USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. R., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 14 To 93/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 3 T 32/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 3 T 32/2023, byl obviněný M. R. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému T. E. majetkovou škodu ve výši 1 300 000 Kč.
2. Skutková zjištění popsaná ve výroku o vině a rozvedená v odůvodnění rozsudku, na jejichž základě soud prvního stupně obviněného uznal vinným, lze zestručnit takto:
Obviněný po několika osobních schůzkách uskutečněných v době od 6. 10. 2021 do 14. 10. 2021 ve XY a okolí, při kterých předstíral smyšlenou legendou možnost velmi výhodného zhodnocení peněz jejich investováním v zahraničí, vylákal dne 14. 10. 2021 od poškozeného T. E., pod záminkou investiční půjčky finanční hotovost ve výši 1 300 000 Kč, s tím, že mu podepsal směnku na 1 300 000 Kč se splatností dne 5. 1. 2022. K uvedenému datu ani nikdy později půjčku neuhradil a vystavení směnky zapřel. Poškozenému tím způsobil škodu ve výši 1 300 000 Kč. A tohoto jednání se obviněný dopustil i přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 11 T 3/2012, který nabyl právní moci dne 20. 6. 2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci z téhož dne, sp. zn. 6 To 23/2013, odsouzen za trestné činy podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku mimo jiné k trestu odnětí svobody na šest let a šest měsíců, od jehož výkonu bylo upuštěno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2019, č. j. 9 Nt 348/2018-20, které nabylo právní moci dne 15. 1. 2019.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 14 To 93/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a pro jeho výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání obviněného
4. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 14 To 93/2024, napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vojtěcha Rossmanitha dovoláním s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř.
5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho druhé a třetí alternativě, protože odvolacímu soudu a potažmo soudu prvního stupně vytýkal, že založily svá rozhodná skutková zjištění na procesně nepoužitelných důkazech a že opomněly provést obhajobou navrhované důkazy, které jsou zásadního charakteru.
6. Konkrétní dovolací výhrady obviněného podřazené uvedenému ustanovení
lze shrnout následovně. Podle obviněného soudy obou stupňů chybně akceptovaly jako důkaz zvukovou nahrávku označenou názvem „Československé armády“, kterou pořídil poškozený T. E., aniž by vyhověly návrhu obhajoby na opatření znaleckého posudku za účelem identifikace osob hovořících na předmětné nahrávce a k posouzení toho, zda se záznamem nebylo manipulováno (např. střihem). Zamítnutí tohoto důkazního návrhu s argumentem, že zmíněná nahrávka představuje jen podpůrný důkaz, nemůže podle obviněného obstát, neboť i podpůrný důkaz mající potvrdit věrohodnost výpovědi poškozeného musí být ověřen, co do své pravosti a autenticity.
Navíc předmětná zvuková nahrávka nemůže být v posuzované věci přípustným důkazem, protože byla pořízena soukromou osobou bez vědomí zaznamenávané osoby a sama o sobě nezachycuje přímo průběh trestného činu. Tuto argumentaci obviněný opřel o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž zpravidla nelze v trestním řízení zpravidla takový důkaz použít, není- li to odůvodněno dostatečně silným legitimním zájmem na ochraně práv poškozeného, respektive ochranou veřejného zájmu (konkrétně zmínil usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 374/2018, sp. zn. 8 Tdo 783/2015 a 4 Tdo 1064/2019).
Argumentace soudů nižších stupňů, že nahrávka zachycuje klamavé jednání obviněného vůči poškozenému, takže zaznamenává trestnou činnost, je podle něj logicky nepřijatelná, neboť soudy dovozují její důkazní použitelnost zpětně z toho, co má být předmětnou nahrávkou teprve prokázáno.
7. Za další procesně nepoužitelný důkaz označil obviněný odběr srovnávacího rukopisného materiálu od poškozeného, který poté posloužil jako podklad pro písmoznalecké zkoumání. Podle něj vyšetřovatel závažně pochybil, když o provedení tohoto vyšetřovacího úkonu nevyrozuměl jeho obhájce, neboť tím obhajobě upřel možnost se odběru vzorku písma poškozeného zúčastnit. Odvolací soud nesprávně bagatelizoval povahu předmětného úkonu, pokud ho přirovnal k vyžádání si listinných podkladů od různých institucí. Takový závěr odvolacího soudu je podle obviněného v příkrém rozporu se smyslem ustanovení § 101 odst. 4 tr. ř., které předpokládá odběr vzorků rukopisu v rámci výslechu svědka, který se zásadně koná v přítomnosti obviněného nebo jeho obhájce. Vzhledem k závažnému porušení práva na obhajobu při získání srovnávacího materiálu poškozeného je podle přesvědčení obviněného procesně nepoužitelný i znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, který z toho materiálu vycházel.
8. Obviněný v souvislosti se znaleckým zkoumáním předmětné směnky brojil dále proti tomu, že soudy nevyhověly návrhu obhajoby na doplnění znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, k zodpovězení otázky, zda pisatelem některých údajů na směnce nebyl svědek T. H. Obviněný k tomu zopakoval svou obhajobu, že poškozený vůči němu zneužil směnku, kterou obviněný v minulosti vystavil právě svědku T. H. Navíc podle obviněného nebyla zatím řádně osvětlena otázka pisatele číslice „1“ před údajem „300 000“ na směnce, protože závěry znalce k tomuto číselnému údaji jsou formulovány pouze v rovině pravděpodobnosti. To je podle obviněného v rozporu se zásadou zjišťování skutkového stavu věci nade vší pochybnost. Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že objasnění toho, jaká částka na směnce byla původně uvedena, je podstatné i pro posouzení toho, zda byl skutek správně kvalifikován podle přísnější kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu [§ 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku].
9. Ke znaleckému zkoumáním směnky obviněný v jiné části dovolání namítl, že po celou dobu trestního řízení neměl možnost seznámit se s originálem směnky, přestože se jeho předložení opakovaně domáhal a usiloval o doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví technického zkoumání dokladů. Obviněný odmítl tvrzení odvolacího soudu, že z dosavadního průběhu řízení nebylo patrné, že by si obhajoba chtěla nechat zpracovat vlastní znalecký posudek, v souvislosti s čímž by bylo nutné znalci označenému obhajobou poskytnout originál směnky. Záměr obhajoby nechat si zpracovat vlastní znalecký posudek byl podle obviněného evidentní a tím, že mu originál směnky nebyl poskytnut, mu byla upřena nejen možnost předložit vlastní znalecký posudek, ale byla mu znemožněna i účinná konfrontace znalců s jejich závěry při jejich výslechu. Tím podle mínění obviněného došlo k závažnému porušení jeho práva na spravedlivý proces, zejména práva na obhajobu.
10. Obviněný dále brojil proti tomu, že soudy nedůvodně nevyhověly návrhu obhajoby na zajištění výpisů ze všech bankovních účtů svědka T. H. k prověření věrohodnosti jeho tvrzení o poskytnutí půjčky 1 000 000 Kč poškozenému. Podle obviněného by výpisy z účtů potvrdily, že jmenovaný svědek peníze, poté, co je z jednoho bankovního účtu vybral a údajně zapůjčil poškozenému, je ve skutečnosti vzápětí na své účty obdržel zpět.
11. Obviněný brojil i proti zamítnutí návrhů na výslechy obhajobou navržených svědků. Podle obviněného nešlo o nadbytečné důkazy, jak uzavřely soudy obou stupňů. Připomněl, že svědci P. K. a J. O. měli vypovídat k tomu, že svědek T. H. vrátil finanční prostředky, které údajně měly být předány obviněnému, zpět na svůj účet. Svědci O. E., T. K. a R. V. disponují informacemi k osobě poškozeného, na věrohodnosti, jehož výpovědi soudy postavily závěr o vině obviněného, přičemž posledně jmenovaný svědek navíc s poškozeným v rozhodné době komunikoval a byly mu zaslány fotografie směnky.
12. Soudy podle obviněného nedůvodně zamítly také návrhy na doplnění dokazování trestními spisy svědka T. H. a poškozeného T. E., kterými obhajoba chtěla zpochybnit jejich věrohodnost.
13. Konečně obviněný brojil proti nesprávné aplikaci zásady in dubio pro reo a zásady presumpce neviny s tím, že soudy předání finančních prostředků obviněnému, ze kterého vyvozovaly další skutkové závěry, považovaly za prokázané, ačkoli tato skutečnost nijak prokázána nebyla. Za nezákonný a odporující uvedeným základním zásadám trestního řízení obviněný dále označil postup soudů, které připustily jako možnou skutkovou verzi prezentovanou obviněným, ovšem obhajobou navržené důkazy, které ji mohly potvrdit, nedůvodně zamítly.
14. Poslední dovolací námitkou uplatněnou podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný vymezil vůči tomu, že soudy nevyslechly jako svědka JUDr. Ing. Michala Dadáka, státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, který rozhodoval o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání, k tomu, zda udělil policejnímu komisaři I. F. ústní pokyn k zahájení trestního stíhání obviněného, čemuž nasvědčovala svědecká výpověď jmenovaného u hlavního líčení. Zamítnutí návrhu na výslech JUDr. Dadáka obviněný označil za porušení svého práva na spravedlivý proces z pohledu zachování nestrannosti orgánů činných v trestním řízení.
15. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že i v případě, že nebudou akceptovány jeho námitky skutkové, je zřejmé, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jednání, které mu je kladeno za vinu, protože soudy vadně dovodily naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty podvodu podle § 209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
16. K subjektivní stránce obviněný namítl, že odůvodnění rozsudků obou soudů postrádá skutečné a přesvědčivé právní posouzení této otázky. Soud prvního stupně i odvolací soud dospěly k závěru o úmyslném zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, aniž by to přezkoumatelně vysvětlily a uvedly relevantní skutkové okolnosti, o které tento závěr opírají. Obviněný kritizoval soudy obou stupňů i za to, že nepřípustně a v rozporu se zásadou presumpce neviny dovozovaly jeho úmyslné zavinění i ze skutečnosti, že již v minulosti spáchal obdobnou trestnou činnost.
17. K zásadě subsidiarity trestní represe obviněný konstatoval, že i pokud by byla skutková zjištění soudů bezvadná, nebylo nutné řešit předmětnou věc prostředky trestního práva, neboť k ochraně zájmů poškozeného postačovala možnost uplatnit nárok v občanskoprávním řízení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, sp. zn. 4 Tdo 626/2023 či sp. zn. 5 Tdo 1364/2013) poukázal také na významně sníženou míru opatrnosti poškozeného, který svým neobezřetným jednáním fakticky vyloučit trestnost skutku. Obviněný vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů, že citovaná judikatura je na projednávanou věc neaplikovatelná. Zdůraznil, že poškozený vystupoval v řízení před soudy způsobem, z něhož je zřejmé, že byl v problematice investic dostatečně orientovaný, takže činit závěr o tom, že byl přiměřeně opatrný, jen z toho, jak byla druhá strana přesvědčivá při obchodních transakcích, je elementárně nesprávné, zejména, pokud se poškozený už dříve stal obětí podvodu.
18. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, eventuálně i vadné řízení mu předcházející, a aby věc podle § 265l tr. ř. vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
19. Obviněný současně s odkazem na § 265o tr. ř. požádal o odklad výkonu dovoláním napadeného rozsudku do doby, než bude o jeho mimořádném opravném prostředku rozhodnuto. Podnět k odkladu odůvodnil tím, že je nevinen, a dále svým špatným zdravotním stavem. V souvislosti s tím poukázal na usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24. 10. 2024, č. j. 3 T 32/2023-625, kterým bylo rozhodnuto o odkladu nástupu výkonu trestu odnětí svobody, protože obviněný trpí vážným onemocněním jícnu a trávicí soustavy.
20. Po lhůtě stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř., která skončila dnem 5. 12. 2024, obviněný dovolání doplnil o výsledky dvou fyziodetekčních vyšetření, která mají prokazovat jeho pravdomluvnost o skutečnostech projednávaných v této trestní věci. První doplnění dovolání je datováno dnem 12. 12. 2024, druhé je ze dne 4. 2. 2025.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
21. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
22. Nejprve zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a analyzoval dovolací argumentaci obviněného, načež konstatoval, že pouze některé z dovolacích námitek obviněného lze podřadit pod příslušná dovolací ustanovení, avšak jde o námitky zjevně nedůvodné.
23. Státní zástupce uvedl, že obviněný v dovolání v zásadě pouze opakuje námitky, které uplatnil v předchozím řízení a se kterými se soudy nižších stupňů plně a podle jeho názoru správně a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, příp. ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 820/2013), podle níž platí, že takto koncipované dovolání bývá zpravidla posuzováno jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
24. V návaznosti na to státní zástupce uvedl, že se bude zabývat pouze těmi dovolacími námitkami obviněného, které splňují zákonné požadavky a jsou v dovolání řádně vymezeny.
25. K dovolacím námitkám obviněného uplatněným podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce nejprve zopakoval teoretická východiska tohoto dovolacího důvodu a konstatoval, že dovolání obviněného směřuje do jeho druhé a třetí alternativy, neboť obviněný namítá, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a poukazuje na existenci tzv. opomenutých důkazů. K těmto námitkám státní zástupce uvedl, že byť je lze s jistou mírou tolerance pod uplatněný dovolací důvod podřadit, postrádají potřebné odůvodnění, protože dokazování provedeného soudem prvního stupně bylo úplné a bezvadné. Konkrétní výhrady obviněného státní zástupce považoval za již vypořádané odvolacím soudem a odkázal na příslušné pasáže odůvodnění jeho rozhodnutí.
26. K námitce údajně vadného postupu při odběru srovnávacího materiálu od poškozeného T. E., jenž sloužil k písmoznaleckému zkoumání, státní zástupce odkázal na pečlivě formulované závěry odvolacího soudu uvedené na stranách 13 a 14 jeho rozsudku, s nimiž se plně ztotožnil. Obdobně odkázal na strany 17 a 18 rozsudku odvolacího soudu ohledně tvrzené procesní nepoužitelnosti zvukových nahrávek pořízených poškozeným. Argumentaci odvolacího soudu v tomto bodě doplnil stručným teoretickým výkladem § 89 odst. 2 tr. ř. a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, z něhož vyplývá, že obrazové či zvukové záznamy pořízené soukromou osobou bez souhlasu zaznamenávané osoby mohou být za určitých podmínek použity jako důkaz v trestním řízení. Zdůraznil, že takové použití důkazu musí splňovat požadavky proporcionality, které ve svém vyjádření rovněž specifikoval.
27. Ve vztahu k projednávané trestní věci státní zástupce podotkl, že pořízením nahrávek sledoval poškozený legitimní cíl, konkrétně ochranu svých práv a oprávněných zájmů před případnou trestnou činností pachatele, což představuje ospravedlnitelný zájem na ochraně slabší strany a je z určitého hlediska analogické jednání v podmínkách krajní nouze či dovolené svépomoci. Takové jednání poškozeného je podle státního zástupce logické a opodstatněné, zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že se poškozený již v minulosti stal obětí obdobné trestné činnosti a chtěl se proto preventivně zajistit pro případ opakování podobného jednání. Státní zástupce také zdůraznil, že preventivní pořizování nahrávek bylo přijatelné i proto, že obviněný od počátku jednal vůči poškozenému s úmyslem vylákat od něj finanční prostředky pod smyšlenou záminkou jejich následného vrácení, resp. poskytnutí zpět s neobvykle vysokým úrokem, přičemž tento závazek od počátku neměl v úmyslu splnit. S ohledem na uvedené argumenty státní zástupce označil předmětnou dovolací námitku obviněného za nedůvodnou.
28. Státní zástupce dále popsal problematiku provádění důkazů v soudním řízení. Připomněl, že pouze soud je oprávněn rozhodovat o tom, které důkazy budou provedeny, a jakým způsobem je následně hodnotit. Byť obhajoba může navrhovat provedení důkazů, soud není povinen takovým návrhům vyhovět, pokud shledá, že navržený důkaz není způsobilý objasnit nebo změnit skutkové okolnosti případu či přinést relevantní zjištění. Soud je nicméně povinen své rozhodnutí o neprovedení důkazu vždy řádně odůvodnit, neboť jinak by se jednalo o tzv. opomenutý důkaz. Této povinnosti podle státního zástupce oba soudy nižších stupňů jednoznačně dostály, neboť své skutkové závěry řádně zdůvodnily a neprovedení některých navrhovaných důkazů vždy náležitě odůvodnily – zpravidla tím, že důkazy postrádaly potřebný důkazní potenciál, neměly dostatečnou vypovídací hodnotu, nebo byly zjevně nadbytečné. V této souvislosti státní zástupce odkázal na konkrétní body odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (např. body 28, 33, 34) a úvahy soudu odvolacího (str. 14 až 17 jeho rozsudku). K námitkám obviněného o existenci opomenutých důkazů státní zástupce uzavřel, že skutkový stav byl soudem prvního stupně prokázán v dostatečném rozsahu, což potvrdil i soud odvolací, přičemž s jejich závěry se zcela ztotožnil. Námitky obviněného v této otázce proto označil za nedůvodné.
29. Námitku obviněného, že měl být v pozici svědka vyslechnut státní zástupce okresního státního zastupitelství JUDr. Dadák k tomu, zda dal vyšetřovateli Bc. Faimanovi ústní pokyn k zahájení trestního stíhání obviněného, státní zástupce také neshledal důvodnou. Poukázal na to, že se s ní už odvolací soud dostatečně vypořádal v bodě 52 odůvodnění svého rozhodnutí, kde vysvětlil, proč k výslechu státního zástupce JUDr. Dadáka, který věc v přípravném řízení dozoroval, nejsou dány žádné důvody, a v této souvislosti přiléhavě odkázal i na podrobné vysvětlující vyjádření dozorového státního zástupce ze dne 6. 11. 2023, sp. zn. 1 ZT 184/2022 (č. l. 458 tr. spisu), v němž státní zástupce charakterizoval komunikaci s vyšetřovatelem Bc. Faimanem jako běžnou a legitimní interakci mezi dozorovým státním zástupcem a policejním orgánem, která neměla povahu pokynu k zahájení trestního stíhání, ani souhlasu s jeho provedením.
30. K dovolacím námitkám obviněného podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uzavřel, že odsuzující rozhodnutí soudů nižších stupňů nevykazuje žádnou vadu podle tohoto ustanovení.
31. Státní zástupce se dále zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný uplatnil s argumentací, že skutkový stav, byť by se odehrál tak, jak byl popsán v odsuzujících rozhodnutích soudů nižších stupňů, nenaplňuje podmínky pro uložení trestu, a to jednak s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a jednak pro nedostatečnou argumentaci soudů ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu. Státní zástupce připustil, že tyto námitky jsou svým obsahem pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné, avšak označil je za zjevně neopodstatněné.
32. K námitce obviněného vztahující se k principu subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že tuto zásadu, vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, je nutno vykládat tak, že použití trestního práva jakožto krajního prostředku (ultima ratio) je namístě tehdy, pokud jiné právní prostředky nejsou dostatečné k účinné nápravě škodlivého jednání či k ochraně zájmů poškozeného a společnosti. Existenci alternativních mimotrestních opatření samu o sobě nelze chápat jako automatickou překážku aplikace trestní odpovědnosti, jsou-li jinak dány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Obdobně ani pouhé tvrzení o absenci či snížené míře opatrnosti poškozeného nezbavuje jednání obviněného trestnosti. V posuzované věci jsou zřejmé skutečnosti, které svědčí pro nezbytnost aplikace trestněprávní represe. Jednání obviněného jasně vykazuje intenzitu a závažnost přesahující rámec běžně vyskytujících se případů, jež jinak lze řešit prostředky jiných právních odvětví.
33. Argumentace obviněného, podle níž měl poškozený svým údajným neobezřetným jednáním fakticky vyloučit trestnost skutku, není podle státního zástupce udržitelná. Obviněný totiž od počátku jednal v úmyslu obohatit se na úkor poškozeného pod zjevně nepravdivou záminkou investiční příležitosti, přičemž aktivně využíval lživé informace a další klamavé prostředky k vyvolání důvěry poškozeného. Opatření přijatá poškozeným, včetně využití směnky jako zajišťovacího institutu, nelze označit za nedostatečná nebo nerozumná a není možné přenášet odpovědnost za trestný čin pachatele na jeho oběť.
34. Dále státní zástupce zdůraznil, že soudy nižších stupňů pečlivě zkoumaly otázku subjektivní stránky trestného činu a náležitě prokázaly, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Skutečnosti prokazující úmyslné jednání obviněného byly v řízení jednoznačně doloženy, soudy své závěry v tomto směru přehledně a přesvědčivě odůvodnily a jakékoli pochybnosti vyloučily.
35. K námitce týkající se údajného porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce konstatoval, že uvedená zásada je aplikovatelná pouze tehdy, existují-li skutečné pochybnosti o skutkovém ději, které nelze objektivně odstranit provedenými důkazy. V nyní projednávané věci však soudy nižších stupňů po podrobném vyhodnocení důkazů žádné důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje nezjistily, proto ani nebylo namístě aplikovat uvedenou zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného. Státní zástupce připomněl, že princip práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená, že by měl obviněný právo na rozhodnutí odpovídající jeho subjektivním představám. Spravedlivý proces zaručuje rovnost stran, právo být slyšen, přístup k důkazům a řádné odůvodnění rozhodnutí soudem. Tyto atributy byly v daném řízení soudy nižších stupňů naplněny.
36. Své vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce uzavřel konstatováním, že dovolání obviněného je v celém rozsahu zjevně neopodstatněné. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a zároveň uvedl, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. IV. Důvodnost dovolání
37. Nejvyšší soud shledal, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Dovolání je totiž svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b tr. ř., přičemž je třeba, aby konkrétní námitky obviněných takovému důvodu svým obsahem také odpovídaly.
38. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný uplatnil námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve dvou variantách. Podle alternativy druhé § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal napadenému rozhodnutí, že se opírá o procesně nepoužitelné důkazy, které jsou zásadní z pohledu naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, což ve svém důsledku značí narušení principů spravedlivého řízení a zásah do práva obviněného na férový proces (čl. 36 a násl. Listiny, § 2 odst. 1 tr. ř. aj.). Podle alternativy třetí tohoto ustanovení obviněný brojil proti tomu, že soudy neprovedly důkazy navrhované obhajobou, které byly podstatné pro prověření věrohodnosti poškozeného a svědka T. H. a pro ověření správnosti procesního postupu dozorujícího státního zástupce, který zamítl stížnost obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dovolacími námitkami, které podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný namítal subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a dále porušení zásady subsidiarity trestní represe tím, že soudy nedostatečně uvážily extrémně nízkou míru opatrnosti poškozeného, který jednal ve snaze domoci se nadstandardního zhodnocení své investice.
39. Nejvyšší soud po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a připojeného trestního spisu konstatuje, že dovolací argumentace obviněného v plném rozsahu kopíruje námitky, které uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů. S odkazem na ustálený postup Nejvyššího soudu v případě takto pojatého mimořádného opravného prostředku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5?Tdo?86/2002, ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 5?Tdo?86/2002, ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. 6?Tdo?820/2013, či ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 4?Tdo?1066/2020) bylo tedy na místě analyzovat, zda soudy nižších stupňů předmětné opakující se námitky obviněného projednaly a odpovídajícím postupem je vypořádaly.
40. Nejvyšší soud se nejprve zabýval výhradami obviněného vůči procesní použitelnosti důkazů, které podle soudů nižších stupňů podporovaly věrohodnost výpovědi poškozeného, a naopak vylučovaly jako možnou skutkovou verzi obviněného.
41. K námitce směřující proti procesní použitelnosti audionahrávky označené názvem „Československé armády“, kterou poškozený pořídil bez vědomí obviněného, Nejvyšší soud úvodem konstatuje, že s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost použití zvukového záznamu pořízeného soukromou osobou i bez souhlasu ostatních účastníků takového jednání, byť je nezbytné tuto skutečnost vždy posuzovat i v rámci respektování práva na soukromí zakotvené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl.
7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 23/1991 Sb., i ochrany osobnosti upravené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Významnou okolností v takových případech bude především to, zda takový důkaz stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo má soud k dispozici jiné důkazy, které výrazným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění, a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě (k tomu shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007). V daném trestním řízení je rozhodné, že zpochybňovaný zvukový záznam nebyl stěžejním důkazem, neboť soud prvního stupně měl evidentně k dispozici hned několik dalších důkazů (výpověď poškozeného, směnku, znalecké posudky z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo a z oboru kriminalistiky, odvětví technického zkoumání dokladů a písemností, výpověď svědka T. H. atd.), na nichž založil svůj výrok o vině. Zákonností zvukového záznamu s názvem „Československé armády“, který poškozený pořídil bez vědomí obviněného, se soudy obou stupňů zabývaly (soud prvního stupně stručně v 41 odůvodnění rozsudku a odvolací soud na str.
17–18 odůvodnění svého rozhodnutí). Správně s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu konstatovaly, že samotná skutečnost, že nahrávka byla pořízena skrytě, neznamená automaticky její procesní nepoužitelnost, a že je vždy nutné zkoumat, zda byl takový zásah do soukromí odůvodněný převažujícím legitimním zájmem poškozeného, jenž záznam zhotovil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 374/2018, 8 Tdo 783/2015, 4 Tdo 1064/2019). Odvolací soud v kontextu uvedeného dále zdůraznil, že poškozený k pořízení záznamu přistoupil z důvodu opatrnosti, neboť měl investovat nemalé finanční prostředky a v minulosti se stal obětí podvodné trestné činnosti (k tomu viz předposlední věta odst. 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), takže si pro jistotu vysvětlení obviněného nahrál.
Takové obezřetné jednání poškozeného nelze i podle mínění Nejvyššího soudu označit za nezákonné.
42. K výtce obviněného, že odvolací soud chybně konstruoval svůj závěr o tom, že předmětné nahrávky dokládají trestnou činnost, Nejvyšší soud připomíná, že zvukové záznamy zachycují jednání obviněného, který se snaží přesvědčit poškozeného o tom, že je pro něj výhodné poskytnout mu investiční prostředky do obchodní transakce s nemovitostmi, slibuje mu jejich zhodnocení nejpozději do 5. 1. 2022 až na dvojnásobek s tím, že vše legálně sepíší a slíbené zúročení mu bude vyplaceno „bokem“, a upřesňuje k dotazu poškozeného údaje pro vyplnění směnky, která má být zárukou vrácení půjčky, protože poškozený projevuje zájem o získání co největšího penza informací a obviněného seznamuje s tím, že si sám bude muset peníze nejprve vypůjčit (viz shrnutí jejich obsahu v odst. 13 a 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Z uvedeného je v kontextu dalších opatřených důkazů prokazujících, že obviněný od počátku neměl v úmyslu vylákané peníze poškozenému vrátit, zcela zřejmé, že nahrávky skutečně zaznamenávají trestnou činnost, protože právě tímto klamavým jednáním obviněný přiměl poškozeného provést majetkovou dispozici v důsledku které sebe obohatil na jeho úkor a na majetku poškozeného způsobil značnou škodu [srovnej znaky skutkové podstaty § 209 odst. 1, písm. d) tr. zákoníku]. Nelze pomíjet, že dotčené audionahrávky nebyly v řízení jediným či rozhodujícím usvědčujícím prostředkem.
Šlo o podpůrný důkaz, který byl v souladu s výpovědí poškozeného a částečně i s výpovědí samotného obviněného, který nepopřel opakovaná setkání s poškozeným v rozhodné době ani jejich obchodních jednání týkající se možnosti koupě nemovitosti v Německu. Vzhledem k posledně uvedenému je potřeba souhlasit s odvolacím soudem i v tom, že nebylo potřeba přistoupit ke znaleckému zkoumání audionahrávek předložených poškozeným z pohledu identifikace hlasů nebo vyloučení střihových zásahů, protože obviněný nepopřel svou účast na rozhovoru a ani se nevymezil vůči obsahu ujednávané transakce nebo klíčovým okolnostem zaznamenaným v nahrávce.
43. Nejvyšší soud se následně věnoval námitce procesního pochybení při odběru srovnávacích vzorků rukopisu poškozeného pro písmoznalecké zkoumání. Obviněný uvedl, že policejní orgán o provádění tohoto odběru nevyrozuměl jeho obhájce, a ten proto nemohl být přítomen úkonu odběru srovnávacího materiálu, čímž došlo k porušení práva na obhajobu. Podle obviněného se takto odebraný materiál stal procesně nepoužitelným, stejně jako tzv. „odvozené důkazy“, které s odebraným vzorkem souvisely. [Pozn. obviněný v dovolání neurčil, které „odvozené důkazy“ má na mysli, a Nejvyššímu soudu nepřísluší si materiálně domýšlet obsah dovolání (§ 265f odst. 1 tr.
ř.). Nicméně z obsahu trestního spisu je patrné, že obviněný mínil znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo zpracovaný Mgr. Alešem Čulíkem, který jako jediný s odebranými vzorky rukopisu poškozeného v rámci svého znaleckého zkoumání pracoval (srov. znalecký posudek na č. l. 181 až 210 tr. spisu a dále protokol o výslechu znalce v hlavním líčení na č. l. 447 až 449 tr. spisu), zatímco znalkyně Mgr. Anna Hálečková zkoumala předmětnou směnku jen z hlediska technického (viz č. l.
214 až 217 tr. spisu).] Argumentaci odvolacího soudu, který uvedl, že odběr vzorku písma lze srovnat s úkony na úrovni vyžádání listinných podkladů od nejrůznějších institucí, obviněný v dovolání označil za bagatelizující, neboť podle jeho názoru odporuje znění § 101 odst. 4 tr. ř., z něhož je patrný úmysl zákonodárce stavět vyšetřovací úkon odběru srovnávacích vzorků svou důležitostí na roveň výslechu poškozeného.
44. Nejvyšší soud k této námitce připomíná, že srovnávací vzorek písma je podkladem pro znalecké zkoumání a sám o osobě není důkazem, který by bylo možné dovoláním napadat s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V případě posuzování pravosti textu na soukromé listině je na uvážení orgánu činného v trestním řízení, které listiny připustí coby srovnávací podklad určený pro znalce, jenž má za úkol na základě příslušných odborných metod posoudit pravost podpisu předmětné fyzické osoby na příslušné listině a o posouzení těchto skutečností podat znalecký posudek.
Srovnávacím materiálem mohou být jak dokumenty vzniklé spontánně a bez uvědomění, že budou použity pro účely identifikačního zkoumání, tak i zkoušky písma, které zpravidla vznikají ve vztahu k prověřované věci. Zkoušky mnohdy zajišťují samotní písmoznalci a experti na ruční písmo, protože mohou usměrňovat pisatele podle potřeby, což napomáhá k získání kvalitního a adekvátního srovnávacího materiálu. V praxi je ale standardně srovnávací písemný materiál obstaráván i orgánem činným v trestním řízení, a to v souvislosti s výslechem osoby, která je domnělým pisatelem sporného textu (viz § 93 odst. 2 a 101 odst. 4 tr.
ř.), ale i samostatně, jak tomu bylo v této trestní věci (viz zkouška písma ozn. č. 2-9/96723, kterou opatřil policejní komisař I. F. na základě ústních pokynů znalce předem mu daných telefonicky – srov. svědeckou výpověď jmenovaného u hlavního líčení). Skutečnost, že o zkoušce písma poškozeného T. E. nebyl vyrozuměn obhájce obviněného, rozhodně nemůže být sama o sobě důvodem, pro který by takto získaný srovnávací materiál byl vyloučen ze znalecké verifikace, pakliže nevznikají pochybnosti o tom, že jde o jeho vlastní grafický projev, což v této věci potvrdil nejen sám poškozený, ale i svědek I.
F. Ostatně ani obviněný nikdy nezpochybnil, že pisatelem srovnávacího materiálu je právě poškozený T. E., brojil výhradně vůči tomu, jak byl tento materiál opatřen.
45. Pro úplnost Nejvyšší soud k námitce porušení práva na obhajobu z důvodu nevyrozumění obhájce o odběru vzorku písma poškozeného dodává, že pro posouzení spravedlivosti řízení jako celku je podstatné, do jaké míry mohl obhájce aktivně zpochybnit zákonnost či pravost sporného důkazu a zda byly důkazy získány způsobem, jenž vrhá pochyby na jejich spolehlivost či přesnost. V projednávané věci měli obhájce i obviněný možnost se s rukopisným vzorkem poškozeného seznámit (je zachycen na datovém nosiči založeném na č.?l.?209 tr. spisu) a mohli kdykoli napadnout jeho „kvalitu“ či autenticitu, která je pro tzv. odvozené důkazy klíčová, což ale fakticky neučinili. Spekulovali jen o nezákonné komunikaci mezi policejním orgánem a poškozeným v průběhu písemné zkoušky, s čímž se soud prvního stupně řádně vypořádal (srov. odst. 54 odůvodnění jeho rozsudku). Vyjma toho soud prvního stupně vyhověl návrhu obviněného na výslech policejního komisaře I. F., který odběr vzorku rukopisu poškozeného prováděl, a obhajobě v hlavním líčení umožnil klást tomuto svědkovi otázky směřující právě k okolnostem provedení tohoto úkonu (viz protokol o jeho výslechu na č. l. 424–427 tr. spisu). Tímto postupem bylo obviněnému efektivně umožněno vykonat své právo na obhajobu a náležitě zpochybnit zákonnost postupu policejního orgánu.
46. Z výše uvedených důvodů i tuto dovolací výhradu obviněného Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
47. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného, které podřadil pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. tzv. opomenutými důkazy. Obviněný konkrétně vytýkal soudům nižších stupňů nedůvodné odmítnutí návrhů obhajoby na opatření bankovních výpisů ze všech dohledatelných účtů svědka T. H., na revizi znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, na vyslechnutí obhajobou navržených svědků a na provedení důkazu originálem směnky. Ani tyto dovolací námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými, neboť soudy nižších stupňů svůj procesní postup konkrétně, srozumitelně, přezkoumatelně a zcela logicky odůvodnily.
48. Výpisy ze všech bankovních účtů svědka T. H. obviněný požadoval s poukazem na možnost následné manipulace s vybranými penězi. Soud prvního stupně jeho návrh odmítl s tím, že výpis z bankovního účtu svědka T. H. vedeného u Komerční banky jednoznačně prokazuje výběr 900 000 Kč dne 14. 10. 2021 a jmenovaný současně vyloučil, že by tyto prostředky posléze vracel zpět na jiné své účty, přičemž tohoto svědka má za věrohodného s ohledem na další ve věci obstarané důkazy (viz odst. 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud shledal odůvodnění soudu prvního stupně přiměřeným tomu, že provedeným dokazováním byla spolehlivě vyloučena verze obviněného, že žádnou směnku poškozenému nevystavil a že vše je jen komplot poškozeného a svědka T. H. proti němu, k čemuž využili starou směnku, kterou kdysi vyplnil T. H. v souvislosti s půjčkou 300 000 Kč (viz č. l. 19 odůvodnění jeho rozsudku, kde odvolací soud poukázal na závěry znaleckého zkoumání předmětné směnky a zvukový záznam rozhovorů poškozeného s obviněným, které plně odpovídají verzi poškozeného o předání 1 300 000 Kč obviněnému, z nichž podstatnou část tvořily právě finanční prostředky získané od T. H., a to oproti záruce v podobě směnky, kterou v podstatných údajích zahrnujících i částku vyplnil sám obviněný jako její výstavce).
49. Nejvyšší soud k uvedenému zdůrazňuje zásadu přiměřenosti vyjádřenou v § 2 odst. 4 tr. ř., kterou je nutné mít na paměti i při ochraně bankovního tajemství, které se vztahuje na všechny bankovní obchody, peněžní služby bank, včetně stavů na účtech a depozit (viz § 38 odst. 1 zákona 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů), a které lze prolomit pro potřeby trestního řízení bez souhlasu klienta banky jen za podmínek § 8 odst. 2 tr. ř. Za situace, kdy z obstaraných důkazů nevznikají důvodné pochybnosti o relevantnosti údajů poskytnutých svědkem T. H. v souvislosti s tím, kolik finančních prostředků poskytnul poškozenému a za jakých okolností se tak stalo, by bylo porušením výše zmíněné zásady, pokud by se soudy domáhaly poskytnutí výpisů ze všech bankovních účtu svědka T. H. pouze z toho důvodu, že obhajoba sama věrohodnost jeho výpovědi hodnotí jinak.
50. K návrhu na doplnění znaleckého posudku či na vypracování revizního znaleckého posudku k zodpovězení otázek, kdo je pisatelem ručně vyplněných údajů na směnce a zda její ručně psaný text nebyl dodatečně upravován a přepisován, Nejvyšší soud připomíná ustanovení § 109 a 110 tr. ř., z nichž je jasně patrné, že zásadní podmínkou pro přibírání jiného znalce nebo znaleckého ústavu k podání znaleckého posudku nebo k přezkoumání či doplnění posudku podaného znalcem je existence pochybností o správnosti nebo úplnosti stávajícího posudku.
V této věci ale soudy nižších stupňů shodně konstatovaly, že písmoznalec Mgr. Aleš Čulík i další znalci z oboru kriminalistiky zkoumající směnku měli k dispozici její originál i potřebný srovnávací materiál a vypracovali detailní a odborně fundované posudky, které u hlavního líčení přesvědčivě obhájili, takže o jejich závěrech nevznikají žádné pochybnosti a není důvod opatřovat doplňky k nim nebo dokonce obstarat posudek revizní. Odvolací soud současně k námitce obviněného vysvětlil, že originál směnky byl znalcům přístupný, ale do spisu nebyl založen kvůli povaze směnky jako ceniny.
Musí být uchováván v trezoru podle § 173 odst. 1 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. prosince 2001, č.j. 505/2001–Org (kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy), aby nedošlo k jeho znehodnocení?. Odvolací soud také výslovně uvedl, že pokud by obhajoba sdělila záměr obstarání vlastního posudku podle § 110a tr. ř. a identifikovala znalce, kterému posudek zadala, byl by mu originál směnky zpřístupněn, ale takové konkrétní kroky v průběhu trestního řízení obhajoba neučinila (srov. vyjádření odvolacího soudu na str.
12 odůvodnění jeho rozsudku)?.
51. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že výše jmenovaný renomovaný znalec Mgr. Aleš Čulík specializující se na zkoumání ručního písma dospěl k jednoznačnému závěru, že text směnky byl vyplněn více osobami s tím, že textové údaje o místě a datu vystavení směnky a o tom, komu, kde a kdy má z ní být placeno, vlastnoručně vypsal poškozený T. E., zatímco údaje o výstavci směnky vlastnoručně vyplnil obviněný M. R., který také směnku vlastnoručně podepsal. Obviněný pak přichází do úvahy i jako pisatel číselného vyjádření dlužné částky 1 300 000 Kč. Znalec u hlavního líčení tento závěr přesvědčivě vysvětlil (viz protokol zachycující jeho průběh na č. l.
448 tr. spisu) tím, že tento číselný údaj v textu směnky nenese moc identifikačních znaků, ovšem číslice tři je psaná specificky a odpovídá tomu, jak tyto číslice píše obviněný. Shoda s písmem obviněného je i u psaní nul, a to z pohledu místa nasazení a tvarové charakteristiky. Pokud jde o číslici jedna, ta nemá moc charakteristických znaků. Jediným, který má jistou identifikační hodnotu, je obrat na jejím vrcholu, a ten je vyloženě ostrý, přičemž ostré psaní zjistil znalec u obviněného, zatímco poškozený má obrat spíše úhlový.
Podstatný je také závěr znalce, že nezjistil žádné viditelné zásahy svědčící pro pozdější dopisování či přepisování zvyšující hodnotu předmětného číselného údaje na směnce. Číslice jsou psány se standardním odsazením a žádná z nich není vměstnána mezi ostatní nebo před první či za poslední z nich. Znalkyně Mgr. Anna Hálečková, která zpracovala posudek z oboru kriminalistiky odvětví technického zkoumání dokladů a písemností, také jednoznačně uzavřela, že originál směnky nenese stopy neoprávněných zásahů s dodatečných změn, a u hlavního líčení vysvětlila (viz protokol na č. l.
443 tr. spisu), že směnka byla vyplněna dvěma různými psacími prostředky (vzhledem k typům psacích past), přičemž ten, který byl použit k vyplnění číselného údaje o tom, kolik na ní má být placeno, je co do použití „pasty“ psacího prostředku shodný u všech číslic, tedy i u číslice 1. S jistotou lze pak vyloučit přepsání číslice 3 na číslici 5 v této části směnky. Závěry obou znaleckých posudků tedy přesně odpovídají výpovědi poškozeného o tom, kdo a jak směnku vyplnil, a naopak vylučují obhajobu obviněného, že šlo o směnku jím vystavenou pro svědka T.
H. a znějící na řádově mnohem nižší částku 150 000 Kč případně 300 000 Kč.
52. K námitce týkající se nevyslechnutí obhajobou navržených svědků (K., O., V. a další) Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že tzv. nalézací soud musí sám rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obviněného, a nelze po něm chtít, aby bezbřeze vyhověl všem požadavkům obviněného. Tuto skutečnost obviněný záměrně přehlíží, pokud se nemístně pasuje do role toho, kdo určuje rozsah dokazování, jak správně vyzdvihl už státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání.
Už soud prvního stupně přitom dostál své povinnosti a neopomněl se vypořádat se všemi důkazními návrhy obhajoby, kterým nevyhověl, a to včetně nepřipuštěných svědeckých výpovědí, které shledal evidentně nepřínosnými k objasnění věci, protože ani jeden z navrhovaných svědků nebyl přímým účastníkem projednávaného skutku a měli se vyjádřit jen k tomu, co se dozvěděli zprostředkovaně (srov. odst. 49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a to za situace, kdy pro rozhodnutí ve věci podstatná skutková zjištění byla soudem prvního stupně dostačujícím způsobem objasněna důkazy ve věci již provedenými.
53. Poslední námitka obviněného uplatněná v rámci třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se týkala zamítnutí jeho návrhu na výslech státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Svitavách JUDr. Ing. Michala Dadáka, který měl podle obviněného ústně odsouhlasit zahájení jeho trestního stíhání a následně nepřípustně rozhodovat o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o jeho zahájení. I zde lze pro stručnost odkázat odkázal na argumentaci soudu prvního stupně (odst. 52 odůvodnění jeho rozsudku), který vysvětlil, že samotný, v praxi běžný a zcela legitimní fakt, že policejní komisař v průběhu prověřování věc konzultuje se státním zástupcem z pohledu penza důkazního materiálu, sám osobě nevyvolává potřebu státního zástupce vyslýchat k tomu, zda z jeho strany byl dán závazný pokyn k zahájení trestního stíhání nebo vyjádřen souhlas s ním ve smyslu § 174 odst. 2 písm. a) tr. ř. Zejména, pokud z písemného vyjádření státního zástupce JUDr. Ing. Michala Dadáka (ze dne 6. 11. 2023, sp. zn. 1 ZT 184/2022, viz č. l. 458 tr. spisu), které si soud prvního stupně vyžádal, vyplývá, že státní zástupce se od jakéhokoli závazného pokynu policejnímu orgánu k zahájení trestního stíhání M. R. distancoval s vysvětlením, že policejní orgán s ním věc jen běžně konzultoval, přičemž výsledek této komunikace rozhodně nevyzníval tak, že by státní zástupce směroval policejní orgán k tomu, aby zahájil trestní stíhání obviněného M. R. Rozhodnutí policejního orgánu o splnění zákonných podmínek stanovených v § 160 tr. ř. bylo samostatné, což ve své svědecké výpovědi u hlavního líčení k dotazu obhájce potvrdil i policejní komisař I. F. Pro úplnost lze dodat, že ani ze spisového materiálu, který má Nejvyšší soud v dovolacím řízení k dispozici a jehož součástí jsou i úřední záznamy předcházející vydání usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného M. R. ze dne 12. 12. 2022 policejním komisařem I. F., nelze dovodit, že by rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání záviselo na úsudku státního zástupce. Z části spisu navazující na vydání předmětného usnesení je pak patrné jen to, že obviněný vznesl námitky podjatosti vůči policistům I. F. a A. K., kteří prováděli úkony přípravného řízení, poukazem na neověřené informace, které získal od třetích blíže neztotožněných osob o jejich údajném nadstandartním vztahu s poškozeným, který měl být jejich informátorem při objasňování drogové trestné činnosti, a ty byly shledány zcela nedůvodnými (viz č. l. 20 až 25 tr. spisu). Domáhal se také přezkoumání postupu obou policistů dozorujícím státním zástupcem (viz č. l. 42 tr. spisu), čemuž bylo vyhověno.
54. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami subjektivní stránky a subsidiarity trestní represe správně podřazenými dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h tr. ř., a konstatuje, že obě jsou zcela nedůvodné.
55. Soudy obou nižších stupňů se zaviněním obviněného zabývaly a s odkazem na konkrétní skutková zjištění správně konstatovaly, že z jeho jednání lze s jistotou usuzovat na úmyslné zavinění ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ke všem znakům trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným. Závěr o tom, že obviněný jednal v přímém úmyslu porušit chráněný zájem na ochraně cizího majetku, přesvědčivě vysvětlil zejména odvolací soud na stranách 21 a 22 odůvodnění svého rozsudku, kde připomněl, že obviněný tvrdil poškozenému, že mu chybí pouze jeden a půl milionu korun k dokončení velmi výhodného obchodu s nemovitostmi, se kterým má už z minulosti zkušenosti, a sliboval mu stoprocentní úrok z investovaných prostředků, zatímco ve skutečnosti žádný obchod s nemovitostmi nepřipravoval, vlastními finančními prostředky, natož v takovém rozsahu, jaký poškozenému zmiňoval, nedisponoval a naopak měl řadu dluhů, pro které na něj bylo vedeno souběžně několik exekucí.
Z dokazování vyplynulo, že obviněný využil neznalosti a důvěry poškozeného a jeho snahy bezpracně a mimo zdanění zisku získat nemalý finanční obnos, a svým sebejistým vystupováním a zcela nepravdivými informacemi ho přiměl uvěřit tomu, že je schopen nadstandardně rychle a velmi výhodně zhodnotit finanční prostředky, aby od něj vylákal 1 300 000 Kč, které si ponechal pro svoji potřebu, což měl od počátku v úmyslu. Jeho bezprostřední zapírání převzetí peněz a zpochybňování pravosti směnky, kterou sám poškozenému vystavil, aby jeho důvěru umocnil, jeho snahu o vlastní obohacení se na úkor majetku jiného dobře dokreslují.
Takové odůvodnění subjektivní stránky mající oporu ve skutkových zjištěních je podle Nejvyššího soudu zcela dostačující a velmi přesvědčivé.
56. Zjevně neopodstatněná je také námitka obviněného zdůrazňující zásadu subsidiarity trestní represe jako prostředku ultima ratio. Aplikace uvedené zásady vymezené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku je namístě pouze ve výjimečných případech, u nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní postih, resp. tam, kde spáchané skutky neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu spáchaného případně za shodných zvlášť přitěžujících okolností (viz např. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1401/2015 a další). A jak správně konstatovaly soudy nižších stupňů, tato trestní věc není takového charakteru, aby ji bylo možné efektivně řešit jinými právními prostředky než trestními. Jednání obviněného vykazovalo z pohledu § 12 odst. 2 tr. zákoníku vysokou intenzitu společenské škodlivosti, protože obviněný i přes předchozí potrestání nepodmíněným trestem odnětí svobody za jiné podvodné jednání znovu ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl jiného v omyl, a způsobil na cizím majetku škodu 1 300 000 Kč, tj. v přímém úmyslu naplnil znaky dvou okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby [podle § 209 odst. 2 a 4 písm. d) tr. zákoníku]. Zároveň soudy důvodně uzavřely, že jednání poškozeného nepozbylo základních aspektů opatrnosti. Je to mimo jiné zřejmé i z toho, že si nechal pohledávku zajistit směnkou a pořídil si zvukový záznam zachycující slibovanou výtěžnosti finanční investice. Slibovaný stoprocentní zisk za pouhé tři měsíce je podle Nejvyššího soudu sice na pováženou, stejně jako příslib, že peníze nad půjčenou částku 1 300 000 Kč budou poškozenému vyplaceny v hotovosti tzv. bokem, aby je nemusel přiznat k dani, ale samotná legenda obviněného o investování do nemovitostí v cizině nepůsobila na první pohled nesmyslně. Navíc obviněný na poškozeného působil velmi věrohodně a jevil se mu jako osoba znalá investičních záležitostí, neboť se poškozenému v rozporu s realitou prezentoval jako finančně úspěšný člověk. Za tohoto stavu věci jistá ekonomická naivita poškozeného, které obviněný využil stejně jako jeho chamtivosti po vysokém zisku, pro kterou poškozený přehlížel rizika s investicí spojená, trestní odpovědnost obviněného rozhodně nevylučují a ani ji zásadním způsobem nesnižují.
57. Soud prvního stupně (viz odst. 58 odůvodnění jeho rozsudku) a odvolací soud (viz str. 19 odůvodnění jeho rozhodnutí) také správně uvedly, že zásadu subsidiarity trestní represe nelze vykládat tak, že podmínkou pro vyvození trestní odpovědnosti je neúspěšné vymáhání vrácení peněz podáním občanskoprávní žaloby, jak se toho domáhal obviněný. Krom toho vyšlo najevo, že obviněný důrazným způsobem odmítl, že by poškozenému cokoliv dlužil, ještě před splatností směnky.
58. Nejvyšší soud uzavírá, že uplatnění trestní represe bylo logickou a odůvodněnou reakcí soudu na zjištěné protiprávní jednání obviněného. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že nedošlo ani k porušení obviněným také akcentované zásady in dubio pro reo a principu presumce neviny, protože soudy obou stupňů po vyhodnocení všech do úvahy přicházejících důkazů majících relevantní přínos pro objasnění skutkového děje neměly žádné pochybnosti o tom, že obviněný od poškozeného podvodně vylákal 1 300 000 Kč, ani o tom, že jeho obhajoba o zneužití jakési starší směnky znějící na 150 000 nebo 300 000 Kč, kterou v minulosti vystavil svědku T. H., byla spolehlivě vyvrácena.
59. Nejvyšší soud závěrem dodává, že obviněný po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř., která skončila dnem 5. 12. 2024, zaslal soudu prvního stupně dvě podání označená jako doplnění dovolání. První bylo doručeno elektronickou poštou na elektronickou podatelnu soudu prvního stupně dne 12. 12. 2024 (viz č. l. 677 tr. spisu) a druhé bylo doručeno do datové schránky soudu prvního stupně dne 4. 2. 2025 (viz č. l. 712 tr. spisu). Vzhledem k tomu, že obě podání byla učiněna po uplynutí uvedené lhůty, Nejvyšší soud není povinen se jimi zabývat. S jejich obsahem se přesto seznámil a stručně uvádí, že obě podání jsou co do svého obsahu zcela irelevantní. Obsahují výsledky dvou fyziodetekčních vyšetření s využitím digitálních polygrafů (detektorů lži), která si obviněný obstaral až po pravomocném skončení věci k prokázání své pravdomluvnosti o rozhodných skutečnostech projednávaného skutku. K tomu je vhodné připomenout, že vyšetření na tzv. detektoru lži podle ustálené judikatury zásadně nelze připustit jako důkaz v trestním řízení (srovnej např. rozhodnutí publikované pod č. 8/1993 Sb. rozh. tr. nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 6 Tdo 820/2013). Navíc nelze přehlédnout, že první testování obviněný absolvoval u osoby vystupující jako V. R., člen All-Ukrainian Association of Polygraph Examiners, která se na internetových stránkách prezentuje jako zkušený polygrafolog specializující se na všechny druhy detekce lži a nabízí prodej polygrafů značky Rubicon, přičemž jmenovaný „odborník“ neváhal ve svých závěrech velmi podrobně popsat, jak se skutek skutečně odehrál, namísto toho, aby se omezil na podrobnou analýzou sledovaných hodnot. Druhé testování provedl I. P., který protokol o vyšetření opatřil razítkem firmy Security Advisers group, s. r. o., jež se podle výpisu z obchodního rejstříku mimo jiné zabývá i informativním testováním na polygrafu, a ten se omezil na lakonické konstatování, že obviněný nevykazuje známky lži při odpovědi na otázku, zda vystavil poškozenému T. E. směnku. Standardním výsledkem vyšetření na detektoru lži ale není konstatování, že vyšetřovaná osoba na položené otázky lhala či nelhala, ale určení, zda vyšetřovaná osoba k dotazu něco tají nebo odpovídá neupřímně.
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
60. S ohledem na to, že dovolání obviněného bylo v zásadě opakováním již dříve v tomto řízení použité a soudy nižších stupňů přiléhavě vypořádané skutkové i právní argumentace, soud ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a učinil tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. S ohledem na způsob svého rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal podmínky pro odklad výkonu rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není, vyjma obnovy řízení, žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 4. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně