Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Nuselská 499/132, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 317/2023-250 ze dne 25. dubna 2023, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 344/2022 ze dne 3. listopadu 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 50 T 47/2022 ze dne 18. srpna 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu dvanácti měsíců a přiměřená povinnost, nahradit během zkušební doby podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému 20 000 Kč; v ostatním byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání odvolání stěžovatele i spoluodsouzeného zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, v čl. 36 odst. 1, v čl. 37, v čl. 38 a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že závěr o jeho vině byl vyvozen na základě nesprávného vyhodnocení důkazů, extrémně vadných právních závěrů a byla porušena i zásada volného hodnocení důkazů. Podle stěžovatele první zaútočil poškozený, žádný ze svědků nebyl přítomen počátku konfliktu, jejich výpovědi ovlivnil přátelský vztah a rozpory ve výpovědích obecné soudy pominuly. Skutečně objektivní jsou podle stěžovatele jen výpovědi policistů a lékařské zprávy; proto navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
4. Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a v zásadě nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, jejichž úloha spočívá v posouzení, jsou-li dány podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu. Ústavní soud zasáhne jen tehdy, zjistí-li nejzávažnější pochybení, porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole.
5. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl stíhán pro napadení jiné osoby, které sice nezpůsobilo zjevná fyzická zranění; útok však byl vyvolán z nenávistné pohnutky a vyvolal v poškozeném strach. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že jednání pachatelů začalo verbálními útoky, přešlo k fyzickému napadení a bylo zakončeno opět verbálními útoky. Svědkové popsali všechny fáze konfliktu dostatečně, aby mohl být učiněn jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu, který s ohledem na konkrétní okolnosti nemohl být vyhodnocen jen jako přestupek. Stěžovatel s výjimkou nesouhlasu s hodnocením důkazů a námitek o extrémním rozporu vyvozených právních závěrů nepředkládá žádnou, natož ústavně právní argumentaci. Námitky stěžovatele jsou jen opakováním jeho obhajoby a obecné soudy se s nimi již dostatečně vypořádaly.
6. Postup obecných soudů byl ústavně konformní, nebylo jím porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu, soudní ochranu, spravedlivý proces, na rovnost či obhajobu a presumpce neviny. Stěžovatel neuvedl nic, z čeho by bylo protiústavní zásah možné dovodit. Obecné soudy vysvětlily, jak na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily.
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu