Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice, právně zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 3 Tdo 197/2025-11091, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2024 č. j. 5 To 69/2023-11007 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2023 sp. zn. 2 T 2/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 8, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 5, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), ve spojení s výše označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výši 1 000 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jejího člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkci prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu deseti let. Dále byla stěžovateli (společně s dalšími obviněnými) uložena povinnost ke společné a nerozdílné náhradě škody způsobené České republice. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto.
3. Podle výroku napadeného rozhodnutí městského soudu se stěžovatel uvedeného trestného činu dopustil společně s dalšími obviněnými tak, že (stručně shrnuto) jako jednatel a společník obviněné společnosti X, s dalším obviněným přijímali jménem obviněné společnosti do pracovního poměru osoby se zdravotním postižením a v úmyslu neoprávněně se obohatit zpracovali či nechali zpracovat žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, v nichž uváděli nepravdivé údaje (zejm. o výši mzdy vyplácené těmto osobám), a na podkladě 18 žádostí podaných v období 27. 1. 2016 - 31. 10. 2021, v nichž deklarovali měsíční mzdové náklady na jednoho zaměstnance vyšší, než jaká byla skutečně vyplacená mzda, čímž vylákali od Úřadu práce České republiky - Krajské pobočky pro hlavní město Prahu částku ve výši 50 511 618 Kč.
4. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím městského, vrchního a Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. V té velmi obsáhle argumentuje právními, judikatorními a teoretickými východisky odůvodňující podání ústavní stížnosti. Dále namítá, že ačkoliv rozhodnutí obecných soudů nejsou nepřezkoumatelná či zcela mylná, některé jejich závěry jsou nesprávné a postaveny na nepravdivé argumentaci, což se týká především adekvátnosti mu uložených trestů, resp. trestu odnětí svobody. Stěžovatel se domnívá, že pokud by městský soud aplikoval důsledně všechna zákonná kritéria, nemohl by mu být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let.
Stěžovatel namítá, že soudy nezohlednily dobu, jež uplynula od spáchání skutku, a dále se vymezuje proti argumentaci Nejvyššího soudu, který trestnou činnost páchanou stěžovatelem označil za trestnou činnost "bílých límečků". Takové označení považuje stěžovatel za diskriminační. Svůj závěr o nepřiměřenosti trestu opírá rovněž o konkrétní trestní kauzy, které rekapituluje.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti vznáší stěžovatel námitky, které uplatnil již v podaném dovolání. Stěžovatel tak staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani opakovaně přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2054/24
). Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal; ostatně stěžovatel sám ani takové pochybení nenamítá.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výměrou trestu odnětí svobody, který mu byl v jeho trestní věci uložen. K jeho námitce nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud konstatuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05
), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud přistupuje k zásahu až tehdy, pokud by soudy nerespektovaly požadavek zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1569/22
ze dne 19. 7. 2022 a tam citovaná judikatura).
9. Závěry obecných soudů stran výměry trestu stěžovateli se nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní. Stěžovateli uložený nepodmíněný trest byl obecnými soudy řádně odůvodněn (viz body 484 - 491 rozsudku městského soudu, body 57 - 62 rozsudku vrchního soudu a body 38 - 41 usnesení Nejvyššího soudu), v tomto ohledu lze na jejich závěry odkázat, neboť nejsou nelogické či věcně nesprávné, natož pak svévolné. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, přičemž z trestního zákoníku, ale ani z ústavního pořádku nevyplývá právo obviněného na trest přiměřený představám obviněného o jeho výši.
Městský soud uvedl úvahy, které jej vedly k uložení citelnějšího trestu odnětí svobody, kdy vzal v potaz polehčující i přitěžující okolnosti, roli stěžovatele v rámci páchání trestné činnosti, jeho osobnost i rodinné poměry, jakož se vyjádřil k neshledání podmínek pro uložení trestu pod jeho dolní hranici, přičemž vrchní soud neshledal v postupu městského soudu žádného pochybení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí souhlasil s postupem nižších soudů ve vztahu k odůvodnění trestu stěžovatele, jakož se i vyjádřil k argumentaci stěžovatele týkající se srovnání výměry trestů v obdobných případech.
Pokud jde o označení charakteru trestné činnosti páchané stěžovatele coby "kriminalitu bílých límečků", jak uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 39), Ústavní soud v takovém označení neshledává žádný možný náznak diskriminace ve vztahu ke stěžovateli, neboť se jedná o užití běžného termínu, který na trestnou činnost páchanou stěžovatelem dopadá.
10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu