USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně J. T., zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 480 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 234/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, č. j. 91 Co 151/2024-90, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se domáhala na žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 480 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 197/2005. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 4. 1. 2005 a dosud neskončilo. Žalovaná v rámci mimosoudního uplatnění nároku poskytla žalobkyni zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Žalobkyně byla již odškodněn za nepřiměřenou délku řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 62/2006, do jehož skončení bylo posuzované řízení opakovaně přerušeno, částkou ve výši 262 085 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 1. 2024, č. j. 48 C 234/2023-47, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 74 099 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 74 099 Kč od 28. 10. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 405 901 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 405 901 Kč od 28. 10. 2023 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč k rukám zástupce žalobkyně, Mgr. Jiřího Hrbka, advokáta (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 34 834 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 28. 10. 2023 do zaplacení, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 30 798 Kč k rukám advokáta žalobkyně (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v části výroku II, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Otázka uvedená žalobkyní pod bodem 6 písm. b) část druhá dovolání, týkající se rozhodnutí odvolacího soudu o vlivu plynutí času na hodnotu poskytovaného zadostiučinění, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím zodpovězení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a ani založit neměl. Možnost navýšení základní částky zadostiučinění posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a vyvarovat se mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku s tím, že na přiměřenost základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, bod 78 a násl., v němž Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe, resp. částky přiznávané poškozeným z různých států, byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Otázka uvedená žalobkyní pod bodem 6 písm. c) dovolání přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud shledal, že v průběhu řízení hlavního a vedlejšího vzniká účastníku hlavního řízení újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení jediná, respektive, že za část souběžně vedeného vedlejšího řízení nelze poskytnout duplicitní odškodnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Okolnost, že každé z uvedených řízení je vedeno ohledně jiného předmětu, na tento závěr nemá žádný vliv. Žalobkyně nepřichází v dovolání s žádnou argumentací, která by vedla Nejvyšší soud k překonání tohoto judikaturního závěru.
7. Otázka pod bodem 6 písm. d) dovolání rovněž přípustnost dovolání ve smyslu ust. § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud odůvodnil kritérium složitosti věci i jinými okolnostmi než přerušením posuzovaného řízení do doby
skončení řízení vedlejšího, a na otázce dvojího zohlednění téhož proto právní posouzení odvolacího soudu výlučně nestojí, což diskvalifikuje tuto námitku žalobkyně z možnosti založit přípustnost dovolání. Za této situace tak dovolatelka brojí pouze proti tomu, v jakém rozsahu se kritérium složitosti promítlo do procentní modifikace základní částky zadostiučinění. K tomu je třeba dodat, že Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
8. Otázka uvedená pod bodem 6 písm. e) dovolání pak nemůže založit jeho přípustnost, neboť jí žalobkyně napadá nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu, který neučinila předmětem dovolacího přezkumu (viz bod 1 dovolání) a do kterého je navíc podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání objektivně nepřípustné.
9. K případným vadám řízení, včetně žalobkyní namítaných vad pod bodem 6 písm. a), písm. b) část první a písm. c) dovolání, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud podotýká, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se podle § 211 o. s. ř. prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem, ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudu vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení a budovat vlastní závěry na podrobném vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim soud vystaví svůj právní závěr za využití uceleného logického argumentačního systému dostatečně odůvodňující jeho správnost (srov. z ustálené dovolací judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
3. 2016, sen. zn. 29 NSCR 7/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2017, nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Napadený rozsudek odvolacího soudu přitom tomuto požadavku v projednávané věci vyhovuje.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu