Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky M. O., zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2024 č. j. 13 Co 137/2024-92 a proti I. výroku v části zamítající žalobu co do částky 49 999 Kč s příslušenstvím a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. března 2024 č. j. 48 C 251/2023-69, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy jimi zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) a do práva vlastnického.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 79 125 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 30 Nc 50018/2019 (stěžovatelka se v něm domáhala úpravy styku s nezletilými dětmi pro dobu před a po rozvodu manželství, přičemž řízení trvalo 4 roky a 1 a půl měsíce). V průběhu předběžného projednání nároku byla stěžovatelka vedlejší účastnicí odškodněna ve výši 50 875 Kč z požadovaných 130 000 Kč. Obvodní soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že délka průtažného řízení byla nepřiměřená, došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu, čímž stěžovatelce vznikla nemajetková újma. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel ze Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen "Stanovisko") a vypočetl výši zadostiučinění v celkové výši 48 562,50 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla vedlejší účastnicí odškodněna ve výši 50 875 Kč, žalobu, jak bylo uvedeno výše, jako nedůvodnou zamítl.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek obvodního soudu v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 49 999 Kč s příslušenstvím odvoláním, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud shledal správným postup obvodního soudu, neviděl důvod pro navýšení základní částky z důvodu změny sociekonomických poměrů od vydání Stanoviska, ani k odchýlení od něj.
4. Stěžovatelka po rekapitulaci průběhu řízení brojí proti závěru městského soudu o tom, že typ řízení (péče o nezletilé) a pořádková lhůta 6 měsíců pro vydání rozhodnutí nezakládají důvod pro zvýšení náhrady ze základní částky 15 000 Kč a důvod pro počítání každého jednoho roku řízení k náhradě. Tento závěr je neudržitelný a městský soud tak posvěcuje nedodržení pořádkové lhůty.
5. Podle stěžovatelky se obecné soudy vypořádaly s jejím žalobním tvrzením o nutnosti zvýšit základní částku z důvodu změny ekonomické situace a zachování rovnosti poškozených vypořádaly povrchně a formalisticky. Vzhledem ke skutečnosti, že od vydání Stanoviska v roce 2011 již uplynulo více jak třináct let a hospodářská situace v České republice se ve sledovaných hodnotách (inflace, důchody, průměrná mzda) změnila, je namístě korigovat, přirozeně směrem nahoru, rozmezí dle Stanoviska. Obava obecných soudů, že poškození jsou na základě Stanoviska "přepláceni" již dávno není namístě.
6. Dále také stěžovatelka nevidí důvod, pro který by mělo být ve věcech různých náhrad nemajetkové újmy postupováno zcela odlišně, tj. nemajetkovou újmu za průtahy v řízení přiznávat ve výši "zafixované" před více jak třinácti lety a nemajetkovou újmu za usmrcení osoby ve výši v čase se měnící (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019 č. j. 25 Cdo 894/2018-239). Odůvodnit nelze tento rozdíl pouhým konstatováním, že jde o jiné druhy nemajetkových újem. Na tuto argumentaci městský soud věcně nereagoval, jen odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a zmínil obecně odmítací judikaturu Ústavního soudu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
9. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání věci, v níž byla podána ústavní stížnost, je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ohledně bagatelnosti vymezuje. Brání-li zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10 000 Kč a podání dovolání proti rozhodnutím, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku 49 999 Kč, o kterou šlo v řízení před městským soudem (pozn. předmět odvolacího řízení na tuto částku určila stěžovatelka omezením rozsahu odvolání proti zamítavému výroku obvodního soudu, přičemž o důvodech tohoto postupu je možné jen spekulovat), lze v tomto ohledu považovat za bagatelní [srov. např. usnesení ze dne 28.
5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1383/19
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz)]. Nicméně Ústavní soud připouští ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí, avšak pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení ze dne 3. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 739/24 , bod 6.). Právní hranice bagatelnosti nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. Stejně tak může standardní meritorní přezkum opodstatňovat kvantitativní stránka věci, tedy pokud by napadenými rozhodnutími byl z nějakého důvodu zásadním způsobem stěžovatel dotčen ve své majetkové pozici [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89), bod 33., nebo usnesení ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 666/24 , bod 9., a ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11 ]. Takové okolnosti však stěžovatelka netvrdí.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu