Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 318/2024-165 ze dne 15. 10. 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se po státu domáhal zaplacení 99 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 20/2022. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 46 C 43/2023-121 z 17. 5. 2024 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli jako náhradu nemajetkové újmy 90 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 9 000 Kč stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok II); dále vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení 25 611,42 Kč (výrok III).
2. Vedlejší účastnice podala proti uvedeným výrokům I a III odvolání. Stěžovatel odvoláním napadl pouze nákladový výrok III. Městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba ohledně 50 000 Kč s příslušenstvím se zamítá, jinak rozsudek obvodního soudu co do částky 40 000 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I). Dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 44 867 Kč (výrok II).
3. Proti uvedenému rozhodnutí městského soudu podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem městského soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy (čl. 36 odst. 3 Listiny) a právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny). Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem městského soudu, že se o nezákonné trestní stíhání jednalo pouze v otázce trestního stíhání pro trestný čin zbavení osobní svobody (§ 170 odst. 1 trestního zákoníku), které skončilo zprošťujícím rozsudkem, nikoli pro zvlášť závažný zločin znásilnění [§ 185 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku] a přečinu vydírání (§ 175 odst. 1 trestního zákoníku), které skončilo zastavením z důvodu, že Ž. H., která byla v trestním řízení v postavení poškozené, odvolala svůj souhlas s trestním stíháním stěžovatele. Namítá taktéž, že Ž. H. v průběhu trestního řízení u výslechu sdělila, že si to všechno vymyslela, neboť se mu chtěla pomstít ze žárlivosti. Poukazuje i na to, že domnělá poškozená Ž. H. byla pravomocně shledána vinnou spácháním trestného činu křivého obvinění (§ 345 trestního zákoníku). Právní posouzení městského soudu považuje za projev přepjatého formalismu, nezohledňující smysl a účel čl. 36 odst. 3 Listiny.
4. Poukazuje i na to, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nelze formalisticky vyžadovat a trvat na zrušení rozhodnutí státního orgánu pro nezákonnost. Naopak. Poukazuje na to, že podle judikatury Ústavního soudu může vzniknout odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, přestože toto rozhodnutí nebylo formálně zrušeno nebo změněno. Shodné závěry dovozuje i z judikatury Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
5. Ústavní soud se na úvod zabýval splněním procesních předpokladů před Ústavním soudem. Shledal, že Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud má za to, že ústavní stížnost je přípustná. Ve shodě se stěžovatelem konstatuje, že stěžovatel byl odvolacím soudem nesprávně poučen o přípustnosti dovolání. To je ovšem podle stěžovatele ve shodě s Ústavním soudem objektivně nepřípustné, neboť se v posuzované věci jedná o bagatelní částku 50 000 Kč a nejedná se o zákonem předpokládané výjimky podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Za dané situace proto Ústavní soud (sic plně si vědom faktu, že přípustnost dovolání je oprávněn podle § 238 občanského soudního řádu zkoumat jen dovolací soud) konstatuje, že stěžovatel vyčerpal všechny dostupné (efektivní) procesní prostředky nápravy a ústavní stížnost je přípustná.
6. Ústavní soud nicméně shrnuje, že v nyní řešené věci neshledal porušení žádných práv stěžovatele a dochází závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V posuzované věci stěžovatel namítá, že k porušení jeho základních práv došlo zejména tím, že městský soud v napadeném rozsudku nesprávně odůvodnil, že se stěžovatel nemůže domáhat náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád; dále jen jako "zákon č. 82/1998 Sb."). Nesouhlasí s tím, že mu není přiznána možnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy v tomto případě, třebaže Ž. H. výslovně uvedla, že v řízení lhala, a byla pravomocně odsouzena ze spáchání trestného činu křivého obvinění (§ 345 trestního zákoníku).
8. Právo na náhradu újmy je na ústavní úrovni obecně zakotveno v čl. 36 odst. 3 Listiny, podle kterého má každý právo na náhradu škody (ve smyslu újmy, tedy i újmy nemajetkové) způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudů, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle čl. 36 odst. 4 Listiny pak podmínky a podrobnosti upravuje zákon. V souvislosti se zbavením osobní svobody je právo na náhradu škody (újmy) zaručeno i čl. 5 odst. 5 Úmluvy, podle něhož každý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními čl. 5 Úmluvy, má nárok na odškodnění. Oba předpisy přitom vycházejí z toho, že odškodnění náleží výlučně za nezákonné omezení na svobodě (nález sp. zn. III. ÚS 2062/18 z 22. 10. 2018, body 30 až 38).
9. Ve věci stěžovatele jsou ovšem dány dvě zásadní odlišnosti. Zaprvé, stěžovatel svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu samostatně neuplatnil (bod 8 rozsudku městského soudu). Otázkou náhrady nemajetkové újmy stěžovatele za nezákonnou vazbu se proto obecné soudy vůbec nezabývaly a zabývat nemohly. Zadruhé, náhrada nemajetkové újmy 40 000 Kč byla stěžovateli přiznána nikoli za nezákonné trestní stíhání pro spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění [§ 185 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku] a přečinu vydírání (§ 175 odst. 1 trestního zákoníku), ale toliko za nezákonné trestní stíhání ve vztahu k trestnému činu zbavení osobní svobody (§ 170 odst. 1 trestního zákoníku), které skončilo zprošťujícím rozsudkem. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku tyto své závěry jasně a srozumitelně vysvětlil. Odkázal i na to, že stěžovatelem prokazovaná újma vznikla v souvislosti s trestním stíháním pro spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění (bod 27 rozsudku městského soudu), nikoli v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin zbavení osobní svobody.
10. V souvislosti s trestním stíháním pro spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění a přečinu vydírání ovšem nedošlo ke skončení zprošťujícím rozsudkem, ale pro tyto trestné činy bylo stěžovatelovo trestní stíhání zastaveno podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. l) trestního řádu, neboť poškozená vzala souhlas ve smyslu s trestním stíháním zpět. Tuto skutečnost městský soud podřadil pod výluku z odpovědnosti státu pod § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb.
11. Podle judikatury Ústavního soudu sice nelze § 12 zákona č. 82/1998 Sb. aplikovat čistě podle výsledku řízení, nýbrž je třeba se zabývat tím, zda postup orgánů činných v trestním řízení nebyl svévolný (nález sp. zn. III. ÚS 1391/15 z 19. 1. 2016, bod 19). K tomuto názoru se přihlásil i Nejvyšší soud např. v jeho rozsudku sp. zn. 30 Cdo 619/2024 z 29. 4. 2024. V nyní řešené věci stěžovatel shledává postup orgánů činných v trestním řízení svévolný v tom, že si Ž. H., která v trestním řízení vystupovala jako poškozená, spáchání trestného činu vymyslela. Poukazuje i na to, že Ž. H. byla pravomocně odsouzena pro spáchání trestného činu křivého obvinění (§ 345 trestního zákoníku).
12. Ústavní soud má za to, že sama skutečnost, že Ž. H. svůj souhlas s trestním stíháním pro uvedené trestné činy vzala zpět a byla podle tvrzení stěžovatele shledána pravomocně vinnou ze spáchání trestného činu křivého obvinění, nepředstavuje svévolný postup orgánů činných v trestním řízení. Žádné další skutečnosti, které by mohly představovat svévolný postup orgánů činných v trestním řízení, stěžovatel netvrdil a Ústavní soud ani žádné nezjistil. Jak navíc uvedl městský soud v napadeném rozsudku, stěžovatel netrval na projednání věci, ačkoliv byl o svém právu poučen. Za takové situace by mohl eventuálně dosáhnout zprošťujícího rozsudku, na základě kterého by mohl požadovat náhradu nemajetkové újmy i pro nezákonné trestní stíhání pro spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění a přečinu vydírání. Ústavní soud rovněž poukazuje na to, že v případě, že by domnělá poškozená Ž. H. byla odsouzená za trestný čin křivého obvinění, může se stěžovatel újmy vzniklé v souvislosti se spáchaným trestným činem křivého obvinění domáhat po ní.
13. Na závěr Ústavní soud poukazuje na to, že se stěžovatel domáhá přezkumu řízení, ve kterém se jedná o spor v částce, kterou je nutno považovat za bagatelní (50 000 Kč). Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance a sjednotitele rozhodovací praxe obecných soudů nahrazoval Ústavní soud. Ústavní soud totiž konstantně judikuje, že bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ mimořádné okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí (např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 z 10. 4. 2014). Je pak především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili a případně doložili, proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 z 21. 5. 2014, bod 6). Stěžovatel současně nicméně žádné takové okolnosti netvrdil (blíže okolnostem, které umožňují přezkum ústavní stížnosti, třebaže je předmětem sporu částka v bagatelní výši, viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2608/24 z 13. 11. 2024, bod 9).
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu