Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti M. R., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného advokátem Mgr. Vojtěchem Rossmanithem, sídlem 775/1, Brno-Veveří, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 161/2025-734 ze dne 9. dubna 2025, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 93/2024-563 ze dne 4. září 2024 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 3 T 32/2023-493 ze dne 23. ledna 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, podle čl. 38 odst. 2 Listiny, presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách č. j. 3 T 32/2023-493 ze dne 23. 1. 2024 shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Uvedeného trestného činu se stěžovatel podle soudu dopustil ve zkratce tak, že pod smyšlenou záminkou investování peněz v zahraničí vylákal od poškozeného 1 300 000 Kč. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dovolání mělo být meritorně projednáno, neboť stěžovatel řádně uplatnil a vymezil dovolací důvody, aniž by z rozhodnutí Nejvyššího soudu plynulo, proč nebylo namístě předložit dovolání senátu k podrobnému posouzení. Nejvyšší soud podle stěžovatele posoudil dovolání formalisticky a odmítl se zabývat uplatněnými námitkami jen proto, že již byly uplatněny v předcházejících fázích řízení. To ale nemůže být důvod k odepření soudního přezkumu.
4. Dále se stěžovatel domáhá zásady subsidiarity trestní represe s tím, že věc mohla být řešena žalobou na náhradu škody. Stěžovatel poukazuje na neopatrné chování poškozeného, který stěžovatele znal, věděl o jeho aktivitách a nepředal mu peníze ihned, nýbrž měl možnost celou investici uvážit a učinit vhodná opatření k minimalizaci rizik. Poškozený tak ve skutečnosti podle stěžovatele zneužil stěžovatelovu vážně míněnou nabídku pro vlastní obohacení a v zájmu svědka H. K předání hotovosti přitom údajně nikdy nedošlo a soudy takové předání v rozporu se zásadou in dubio pro reo dostatečně neprokázaly. Svá tvrzení stěžovatel doložil testy na polygrafu, kterými se Nejvyšší soud odmítl zabývat. Podle stěžovatele také chybí jakékoli posouzení subjektivní stránky, soudy místo toho vyšly z toho, že stěžovatel byl již v minulosti odsouzen za podvodné jednání.
5. Stěžovatel taktéž poukazuje na procesní pochybení soudů, které své závěry postavily na procesně nepoužitelných důkazech. Mezi ně patří nahrávka pořízená poškozeným, na které se nenachází nic z údajné trestné činnosti a kterou stěžovatel zpochybňoval a navrhoval provedení znaleckého posudku k zjištění, kdo na ní hovoří a zda s ní nebylo manipulováno. To však soudy odmítly a odmítly i důkaz k ověření důvěryhodnosti poškozeného. Za daných okolností podle stěžovatele nemůže převážit zájem na použití nahrávky jako důkazu nad právy stěžovatele jako obviněného.
6. Procesně nepoužitelným důkazem shledává stěžovatel i odběr srovnávacího materiálu pro znalecké zkoumání od poškozeného, neboť k němu došlo bez přítomnosti stěžovatele či jeho obhájce. Nepoužitelný jako důkaz tak má být nejen tento materiál, ale i znalecké posudky vypracované na jeho základě. V kontextu znaleckých posudků stěžovatel poznamenává, že měl být proveden revizní znalecký posudek, případně alespoň doplnění znaleckého posudku.
7. S posledně uvedeným má souviset i námitka, že stěžovateli nebyl pro skončení vyšetřování předložen kompletní trestní spis, resp. všechny důkazy, které byly proti stěžovateli nashromážděny. Součástí spisu totiž nebyl originál směnky ani originály srovnávacího materiálu použitého znalci. O originál směnky přitom stěžovatel opakovaně žádal, nebyl však k dispozici ani soudům. To stěžovateli mělo znemožnit navrhnout vlastní důkazy a zadat si vlastní znalecký posudek. Další důkazy stěžovatel navrhl, ale soudy je neprovedly - konkrétně jde o výpisy z účtu svědka H. a výslechy dalších svědků.
8. Konečně, stěžovatel namítá, že k zahájení trestního stíhání došlo za souhlasu dozorujícího státního zástupce, který posléze rozhodoval o stěžovatelově stížnosti proti usnesení policejního orgánu, což má být v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. 10. 2014 (N 191/75 SbNU 155).
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. K rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že odmítnutím dovolání pro zjevnou neopodstatněnost dochází ke (kvazi)meritornímu přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu. To znamená, že řádně uplatněné dovolací námitky jsou vypořádány a dovolatelům tím není odepřena soudní ochrana. Zásadně proto není z ústavního hlediska podstatné, zda Nejvyšší soud dovolání usnesením odmítne jako zjevně neopodstatněné, či zda ho rozsudkem zamítne. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že se Nejvyšší soud námitkami stěžovatele dostatečně zabýval a vysvětlil, proč je shledává zjevně neopodstatněnými, čímž v tomto ohledu dostál požadavkům plynoucím z ústavního pořádku. Na tom nic nemění, pokud ve vztahu k některým námitkám uvedl, že již byly vypořádány soudy nižší instance. Z ústavního pořádku neplyne povinnost instančně nadřízeného soudu vymýšlet nové formulace, jimiž by jen jinými slovy vyjádřil to, co již správně a v dostatečné míře vypořádal soud v přezkoumávaném rozhodnutí.
11. Účastníkům samozřejmě nelze bránit v tom, aby v (mimořádných) opravných prostředcích uplatnili argumenty, se kterými neuspěli před nižšími soudy. Smysl opravných prostředků v takovém případě ale může být naplněn již tím, že nadřízený soud shledá odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečným. Obdobně ostatně ve své rozhodovací činnosti postupuje i Ústavní soud a tento postup je namístě i ve vztahu k některým námitkám uplatněným v nyní posuzované ústavní stížnosti.
12. Tak je tomu např. co do námitky, že soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a pravidlo in dubio pro reo, kterou se dostatečně zabýval Nejvyšší soud v bodech 56 a násl. napadeného usnesení (viz i str. 21 napadeného rozsudku krajského soudu). Na tom nic nemění ani stěžovatelem v dovolacím řízení (a po uplynutí lhůty k podání dovolání) předložené výsledky vyšetření na tzv. detektoru lži (polygrafu). Kromě argumentace Nejvyššího soudu (na kterou stěžovatel v jejím celku v ústavní stížnosti dostatečně nereaguje) je možno uvést, že dovolací řízení neslouží k prezentování nových důkazů.
13. K presumpci neviny lze pak dodat, že soudy nedovodily naplnění subjektivní stránky trestného činu z toho, že se stěžovatel dopustil stejného činu již v minulosti (byť tato skutečnost je relevantní s ohledem na naplnění kvalifikované skutkové podstaty), nýbrž z jiných okolností, jak je patrno zejména ze stran 21-22 napadeného rozsudku krajského soudu.
14. Ústavně konformním shledává Ústavní soud i vypořádání námitky, že soudy neměly jako důkaz připustit nahrávku pořízenou poškozeným, včetně souvisejícího odmítnutí návrhu na provedení znaleckého zkoumání této nahrávky (viz zejména body 41 a násl. usnesení Nejvyššího soudu).
15. Jde-li obecně o navržené důkazy, Ústavní soud připomíná, že je na soudu, aby posoudil, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebuje, a které nikoli. Z pohledu Ústavního soudu je v tomto směru podstatné, aby soud své závěry dostatečně odůvodnil. To se v této věci stalo, neboť se k jednotlivým důkazním návrhům podrobně vyjádřily soudy všech tří stupňů (viz zejména body 47 a násl. usnesení Nejvyššího soudu).
16. Namítá-li stěžovatel, že neměl k dispozici originály srovnávacího materiálu (resp. že nebyl přítomen jejich pořizování), z něhož vycházel písmoznalec, tak takové právo z ústavního pořádku neplyne (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mantovanelli proti Francii č. 21497/93 ze dne 18. 3. 1997). Jako důkaz byl v řízení proveden znalecký posudek (obsahující kopie srovnávacího materiálu), k němu měl stěžovatel možnost se vyjádřit, včetně výslechu znalce a včetně výslechu policejního komisaře, který srovnávací vzorky pomáhal obstarat - procesním právům stěžovatele tím byla poskytnuta dostatečně ochrana.
17. K námitce, že stěžovateli nebyl předložen originál směnky, Ústavní soud uvádí, že obviněný má právo seznámit se se vším, co v řízení vyšlo najevo (ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy a z něj dovozeného principu equality of arms, tedy rovnosti zbraní - viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Fitt proti Spojenému království č. 29777/96 ze dne 16. 2. 2000, § 44). Tato námitka by tedy mohla být - v obecné rovině - relevantní. Nutno přitom předeslat, že je zjevně nepřiléhavou argumentace obecných soudů, že postupovaly podle instrukce Ministerstva spravedlnosti z 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, podle níž má být u cenného papíru ve spise založena kopie, zatímco originál má být uložen v trezoru (§ 173 odst. 1 v relevantním znění, nyní obdobně § 171). Jde totiž o otázku (co má, resp. nemá být ve spise) odlišnou od otázky, s čím má obviněný právo se seznámit (tedy v zásadě se vším, i s originálem cenného papíru, který lze pro ten účel přinést z trezoru k nahlédnutí na nezbytnou dobu a v nezbytném rozsahu při dokazování v hlavním líčení). V posuzované věci byl ovšem tento požadavek v nezbytné míře splněn, a to tím, že byla pořízena úředně ověřená barevná kopie směnky (právě tato kopie byla také provedena jako důkaz), a současně z ústavní stížnosti neplyne, proč by tato forma seznámení s důkazem měla být v tomto konkrétním případě nedostatečná (stěžovatel ani nezpochybňuje, že by kopie z jakéhokoliv důvodu neměla odpovídat originálu, ostatně písmoznalci byl originál poskytnut, což vedle úředního ověření pravděpodobnost jakékoli manipulace při vytváření kopie minimalizuje), s výjimkou toho, že tím mělo být stěžovateli znemožněno nechat vypracovat alternativní znalecký posudek. To ale není pravda - jak odvolací soud výslovně uvedl, obhajobou pověřenému znalci by originál směnky poskytnut byl. Poskytnutí srovnávacího materiálu znalci je samostatnou otázkou nezávislou na tom, zda a v jaké formě je obviněný seznámen s trestním spisem, resp. s okolnostmi a důkazy, které v řízení vyšly najevo.
18. Výhradami stěžovatele k rozhodnutí o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání se soudy zabývaly dostatečně a stěžovatel na jejich argumentaci patřičným způsobem nereaguje. Krom toho, jak plyne i přímo ze stěžovatelem citovaného nálezu, stěžovatel se proti tomuto tvrzenému pochybení mohl bránit ústavní stížností mířící přímo proti danému rozhodnutí státního zástupce.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu