Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Jany Terkošové, zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem, sídlem U Nového dvora 1076/2, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 30 Cdo 1077/2025-150, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2024 č. j. 91 Co 151/2024-90 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. ledna 2024 č. j. 48 C 234/2023-47, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem ústavní stížnosti je spor mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem řízení o výši přiměřeného zadostiučinění v penězích za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou civilního řízení o vydání bezdůvodného obohacení započatého u Obvodního soudu pro Prahu 1 v roce 2005.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatelka požadovala kompenzaci ve výši 480 000 Kč. Obecné soudy konstatovaly, že v daném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce, a přiznaly stěžovatelce kompenzaci ve výši 108 933 Kč s příslušenstvím. Vzaly mimo jiné v potaz, že za souběžně vedené (vedlejší) řízení, pro které bylo soudy posuzované řízení přerušeno, již stěžovatelka na odškodnění obdržela částku 262 058 Kč.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Její ústavněprávní argumentaci lze stručně shrnout následovně. Zaprvé uvedla, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení o odmítnutí dovolání nevěnoval pozornost jejím zásadním právním námitkám, postupoval formalisticky a v rozporu se smyslem dovolání. Zadruhé rozporovala závěr obecných soudů, podle něhož jsou částky náhrady nemajetkové újmy bez valorizace po výrazných makroekonomických změnách nedostatečné a kompenzaci činí iluzorní.
Dále stěžovatelka rozporovala závěr obecných soudů o zohlednění kompenzace za souběžně vedené řízení, jakož i aplikaci kritérií § 31a zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, což mělo vést k porušení principů přiměřeného zadostiučinění a proporcionality. Konečně brojila proti tomu, že obecné soudy z náhrady nákladů vyloučily odměnu advokáta za konkrétní úkon právní služby (sepsání výzvy).
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další soudní instancí a porušení jiné než ústavní normy nezakládá pravomoc k jeho kasačnímu zásahu.
6. Zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání (usnesení ze dne 8.
června 2020 sp. zn. II. ÚS 1001/20 , bod 14). Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zasahuje do usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání v situacích, kdy v napadeném rozhodnutí shledá protiústavnost, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 19. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 2577/14 , bod 6). Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč stěžovatelčiny námitky nezaložily přípustnost dovolání.
7. Co se týče výše přiznané kompenzace, Ústavní soud se zabývá toliko tím, zda obecný soud při posuzování existence předpokladů vzniku odpovědnosti a při stanovení přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu zásadně Ústavní soud nevstupuje, nejsou-li příslušné závěry soudů extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy (nález ze dne 28. února 2024 sp. zn. IV.
ÚS 2699/23 , bod 19). K takovým extrémním vadám v nyní posuzovaném případu nedošlo. Obecné soudy na případ aplikovaly kritéria obsažená v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. a navazující judikatuře způsobem, který nevybočuje z mantinelů ústavnosti, a to ani co do závěrů o složitost řízení a o nutnosti vyloučení duplicitní újmy (viz zejm. bod 26 napadeného rozsudku soudu prvního stupně a bod 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelka v tomto ohledu ostatně zejména opakuje námitky, s nimiž se již dostatečným způsobem vypořádaly obecné soudy.
Ústavní soud přitom není další instancí, která se má všemi již vypořádanými námitkami znovu zabývat (např. usnesení ze dne 18. června 2024 sp. zn. II. ÚS 1135/24 , bod 12).
8. Otázkou absence valorizace částek přiznávaných za odškodnění nepřiměřené délky soudního řízení se plénum Ústavního soudu podrobně zabývalo v nedávném nálezu ze dne 24. září 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25 , na jehož odůvodnění v podrobnostech odkazuje Ústavní soud i nyní. Závěrem nálezu je, že z ústavního pořádku neplyne povinnost zohledňovat také růst životní úrovně ve společnosti či inflaci, k níž došlo za posledních čtrnáct let, a že základní částky přiznávané českými civilními soudy ani v současnosti nejsou nepřiměřeně nízké. Na základě těchto závěrů a dřívější judikatury, podle níž Ústavní soud zasahuje ohledně výše částky přiznané kompenzace zejména až v případech rozporu s obecnou představou spravedlnosti [nález ze dne 27. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15
(N 183/82 SbNU 773), bod 35], shledal stěžovatelčinu námitku zjevně neopodstatněnou.
9. Konečně stěžovatelka brojila proti tomu, že obecné soudy z náhrady nákladů vyloučily odměnu advokáta za jeden konkrétní úkon právní služby. Jedná se o otázku nákladů řízení, navíc ve zjevně bagatelní výši. Takové námitky shledává Ústavní soud zásadně zjevně neopodstatněnými, pokud je nedoprovází mimořádné okolnosti, které je činí co do ústavní roviny významnými [stanovisko pléna ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), bod 11, a judikatura tam citovaná]. Takové argumenty však stěžovatelka nepředložila a omezila se na polemiku s obecnými soudy. Ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (zcela mimořádné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu