Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, sídlem U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024 č. j. 6 Tdo 100/2024-826, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2023 č. j. 11 To 233/2023-760 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. května 2023 sp. zn. 3 T 181/2022-733 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásadu presumpce neviny.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") shledal stěžovatele vinným z přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v délce osmnácti měsíců, přičemž výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let, a uložil mu povinnost náhrady škody poškozeným. Uvedeného přečinu se měl stěžovatel dopustit tím, že (zjednodušeně řečeno) opravoval svůj automobil v dílně známého a v důsledku jeho úkonů došlo k vznícení akumulátoru vozidla a následnému rozšíření požáru, který poškodil celou dílnu včetně strojního zařízení. Okresní soud dospěl k závěru, že se stěžovatel snažil o rozmrazení palivového systému, dobití baterie a nastartování vozidla, ačkoliv měl nabíječku připojenou k autobaterii. Tím porušil prevenční povinnost zakotvenou v § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, a naplnil skutkovou podstatu výše zmíněného trestného činu. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud jeho dovolání následně odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí. Jádrem jeho argumentace je, že obecné soudy proti němu použily jako klíčový důkaz hodnotící příčinu požáru procesně nezpůsobilé odborné vyjádření. Stěžovatel namítl, že k odborně náročnému posouzení příčiny požáru měl být použit znalecký posudek, nikoliv pouhé odborné vyjádření, na které jsou kladeny podstatně nižší nároky. V tomto ohledu stěžovatel polemizoval se závěry Nejvyššího soudu, podle nichž k přibrání znalce nebyl důvod, a svou argumentaci podpořil odkazy na judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatel dále poukázal na podjatost zpracovatele odborného vyjádření. Tím byl pracovník Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje, který byl přítomen hasebnímu zásahu. Podle stěžovatele však nelze ustanovit znalcem (a analogicky ani zpracovatelem odborného vyjádření) svědky události. Stěžovatel měl výhrady také k obsahu odborného vyjádření. Rozporoval použití fikce ve svůj neprospěch. Autor odborného vyjádření totiž nedohledal návod ke konkrétní nabíječce autobaterií, a proto použil podle § 42 odst. 1 vyhlášky č. 246/2001 Sb., o požární prevenci, ve znění pozdějších předpisů, návod funkčně obdobného výrobku. Zatímco Nejvyšší soud tento postup v napadeném usnesení aproboval, stěžovatel mu vyčetl, že takovou fikci nelze v trestním řízení použít ani v případě, že je to jinak dovoleno správními předpisy pro účely požární prevence. Konečně stěžovatel uvedl, že i kdyby návod k dané nabíječce obsahoval varování, že neodpojení nabíječky před startováním vozidla může poškodit akumulátor, nejde o varování před výbuchem. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na judikaturu vrcholných soudů k výše uvedeným otázkám.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti brojí proti důkazům v neprospěch stěžovatele, konkrétně proti odbornému vyjádření Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje. Ústavní soud však předesílá, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž řízením specializovaným. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Úkolem Ústavního soudu tak zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. V tomto ohledu zejména zkoumá, zda skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)]. Důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou také povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [např. nález Ústavního soudu ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
6. Stěžovatel nejprve namítl, že k posouzení příčiny požáru měly obecné soudy použít znalecký posudek, nikoliv pouhé odborné vyjádření, na které jsou kladeny podstatně nižší nároky. Již obecné soudy přitom vysvětlily, že ze současného znění § 105 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vyplývá úmysl zákonodárce preferovat odborné vyjádření před znaleckým posudkem, pokud to okolnosti případu umožňují. S výjimkou konkrétních situací, kdy je přiznání znalce obligatorní - a pod ně nyní posuzovaný případ nespadá - trestní řád nevymezuje specifické faktory pro rozhodování mezi ustanovením znalce a vyžádáním odborného vyjádření. Posouzení, kdy je otázka natolik složitá, že je nutný znalecký posudek, je tak v zásadě na orgánech činných v trestním řízení. Nejvyšší soud se námitkou dostatečně zabýval v napadeném usnesení (body 27-29) a Ústavní soud nedospěl k závěru, že by Nejvyšší soud vybočil z mezí ústavnosti. Stěžovatel ostatně poukazuje na složitost věci pouze v obecné rovině a namítá absenci detailního rozvedení úvah, ale nespecifikuje, jaké konkrétní pasáže odborného vyjádření měly být zpracovány nedostatečně, neodborně či nesprávně. Stěžovatel uvedl, že znalecký posudek je kvalifikovanějším a procesně náročnějším institutem, který dává obžalovaným vícero procedurálních záruk. Ani zde ale netvrdí konkrétní újmu na základních právech v důsledku konkrétní procesně jednodušší formy.
7. Ke stěžovatelově argumentaci nálezem ze dne 15. srpna 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/08 (N 144/50 SbNU 269) Ústavní soud uvádí, že v daném případě vedly ke kasaci závažné a četné důkazní deficity v trestním řízení a neodstraněné rozpory, které způsobily důvodné pochybnosti o správnosti zjištění skutkového stavu. V dané věci Ústavní soud obecně uvedl, že znalecké zkoumání složitých odborných otázek skýtá zásadně lepší předpoklady pro poskytnutí kvalitního a věrohodného důkazu než pouhé odborné vyjádření, a vyjádřil domněnku, založenou na specificích onoho případu, podle níž bylo namístě vyžádat znalecký posudek přímo u vrcholového specializovaného znaleckého ústavu. Ústavní soud zde nezpochybňuje obecné závěry uvedeného nálezu. Jejich použití v nyní posuzovaném případu však považuje za nepřiléhavé s ohledem na naprosto odlišnou důkazní situaci v obou řízeních.
8. Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce podjatosti zpracovatele odborného vyjádření. S námitkou se řádně vypořádal Nejvyšší soud, který naznal, že nebyl dán důvod k procesní nepoužitelnosti důkazu. Ze spisu nevyplývá, že by zpracovatel odborného vyjádření měl jakýkoliv bližší vztah ke stěžovateli či jiným osobám zúčastněným na trestním řízení. Přítomnost při likvidaci požáru pak sama o sobě podle Nejvyššího soudu nezakládá ani poměr k věci ve smyslu § 105 odst. 2 trestního řádu (bod 30 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
9. Stěžovatel uvedl, že osobní účast zpracovatele odborného vyjádření při hašení požáru, které prováděli zpracovatelovi kolegové, nepochybně zakládá jeho vztah k věci podle § 105 odst. 2 trestního řádu. Se závěry Nejvyššího soudu stěžovatel polemizoval za pomoci judikatury ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Aniž by Ústavní soud činil jakékoliv obecné závěry k použitelnosti trestněprávní judikatury z uvedeného období, dospěl k závěru, že stěžovatelem citovaná judikatura na nyní posuzovaný případ nedopadá. Rozhodnutí R 11/1977 (rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 3. června 1976 sp. zn. 4 Tz 98/76) se týkalo případu, v němž byl znalcem ustanoven jedinec, který současně jako právník Okresního národního výboru chránil zájmy poškozeného JRD (Jednotné roľnícke družstvo, pozn. Ústavního soudu), v případu vystupoval a byl poučen jako svědek, a navíc ve věci sám učinil vyšetřovací úkony podle trestního řádu. V rozhodnutí R 37/1984 (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. března 1983 sp. zn. 1 Tz 12/83) znalec provedl ohledání místa dopravní nehody, ačkoliv šlo o důkaz, jehož provedení náleželo výlučně orgánům činným v trestním řízení. Daný posudek byl navíc v rozporu s jinými důkazy a vykazoval další vady. Již ze stručné rekapitulace obou stěžovatelem odkazovaných rozhodnutí je zřejmé, že pro nyní posuzovaný případ nejsou přiléhavá. Závěr Nejvyššího soudu o nepodjatosti zpracovatele odborného vyjádření tak stěžovatelovy námitky nemohly vyvrátit.
10. Co se týče námitky chybějícího návodu ke konkrétnímu typu nabíječky autobaterií, také zde poskytly obecné soudy srozumitelné a logické odůvodnění, které obstojí v rámci vymezených ústavních mantinelů. Ačkoliv se zpracovateli odborného vyjádření nepodařilo po explozi autobaterie s absolutní přesností zjistit přesný typ použité nabíječky, podstatným bylo zjištění, že se jednalo o nabíječku určenou k nabíjení akumulátorů vyjmutých z vozidla. Obecné soudy konstatovaly, že způsobem, kterým použil nabíječku autobaterií, stěžovatel porušil obecnou prevenční povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku požáru, zakotvenou v § 17 odst. 1 písm. a) zákona o požární ochraně.
Odvolaly se na to, že stěžovatel sám v trestním řízení uvedl, že se jednalo o starší nabíječku ze sedmdesátých let. Okresní soud se ztotožnil s přesnějším zjištěním zpracovatele odborného vyjádření, že šlo o nabíječku starší výroby, určenou k nabíjení akumulátorů vyjmutých z vozidla tak, aby nedocházelo ke kolísání proudu a napětí v baterii. Výrazné zakolísání, způsobené například náhlým odběrem startéru, může totiž vést až k explozi baterie. Okresní soud taktéž vysvětlil, že se stěžovatel nehájil tím, že by nic netušil o rizicích startování vozidla s baterií připojenou na nabíječku.
Naopak se během řízení prezentoval jako osoba zkušená a znalá v oboru elektřiny a souvisejících oblastí a tvrdil, že vozidlo takto nestartoval. Naopak měl vědomě a záměrně vždy před startem vozidla nabíječku od baterie odpojit. Okresní soud dospěl k závěru, že tak tvrdil proto, že si byl dobře vědom rizikovosti takového postupu, který ale nakonec nedodržel. Na základě provedeného dokazování totiž okresní soud uzavřel, že nabíječka k autobaterii připojena byla. Krajský soud takový závěr aproboval.
Konstatoval, že prvostupňový soud "právem považuje za příčinu výbuchu a požáru kolísání proudu a napětí v baterii, které bylo způsobeno startováním vozidla, došlo tak k prudkému přebíjení baterie ve chvíli, kdy došlo ke startování, a toto vedlo k explozi baterie. Obžalovaný se choval neopatrně a nedbale, když nerespektoval základní zásady bezpečnosti při dobíjení akumulátoru, které jsou konkrétně obsaženy v každém návodu k takovému předmětu, obecně jsou pak subsumovány pod preventivní ustanovení § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 133/1985 Sb. o požární ochraně." (bod 6 napadeného usnesení krajského soudu) Ústavní soud v takovém závěru neshledává nic protiústavního.
11. Prováděcí předpis, výše jmenovaná vyhláška č. 246/2001 Sb., pak v § 42 konkretizuje prevenční povinnost předepsanou v § 17 odst. 1 písm. a) zákona o požární ochraně tak, že při používání tepelných, elektrických, plynových a jiných spotřebičů, u kterých není k dispozici průvodní dokumentace (návod výrobce na provoz, kontroly, údržbu, obsluhu apod.), předepisuje postupovat podle dokumentace technicky a funkčně srovnatelných druhů a typů spotřebičů. Ve skutečnosti, že na dané ustanovení prováděcího předpisu odkázal zpracovatel odborného vyjádření a následně také Nejvyšší soud v napadeném usnesení, neshledává Ústavní soud nepřípustný zásah do stěžovatelových práv. V poukazu na obecně závazný právní předpis, který počítá s možností absence průvodní dokumentace k elektrickým přístrojům a pro ten případ normuje konkrétní postup, neshledává nepřípustnou fikci v neprospěch stěžovatele, jak se podává v ústavní stížnosti, nýbrž snahu o zvýšení transparentnosti a přezkoumatelnosti odborného vyjádření. Jak vyplývá z předchozího odstavce, k naplnění skutkové podstaty trestného činu došlo v důsledku nerespektování ustanovení § 17 odst. 1 písm. a) zákona o požární ochraně.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu