Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o vyloučení soudce Davida Uhlíře z projednávání ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, adresa Mariánské náměstí 2/2 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 18, 120 00 Praha 2, takto: Soudce David Uhlíř je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1979/16
.
Stěžovatel podal ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016 sp. zn. 22 Cdo 5137/2015, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2015 sp. zn. 28 Co 141, 142/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. listopadu 2014 sp. zn. 7 C 139/2011.
Podle rozvrhu práce byla věc přidělena soudci zpravodaji Davidu Uhlířovi, který v přípise ze dne 14. února 2017 uvedl, že lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti ve smyslu § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť účastnici řízení na straně žalované, MUDr. Hanu Dítětovou, v minulosti při výkonu advokacie zastupoval jako právní zástupce. Tato vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem je mu tedy osobně známa. Z uvedených důvodů prohlásil, že se cítí být ve věci podjatý a požádal o rozhodnutí ohledně svého vyloučení z projednávání a rozhodování věci.
Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
Senát určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudce na základě prohlášení podjatosti dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro vyloučení soudce Davida Uhlíře z projednávání věci. Kontakt s vedlejší účastnicí řízení v minulosti v rámci výkonu advokacie by mohl vzbuzovat pochybnosti o nepodjatosti soudce Davida Uhlíře ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tato skutečnost vedla II. senát k rozhodnutí o vyloučení soudce Davida Uhlíře z projednávání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. února 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu
nebo
I. ÚS 3253/13
.
V části ústavní stížnosti stěžovatelka rozporovala též to, jak se obecné soudy vypořádaly s otázkou náhrady nákladů řízení. Má přitom za to, že o nich nebylo rozhodováno v souladu s principem spravedlnosti. Stěžovatelce, která byla v prvostupňovém řízení zcela úspěšná, přiznal soud pouze zaplacený soudní poplatek s odůvodněním, že samosprávný subjekt ve sporu využil služeb právního zastoupení. Za řízení před soudem druhého stupně rozhodl soud o nákladech řízení podle úspěchu ve věci, přičemž za dva úkony právní služby stanovil vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení ve výši 376 524 Kč a ve výši 266 071,41 Kč. Podle náhledu stěžovatelky není celková částka náhrady nákladů řízení ve výši 642 595,74 Kč přiměřená provedení dvou a půl úkonu právní služby.
Pokud soud moderoval náhradu účelně vynaložených nákladů u úspěšné stěžovatelky v provostupňovém řízení, měla by být obdobným způsobem moderována náhrada nákladů řízení i u odvolacího soudu. Dále stěžovatelka konstatovala, že její právní oddělení čítalo v době vedení sporu čtyři právníky, kteří nemohou zvládnout celou agendu působnosti obce. Z toho důvodu bylo v předmětném případě využito služeb právního specialisty. Náklady na využití právních služeb advokáta nelze podle stěžovatelky paušálně považovat za neúčelné.
S ohledem na výše uvedené má stěžovatelka zato, že v předmětném případě došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústřední námitka stěžovatelky směřovala proti výši ceny, za kterou byly sporné pozemky vypořádány. V soudním řízení byly předloženy celkem tři znalecké posudky, přičemž obecné soudy vyšly z toho, který zpracoval Ústav teoretické a aplikované mechaniky AV ČR. Stěžovatelka se jej snažila zpochybnit, nicméně z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatné to, že obecné soudy v odůvodnění uvedly důvody, proč vyšly při zjišťování ceny pozemků právě z tohoto posudku a ne z posudku znaleckého ústavu Montekala spol. s r. o., nebo znaleckého posudku Ing. Horčičky.
Namítá-li stěžovatelka, že ceny okolních stavebních pozemků nepřispívají k navýšení hodnoty pozemku využívaného jako park, nelze s ní souhlasit. Jak park, tak i okolní stavební pozemky na sebe vzájemné působí a jejich vzájemnou existenci nelze vytrhávat z kontextu, neboť jejich symbióza je vzájemně podmíněná. Jak ze závěrů obecných soudů, tak i znalců vyplývá, že stanovit cenu pozemku, který je funkčně využíván jako park, je poměrně složité, neboť se nejedná o druh pozemku, s nímž se běžně obchoduje a u něhož lze snadno zjistit cenu obvyklou.
Při koupi obdobných pozemků neprobíhá klasická soutěž mezi nabídkou a poptávkou, neboť s ohledem na způsob využití bude zpravidla jen jeden subjekt, který bude mít o koupi parku zájem, a to obec. To však neznamená, že cena takových pozemků je nízká či dokonce nulová. Cena pozemku, využívaného jako park, je pochopitelně nižší, než cena stavební parcely, ovšem nelze uzavřít, že cena parkového pozemku není ovlivněna okolní zástavbou. V takovém případě by bylo lze učinit absurdní závěr, že hodnota takových pozemků je prakticky v celé ČR stejná a rozdíl je v podstatě jen v bonitě půdy.
Cena pozemku užívaného jako park se zrcadlí v zájmu obce na existenci parku, který je nezpochybnitelnou sociokulturní hodnotou každého města. Obecně platí, že bydlení v blízkosti parkové plochy se považuje za komfortnější, čemuž odpovídá i cena přilehlých nemovitostí. Jejich vlastníci z blízkosti parkové plochy nepochybně profitují, což se odráží nejen v ceně nemovitosti, ale též ve výši daně z nemovitých věcí, která je příjmem obecního rozpočtu. Čím bude vyšší zájem občanů na existenci parku, tím bude vyšší i cena, za kterou obec odpovídající plochy pořídí.
Jsou to právě občané obce, kdo prostřednictvím volených zástupců rozhoduje o územním plánu obce, v němž se odráží zájmy občanů či zájmových skupin. Pokud bude pořízení či údržba parku pro obec příliš nákladná, musí občané zvážit otázku svých priorit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí rovněž proti tomu, jak obecné soudy rozhodly o náhradě nákladů soudního řízení. Pokud přitom zpochybňuje rozdílný přístup nalézacího a odvolacího soudu, nutno uvést, že oba soudy vyšly při stanovování náhrady nákladů řízení ze zásady úspěchu ve věci, ale v případě obvodního soudu došlo k aplikaci korektivu daného nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09
. Podle něj lze u statutárních měst presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, bez toho aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Uvedený korektiv pochopitelně nemůže být aplikován v každém případě bez dalšího, ale obecné soudy se vždy musí zabývat tím, do jaké míry lze spor považovat za vybočující z běžné právní agendy města. Je pochopitelné, že v některých případech, jako jsou třeba restituční spory, je vhodné, aby město využilo služeb právního specialisty, nicméně v projednávané věci se jednalo o vypořádání spoluvlastnictví, což lze považovat při hospodaření s obecním majetkem za běžnou činnost. Specifikum je možno spatřovat spíše v charakteru vypořádávaného pozemku a zpracovaného znaleckého posudku, než v samotném soudním řízení.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů občanského soudního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr.
Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Dle náhledu Ústavního soudu nebyla v předmětném případě výše uvedená premisa naplněna. Pokud stěžovatelka poukazuje na možnost aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., nutno uvést, že jeho využití je zcela na zvážení obecného soudu a nelze jej nárokovat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu