. Výklad Nejvyššího soudu odpovídá závěrům nálezu sp. zn. III. ÚS 1068/22 , v němž Ústavní soud řešil podobný případ, ovšem s tím podstatným rozdílem (mimo jiné), že tehdy byla žalovanou škola. Ústavní soud tehdy vyšel z toho, že je to právě škola, která má povinnost přijmout přiměřená opatření ve vztahu k osobě s postižením (včetně zajištění přítomnosti asistenta pedagoga), a to i navzdory tomu, že se "dostala do složité situace, kdy měla ve vztahu k prvnímu stěžovateli povinnost zajistit asistenta pedagoga, krajský úřad udělil se zřízením této pozice souhlas, avšak neposkytl jí dostatečné finanční prostředky na její pokrytí". Pokud škola tyto své povinnosti neplní, lze se nároků plynoucích z antidiskriminačního zákona domáhat po ní žalobou.
23. Stejně tak je právní názor Nejvyššího soudu souladný se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 4/2013-52 (proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. II. ÚS 365/14 odmítl), v němž Nejvyšší správní soud vyložil, že "pravomoc k vydání konečného rozhodnutí o zřízení místa pedagogického asistenta má ředitel školy, a to včetně rozhodnutí o výši jeho úvazku a způsobu jeho financování," neboť "školský zákon řediteli nezakazuje zřídit pracovní místo pedagogického asistenta s vyšším úvazkem, než který vyplývá z výše příspěvku poskytnutého krajským úřadem. Finanční prostředky jdoucí nad rámec prostředků ze státního rozpočtu může škola hradit z jiných zdrojů, zejména z vlastních příjmů, prostředků zřizovatele či jiných osob."
24. Jinými slovy, škola v daném období dostávala určitou sumu peněz (normativ; včetně příplatků souvisejících s tím, že se na škole vzdělávají žáci se zdravotním postižením), z níž měla zajistit své fungování a plnění svých povinností. Mezi ně patřila též povinnost přijmout přiměřená opatření k zajištění rovného přístupu žáka s postižením k základnímu vzdělávání. Bylo-li takovým opatřením zřízení funkce asistenta pedagoga, ředitel školy měl se souhlasem krajského úřadu (který byl v této věci dán) pravomoc tuto pozici zřídit a dle potřeb stanovit výši úvazku. K financování platu asistenta pedagoga pak škola mohla využít prostředky z normativu, z nadnormativního příspěvku či z jakýchkoli dalších zdrojů.
25. Lze podotknout, že asistent pedagoga není osobním asistentem konkrétního žáka. Asistent pedagoga poskytuje podporu pedagogovi a celé třídě, nikoli jen žáku se specifickou vzdělávací potřebou. To ostatně odpovídá i pojetí inkluzivního vzdělávání, jehož cílem jistě není rozdělit žáky ve třídě na dvě skupiny (žáků se zdravotním postižením, kterým se věnuje asistent pedagoga, a žáků bez postižení, kterým se věnuje pedagog), nýbrž dosáhnout skutečně společného vzdělávání, což vyžaduje pomoc a podporu jak žákům se specifickými vzdělávacími potřebami, tak žákům ostatním.
26. Ze strany státu tudíž k žádné diskriminaci stěžovatelky nedocházelo. Ze státního rozpočtu byla škole poskytnuta určitá částka, se kterou měla hospodařit. Pokud byla tato částka nedostatečná, šlo o obecný problém veřejných financí dotýkající se všech žáků, nikoli o diskriminaci konkrétních osob či skupin osob s určitými charakteristikami (srov. k tomu bod 68 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci G. L. proti Itálii, podle kterého by případná rozpočtová omezení měla ovlivnit vzdělávací nabídku pro děti s postižením srovnatelným způsobem jako pro děti bez postižení, byť tato poznámka byla předmětem kritiky v odlišném stanovisku, podle něhož by se soud naopak měl zdržet předkládání doporučení v této oblasti, a naopak ponechat státům volnost při výběru finančních metod, které považují za nejvhodnější). K tomu mohlo teoreticky dojít až konkrétním postupem školy. Nelze si v této souvislosti nevšimnout, že ve zprávě ředitele školy o stavu financování asistenta pedagoga, kterou stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti, se uvádí, že "škola používá nadnormativní úvazky k tomu, aby udržela málo početné třídy, ve kterých je k žákům uplatňován individuální přístup." To je v souladu s jeho výpovědí před soudem prvního stupně, kde uvedl, že "díky integračnímu příspěvku rozdělili ... skupinu dětí na 2 třídy po 12 až 13 žácích s tím, že v jedné třídě byla [stěžovatelka] a v druhé byly ... další 2 děti zdravotně postižené, v každé třídě byl jeden asistent." I z toho je zřejmé, že rozhodování o tom, jak konkrétně naložit s dostupnými prostředky, bylo na samotné škole.
27. Argumenty o porušení práva na bezplatné vzdělání (čl. 33 odst. 2 Listiny) tak nejsou přiléhavé, neboť stěžovatelka žádnou povinnost platit asistenta pedagoga neměla. Tu měla škola a v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1068/22 bylo na ní, aby si k tomu zajistila potřebné prostředky. Sponzorský dar rodičů žáků je přitom legitimním příjmem školy, díky němuž mohla škola udržet své vzdělávací priority; lze si ostatně obecně představit, že díky nim rodiče dávají při výběru přednost jedné škole před druhou. Nelze konzistentně na jednu stranu přispívat škole sponzorskými dary, které jí umožní udržovat třídy o velmi malém počtu žáků, a zároveň požadovat kompenzaci tohoto daru po státu s tvrzením, že jeho placením údajně docházelo k diskriminaci. A jak už Ústavní soud předeslal, povaha plnění stěžovatelky, zda šlo skutečně o dar, nebyla středobodem řízení o žalobě stěžovatelky proti vedlejším účastníkům, resp. skutkových zjištění obecných soudů (viz výše bod 17); tato otázka mohla být relevantní právě v případném sporu se školou.
28. Uvedené závěry nejsou v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, na kterou stěžovatelka poukazovala. Ve věci G. L. proti Itálii tehdejší stěžovatelka neměla po dobu takřka dvou let asistenta pedagoga vůbec k dispozici. Ve věci Cam proti Turecku měla být Úmluva porušena tím, že se stěžovatelem bylo zacházeno jako se studenty bez postižení. V nyní posuzované věci byl naopak ve třídě stěžovatelky po celou dobu a od začátku školní docházky asistent pedagoga přítomen (a to bez ohledu na to, že rodiče stěžovatelky přestali později Radě rodičů přispívat).
29. Závěrem Ústavní soud znovu opakuje, že výše uvedené se týká právní úpravy účinné do 31. 8. 2016. V současnosti je financování asistentů pedagogů řešeno jiným způsobem, a k situacím, jaká nastala v této věci, tak nedochází. To ale neznamená, že dřívější právní úprava byla neústavní. Platilo a platí, že práv dle čl. 33 Listiny se lze domáhat v mezích zákonů, které je provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Jde o práva, jejichž naplnění se odvíjí i od možností veřejných financí, přičemž lze očekávat, že se míra tohoto naplnění bude postupně vyvíjet, ideálně k lepšímu. V každém případě pak není v rozporu s právem na bezplatné vzdělání, pokud stát nezajistí financování celého školství jen ze státního rozpočtu, nýbrž k podílení se na zajištění bezplatnosti zaváže i samotné vzdělávací instituce, jimž současně umožní financování z vícera různých zdrojů. Z hlediska práva dle čl. 33 odst. 2 Listiny je podstatný výsledek, tedy to, zda je žák povinen za (základní či středoškolské) vzdělání platit. Tak tomu v posuzované věci nebylo. To, že na ně může podle svých možností přispívat a že jeho příspěvek dále rozšíří vzdělávací nabídku školy oproti tomu, co je standardní na jiných školách, je přirozeným a žádoucím projevem přijetí spoluodpovědnosti nejen za vlastní osud, ale i za společné dobro školní komunity, a uvedené závěry nijak nerelativizuje.
30. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu