Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2016, č.j. 2 T 6/2016-2844, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2017, č.j. 12 To 22/2017-3050, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, č.j. 11 Tdo 155/2018-137, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2017, č.j. 12 To 22/2017-3050, bylo odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítnuto jako nedůvodné.
3. Dovolání stěžovatele bylo následně podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, č.j. 11 Tdo 155/2018-137.
5. Provedeným dokazováním nebylo podle stěžovatele prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se dopustil jednání přesně tak, jak mu je kladeno za vinu, a za této situace měl být obžaloby zproštěn. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy s náležitou pečlivostí nehodnotily jeho obhajobu a jejich postup neodpovídal zásadám zakotveným v trestním řádu.
Odůvodnění odsuzujícího rozsudku stěžovatel nepovažuje za přesvědčivé, neboť skutkový děj, tak jak byl soudy naznačen, dostatečně neobjasnil veškeré podstatné skutečnosti a vycházel z nepoužitelného důkazu.
6. Konkrétně stěžovatel namítá, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by znal obsah převáženého pytle (domníval se, že jde o výživové doplňky pro sportovce) a že by mohl vědět, že lék Cirrus obsahuje pseudoefedrin sloužící k výrobě pervitinu. Stěžovatel je přesvědčen, že jednal v právním omylu negativním, neboť nevěděl, že dováží prekurzor, což vylučuje jeho úmyslné zavinění. Zpochybňuje také samotný nález pytlů obsahujících léčiva a jejich vztah k předmětné události. V této souvislosti poukazuje na to, že se na pytlích nenašly jeho stopy a na časový rozpor mezi záznamy o nálezu těchto pytlů a záznamy o použití služebního psa.
Stěžovatel dále upozorňuje na to, že úkony, které na místě prováděla celní správa, byly nezákonné, a je přesvědčen, že došlo ke zneužití pravomoci a k obcházení podmínek pro provádění prohlídky jiných prostor a pozemků podle trestního řádu. Uvádí, že jeho vozidlo bylo zastaveno za účelem prohlídky jiných prostor, která byla posléze bez jeho souhlasu i realizována, a to aniž by existoval příkaz k prohlídce jiných prostor, přičemž souhlas soudu nebyl vyžádán ani dodatečně. Důkazy opatřené takovýmto způsobem pak podle něj musí být označeny za nepoužitelné.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a obsah napadených rozhodnutí. Zjistil, že stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné v rámci své obhajoby, v odvolání a dovolání a prostřednictvím totožných námitek se opětovně snaží zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud učiněné závěry podrobí dalšímu přezkumu.
9. Opomíjí přitom, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavní soud je totiž povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit jen v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby.
Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení sp. zn. IV.
ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
10. Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
11. K pochybením relevantním pro ústavněprávní přezkum v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost byla proto posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
18. Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu