U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce
Hlavního města Prahy, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2,
zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem
v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovaným: 1) Ing. P. A., 2) MUDr. H. D.,
3) V. K., zastoupeným Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4,
Marie Cibulkové 394/19, 4) P. S., 5) Ing. V. S., a 6) Z. S., všem zastoupeným
JUDr. Drahomírou Janebovou Kubisovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi,
Blahoslavova 186/II, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 139/2011, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2015, č. j. 28 Co
141,142/2015-274, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
listopadu 2014, č. j. 7 C 139/2011-149, ve spojení s usnesením ze dne 5.
prosince 2014, č. j. 7 C 139/2011-153, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce
a žalovaných k pozemkům parc. č. 968/1 v k. ú. M., obci P. a parc. č. 2390,
parc. č. 2387/1 a parc. č. 2388, vše v k. ú. N., obci P. (výrok I.) a pozemky
přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.). Žalobci uložil
povinnost: zaplatit žalovanému 1) částku 19 938 525,- Kč do třiceti dnů od
právní moci rozsudku (výrok III.), zaplatit žalované 2) částku 19 938 525,- Kč
do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), zaplatit žalované 3) částku
19 938 525,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), zaplatit
žalovanému 4) částku 6 646 175,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku
(výrok VI.), zaplatit žalovanému 5) částku 6 646 175,- Kč do třiceti dnů od
právní moci rozsudku (výrok VII.) a zaplatit žalovanému 6) částku 6 646 175,-
Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok VIII.). Dále rozhodl o tom,
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IX.) a žalobci
uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 2 541,- Kč,
stanovenou samostatným usnesením (výrok X.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3.
června 2015, č. j. 28 Co 141,142/2015-274, rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích III., IV., V., VI., VII. a VIII. o věci samé a ve výroku X.
o nákladech státu, potvrdil, ve výroku IX. o nákladech řízení změnil tak, že
žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 17 000,-
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále potvrdil usnesení soudu
prvního stupně ze dne 5. prosince 2014, č. j. 7 C 139/2011-153 (výrok II.) a
žalobci uložil povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení žalovaným 1) – 3)
ve výši 376 524,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet jejich
advokátky Mgr. Hany Kuncové a žalovaným 4) – 6) ve výši 266 071,74 Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku na účet advokátky JUDr. Drahomíry Janebové Kubisové
(výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné a v
souvislosti s tím vymezuje níže uvedené právní otázky, které by dovolacím
soudem měly být posouzeny jinak. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) až 3) a rovněž žalovaní 4) až 6) navrhují, aby bylo dovolání
odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – tato i následně citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz). Požadavek dovolatele, aby dovolací soud právní otázku řešenou odvolacím soudem
posoudil jinak, než jí posoudil odvolací soud, nemůže přípustnost založit. Významově totiž neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená
právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Řečeno jinak, žalobce
se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti
vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil
věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. To však není důvod přípustnosti
dovolání. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá podle názoru
dovolatele především v tom, že shodně se soudem prvního stupně vycházel ze
znaleckého posudku, který nemohl být pro své vady podkladem pro rozhodnutí ve
věci. V tomto směru především polemizuje se závěry znaleckého posudku, jímž
byla stanovena obvyklá cena nemovitosti tvořící základ výše přiměřené náhrady
(resp. vypořádacího podílu) v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví. Má za to, že jestliže znalec uvedl, že neexistuje žádný jiný
porovnatelný pozemek, neexistuje tržní cena parku a nelze tedy znaleckým
posudkem stanovit cenu tržní, pak podle něj nelze ani uvedeným způsobem
zjišťovat přiměřenost náhrady. Výše vyrovnávacího podílu musí odpovídat tržní
ceně nemovitostí. Pokud uvedenou tržní cenu nelze určit, neboť znalec uvádí, že
tato z důvodu, že jsou pozemky nezastavitelné a na trhu neobchodovatelné,
neexistuje, nelze uměle vytvářet její odhad a je nutné postupovat podle § 136
o. s. ř. s přihlédnutím k přiloženým důkazům. Dovolací soud již v usnesení ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo
2417/2008, formuloval závěr, že „stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše
vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
představuje otázku skutkovou, nikoliv právní.
Dovolací námitka, že soud při
stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje
tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit
přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu,
neboť dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové
podklady, ze kterých odvolací soud vycházel.“ Rovněž Nejvyšší soud v usnesení
ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, stanovil, že „stanovení
obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného znalce. Otázka správnosti takto
stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou. Ostatně, jak známo,
znalci nepřísluší, aby řešil otázky právní; může řešit jen otázky skutkové.“
Tyto závěry je možno vztáhnout i na úpravu zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015). Z výše uvedeného vyplývá, že námitky dovolatele vůči znaleckému posudku
představují polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Avšak těmito
skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího
soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo
1539/2013). Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky žalovaného vůči znaleckému
posudku, tedy skutkové námitky, nejsou v dovolacím řízení přípustné. V rozsudku ze dne 14. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, dovolací soud dále
uvedl, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od
jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení
soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho
úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s
ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá
v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy
obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo
třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického
myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako
každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů
[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo
583/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č.
C 1186 (dále jen „Soubor“)]. Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl
učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na
otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně
vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory
atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil
ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí,
zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného)
posudku nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných
znalostí, ustanoví jiného znalce. V dané věci odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pro
stanovení vypořádacího podílu bude vhodnější vycházet ze znaleckého posudku
vyhotovenému znalcem Ing. Jindřichem Kratěnou, CSc., z Ústavu teoretické a
aplikované mechaniky Akademie věd ČR v.v.i., neboť byl vypracován podle
posledních odborných postupů, a to s ohledem na zcela mimořádný charakter
sporných nemovitostí, které tvoří ve svém komplexu městský „Park J.“. Odůvodnil
přitom, proč je použití srovnávací metody s pozemkem v H., jež použil znalec
Kratěna, vhodnější, než použití srovnávací metody s pozemky na okrajích Prahy,
jak učinila znalecká společnost Montekala spol. s r. o., ve znaleckém posudku
předloženém dovolatelem. Jestliže na základě těchto skutečností dospěl odvolací
soud k závěru, „že znalecký posudek, z něhož soud I. stupně vycházel, obsahuje
zákonem požadované náležitosti ve smyslu § 127a o. s. ř., jeho závěry jsou
řádně odůvodněny, jsou podloženy obsahem nálezu, bylo přihlédnuto ke všem
skutečnostem, s nimiž bylo potřeba se vypořádat, odůvodnění znaleckého posudku
odpovídá pravidlům logického myšlení a znalec se vypořádal i s předchozími
znaleckými posudky“, je jeho rozhodnutí v souladu se shora uvedenou judikaturou
dovolacího soudu. Případná není ani námitka dovolatele, že měl odvolací soud ke stanovení hodnoty
nemovitostí využít § 136 o. s. ř. Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými
obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Úvahou soudu podle § 136 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudku
ze dne 9. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, uveřejněném pod č. C 9342 v
Souboru, v němž uvedl, že volná úvaha je na místě až po zjištění skutečností,
které umožňují porovnat srovnatelné (obdobné) případy v daném místě a čase,
resp. které umožňují kvantitativní posouzení srovnatelných (obdobných)
souvislostí, jež musí být podloženo logickým a v rozhodnutí pečlivě odůvodněným
úsudkem soudu a naopak nemůže být projevem libovolné (tedy nijak nepodložené)
úvahy soudu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června
2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 20, str. 759).
Při určení přiměřené výše nároku musí soud vyjít z důkazů
provedených v řízení, přičemž soudem nastíněný myšlenkový postup (obsažený v
odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí) musí odpovídat z hlediska
řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu obecným zásadám logiky, a tedy i
jeho přesvědčivosti. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu
takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislosti posuzovaného případu a
umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku. Pouze
takové zdůvodnění soudu zakládá alespoň elementární možnost přezkumu správnosti
volné úvahy soudu, o níž své rozhodnutí opřel (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, uveřejněný pod č. C 7282 v
Souboru). Naopak pokud soud nemá pro svou volnou úvahu k dispozici základní
zjištění umožňující kvantitativní posouzení souvislostí v porovnatelných
případech v daném místě a čase, nejsou zde splněny předpoklady pro aplikaci
volné úvahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, uveřejněný pod č. C 8160 v Souboru). Při oceňování věcí v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví jde
zpravidla o posouzení skutečností, které vyžaduje odborné znalosti, a je tedy
třeba ustanovit znalce ve smyslu § 127 o. s. ř. Sám dovolatel navíc v dovolání
poukazuje na skutečnost, že v případě oceňování vypořádávaných nemovitostí jde
o zcela ojedinělý případ, kdy i zjištění tržní ceny je velmi obtížné, neboť se
jedná o nemovitosti, které nejsou běžně obchodovatelné. Za této situace, kdy
bylo i pro znalce obtížné stanovit hodnotu vypořádávaných nemovitostí, není
namístě námitka dovolatele, že měla být při stanovení ceny nemovitostí
aplikována volná úvaha ve smyslu § 136 o. s. ř. Podle dovolatele dále spočívá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem
v tom, že nebyl zpracován revizní znalecký posudek. Odvolací soud podle jeho
názoru proto pochybil i procesně, neboť vysvětlení znalce, které podal na
jednání, nevedlo k objasnění rozporů, soud však i přesto nepřistoupil k
přezkoumání posudku jiným znalcem. V této souvislosti rovněž namítá
nedostatečné odůvodnění skutečnosti, že byl jako podklad pro stanovení výše
vypořádacího podílu zvolen posudek vyhotovený znalcem Ing. Jindřichem Kratěnou,
CSc. Odvolací soud pouze převzal stanovisko tohoto znalce k posudku
vyhotovenému společností Montekala spol. s r. o., aniž by je však blíže
odůvodnil. Dovolací soud například již v usnesení ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo
1290/2007, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 6293, vyložil, že zákon
nestanoví předpoklady pro nařízení revizního znaleckého posudku a ponechává je
na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do
úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vyhotoveného
znaleckého posudku. V usnesení ze dne 19. června 2012, sp. zn.
29 Cdo
2214/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2013, pod
číslem 23, Nejvyšší soud dále uvedl, že znalec je povinen volbu jedné (či více)
z metod ocenění řádně odůvodnit, a toto odůvodnění podléhá posouzení soudu co
do jeho úplnosti a vnitřní logiky. Rozhodnutí soudů v projednávané věci je v souladu s označenou judikaturou. Nalézací soudy podrobně vysvětlily, proč se přiklonily k závěru znaleckého
posudku vypracovanému znalcem Ing. Jindřichem Kratěnou, CSc., vyložily, jakými
úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídily a proč jeho závěry považují
za správné. Jestliže nalézací soudy neměly o závěrech znaleckého posudku č. 5/14 ve spojení s výsledky výslechu znalce žádné pochybnosti, neměly ani důvod
pro zadání revizního znaleckého posudku. Toto rozhodnutí je navíc plně na
uvážení soudu. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel rovněž v posouzení otázky
náhrady nákladů řízení. V tomto směru tvrdí, že soudy nepostupovaly v souladu s
principem spravedlnosti. Odvolací soud, který rozhodoval v řízení podle úspěchu
ve věci, přiznal dovolateli v řízení před soudem prvního stupně, ve kterém byl
ve věci samé zcela úspěšný, pouze zaplacený soudní poplatek s odůvodněním, že
využil externího právního zastoupení advokátem, zatímco v odvolacím řízení, v
němž byli procesně zcela úspěšní žalovaní, přiznal žalovaným náklady řízení v
plné výši, aniž by přitom přihlédl k náročnosti vedených úkonů. V souvislosti
s tím namítá, že soudy měly zohlednit princip spravedlnosti a náhradu nákladů
řízení a neposuzovat podle úspěchu ve věci s přihlédnutím k rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11. Rovněž se domnívá, že využití právních
služeb advokáta nelze považovat za náklady neúčelně vynaložené. Okolnost, že soud není vázán návrhem na vypořádání a že tedy může věci, jež
procesní strany učinily součástí řízení, vypořádat i jinak, má samozřejmě pro
úvahy soudu o náhradě nákladů řízení význam. Ten se však neprojevuje ve
vyloučení možnosti aplikace § 142 o. s. ř., ale ve způsobu, jakým stanovit
úspěch ve věci (nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS
1441/11). Podle § 142 odst. 1 až 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci
úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci
úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li
neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na
znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013
(uveřejněném pod č. C 12 875 v Souboru), uvedl, že „při rozhodování o náhradě
nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je
rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal
spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §
142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce
navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je
nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu“. Obdobně
v usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (uveřejněném pod č. C 13 824 v Souboru), dovolací soud uvedl, že „jestliže soud k návrhu žalobce
zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce
navrhoval, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení třeba vyjít z toho, že
žalobce měl procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků
před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také“ (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014). Ústavní soud ve svých nálezech rovněž již několikrát konstatoval, že u
statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci
dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby
byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela
využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán
opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým (viz
nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 nebo sp. zn. II. ÚS 2396/09
ze dne 13. 8. 2012, nalus.usoud.cz). V dané věci soud prvního stupně žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví
způsobem, který žalobce navrhoval. Žalobce byl tedy ve sporu úspěšný a mělo být
postupováno podle § 142 odst. 1 o. s. ř.
Jestliže odvolací soud rozhodl o
nákladech řízení podle úspěchu ve věci, ale žalobci přiznal pouhých 17 000,- Kč
s odůvodněním, že jedinými účelně vynaloženými náklady jsou náklady za jím
zaplacený soudní poplatek, neboť disponuje odborným aparátem, spor je veden o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem v jeho majetku,
a jde o přímý výkon vlastnického práva žalobce ke sporným pozemkům, jsou jeho
závěry přiměřené a zcela souladné s rozhodovací praxí Ústavního a Nejvyššího
soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou i vzhledem k přiznaným
nákladům odvolacího řízení, neboť soudem přiznaná částka je částkou přiznanou
podle právního předpisu; náhrada nákladů řízení, spočívajících v zastoupení
advokátem, vychází zásadně (s výjimkami) z ceny předmětu řízení (viz § 6 a
násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění). Zákonodárce
uvádí případy, kdy lze mimosmluvní odměnu zvýšit nebo snížit (§ 12 a násl. advokátního tarifu); mezi tyto případy nepatří to, že jde snad o méně náročný
úkon. To nelze považovat za opomenutí; posouzení náročnosti úkonu právní
služby často nelze opřít o objektivní kritéria a navíc náhrada nákladů řízení
je jedním z prostředků, zabraňujících vedení neúčelných sporů (viz Hora, V. Československé civilní právo procesní. Praha 1934, reprint Wolters Kluwer 2010,
díl II., s. 71). S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s
judikaturou, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.