Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy o návrhu na vyloučení soudce Pavla Šámala z rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Vítem Svobodou, advokátem, sídlem Púchovská 2782/12, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2021, č. j. 8 Tdo 970/2021-16200, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2020, sp. zn. 2 To 72/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018, sp. zn. 56 T 6/2017, takto: Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 20/22
.
1. Soudce Pavel Šámal jako člen I. senátu rozhodujícího o shora uvedené ústavní stížnosti přípisem ze dne 22. 2. 2022 oznámil předsedovi II. senátu, že by objektivně mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti v dané věci. Důvodem je okolnost, že v řízení u Nejvyššího soudu zasedala a rozhodovala jako předsedkyně senátu 8 Tdo jeho manželka JUDr. Milada Šámalová, soudkyně Nejvyššího soudu.
2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
3. K vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti je důvodné pochybovat, zda bude moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy, kdy je soudce současně na straně účastníka řízení či svědka, případně kdyby mohl být v řízení dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li soudce k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, či vztah ekonomické závislosti.
Nestrannost soudce je třeba posuzovat ze subjektivního i objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je také nutné vycházet z předpokladu, že jde o profesionála schopného oddělit svůj předchozí profesní život od nynější rozhodovací činnosti.
4. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce však nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považováno i tzv. zdání pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. I toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i když třeba reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti ve skutečnosti neexistuje - jak v subjektivní, tak dokonce i v objektivní poloze - nelze přehlížet existenci možného přesvědčení, že takový důvod dán je.
5. Na základě výše uvedeného proto II. senát Ústavního soudu, určený podle Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rozhodnutí o vyloučení soudce I. senátu ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že v daném případě existuje důvod k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 20/22
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. března 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu
Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a
III. ÚS 166/95 ). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Z napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a polemizuje se skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ,
III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ). Jestliže stěžovatel poukazuje na rozpory ve výpovědi spoluobžalovaného J. Š., kterou trestní soudy vyhodnotily jako významný (nikoli však jediný) usvědčující důkaz, odkazuje Ústavní soud zejména na č. l. 142 rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Z něj je patrné, že nalézací soud uvedené rozpory nijak nepřehlížel a výpověď obžalovaného Š. pozorně hodnotil i s přihlédnutím k nim. Městský soud zejména upozornil, že nepřesvědčivé či pochybné části této výpovědi směřují ke snižování vlastní viny obžalovaného Š., nicméně ve vztahu ke skutečnosti, že celníky uplácel, jakož i k určení částky, kterou jim poskytoval, byla jeho výpověď konzistentní od počátku trestního řízení.
Městský soud nenalezl žádné důvody, pro které by si měl obžalovaný Š. uplácení celníků (tj. i stěžovatele) vymyslet a tím i sebe nepravdivě obviňovat, zvláště když je jeho výpověď podporována dalšími, sice nepřímými, avšak vypovídajícími důkazy. Ústavní soud neshledává v těchto úvahách žádnou logickou vadu či jiné pochybení, na základě kterých by je měl rozporovat. Také hodnocení ostatních usvědčujících důkazů městský soud důsledně a racionálně odůvodnil (srov. č. l. 142-143 rozsudku městského soudu).
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že tyto důkazy (lístky, na něž si obžalovaný Š. zaznamenával vlastní evidenci plateb, a směnky vystavované dalším obžalovaným S., jimiž mělo být vysvětlováno případné objevení peněz u tohoto obžalovaného) samy o sobě neprokazovaly, že úplatky od obžalovaného Š. dostával i on; to ostatně připustil na č. l. 145 svého rozsudku i nalézací soud. Na stejném místě však vysvětlil, že uvedené důkazy osvědčují pravdivost výpovědi obžalovaného Š. o předávání úplatků celníkům, přičemž neexistuje žádný rozumně myslitelný důvod, proč by si měl tento obžalovaný vymýšlet skutečnost, že původního příjemce daných částek, tj. obžalovaného S., nahradil právě stěžovatel.
Do těchto úvah zapadalo i setkávání stěžovatele s obžalovaným Š., které bylo prokazováno protokoly o sledování stěžovatele. Obdobné platí i o výpovědi obžalované L. T. T. T., které navíc nalézací soud přiznal pouze podpůrnou hodnotu (srov. č. l. 143 rozsudku městského soudu).
Určitou opodstatněnost musí Ústavní soud přiznat námitkám stěžovatele směřujícím proti odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Ostatně i Nejvyšší soud na č. l. 12 svého rozsudku konstatoval, že Vrchní soud v Praze pojal odůvodnění velmi úsporně. Nejvyšší soud však zároveň dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, a to zejména s ohledem na skutečnost, že tento soud odkazoval na precizní a velmi podrobné vypořádání důkazů a námitek stěžovatele, které byly součástí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a ztotožnil se s ním.
Nejvyšší soud správně odkázal na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), z níž vyplývá, že uvedený postup vypořádání se s námitkami obviněného nepředstavuje porušení práva na spravedlivý (řádný) proces. Ústavní soud se s uvedeným hodnocením napadeného usnesení odvolacího soudu ztotožňuje. Pro úplnost dodává, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či
IV. ÚS 359/17 ). Nemůže proto odhlížet od propracovaného a přesvědčivého odůvodnění rozsudku městského soudu, které (jak bylo výše uvedeno) samo o sobě spolehlivě vyvrací hlavní námitky stěžovatele. Na rozsudek Nejvyššího soudu odkazuje Ústavní soud rovněž v souvislosti s tvrzením stěžovatele, že v řízení nebyl spolehlivě prokázán jeho úmysl získat činem značný prospěch, tedy naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku uvedené v § 331 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Nejvyšší soud na č. l.
11 svého rozsudku v návaznosti na skutkové závěry nalézacího soudu vysvětlil, že minimální výše úplatků, kterou převzali spoluobžalovaný S. a stěžovatel, činila 5 229 000 Kč, a i když nebylo prokázáno, jaký díl z této částky každý z nich převzal, a i když se o úplatky dělili s dalšími celníky, musela na každého z nich připadnout částka nejméně 500 000 Kč, tedy značný prospěch. Nejvyšší soud kromě toho správně poukázal na to, že pro naplnění zmíněné kvalifikované skutkové podstaty uvedené v § 331 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku postačí pachatelův úmysl získat přijetím úplatku značný prospěch, přičemž stěžovatel k takovému cíli nepochybně směřoval (srov. k tomu též č. l.
145 rozsudku městského soudu). Pokud jde o délku trestního řízení, kterou stěžovatel považuje za nepřiměřeně dlouhou, Ústavní soud nejprve připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že v kontextu trestního řízení nelze kritérium přiměřené lhůty (ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy) vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání (viz nález sp. zn. II. ÚS 535/03 , na který ostatně sám stěžovatel odkazuje). Podobně judikatura ESLP vychází z předpokladu, že jednotlivé případy je nutné posuzovat v závislosti na individuálních okolnostech a nelze v obecné rovině formulovat, jakou délku trestního řízení lze považovat za nepřiměřenou (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 9.
2. 2010 ve věci Remes proti Finsku, stížnost č. 21367/07). Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno přihlédnout mj. ke složitosti věci, počtu spoluobviněných či k teritoriálnímu a časovému rozsahu trestné činnosti (srov. nález sp.
zn. I. ÚS 603/06 ). Právě vzhledem k těmto kritériím lze i nyní posuzovanou věc řadit do kategorie obtížných případů. Rozsudek městského soudu se týká celkem 18 obžalovaných, z nichž většina je vietnamské národnosti. Šlo o korupční trestnou činnost páchanou po dobu několika let, zasahující do řad příslušníků Celní správy, což rovněž komplikovalo její objasnění. V neposlední řadě si nelze nepovšimnout, že rozsudek městského soudu má rozsah celkem 185 stran, což také vypovídá o náročnosti případu.
Na základě těchto okolností Ústavní soud nepovažuje délku předmětného trestního řízení za nepřiměřenou. Podstatné v tomto směru pak je především to, že k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a s tím spojené délce trestního řízení trestní soudy přihlédly ku prospěchu stěžovatele při ukládání trestu (srov. č. l. 163 rozsudku městského soudu). Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu