Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele B. P., t. č. Věznice Karviná, P.O.BOX 42, Karviná, zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem se sídlem Sokolská 586/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 101/2023-I.-6336 ze dne 23. 3. 2023, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 56/2021-5825 ze dne 23. 11. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 35 T 4/2019-4743 ze dne 24. 9. 2020 za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. Rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel pod body I., III. a IV. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Dále byl pod bodem V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, a pod bodem VI. přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedené jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a trest propadnutí věci.
3. Vrchní soud z podnětu odvolání stěžovatele a státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele částečně zrušil napadený rozsudek krajského soudu, a to ohledně stěžovatele ve výroku o vině pod body I. III. a IV. a v celém výroku o trestu. Stěžovatele pak pod body I., III. a IV. uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za jednání popsané pod body I., III. a IV. a za sbíhající se trestné činy, pro které byl odsouzen pod body V. a VI. rozsudkem krajského soudu, ohledně nichž zůstaly výroky o vině nezměněny, byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a trest propadnutí věci.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
6. V ústavní stížnosti se věnuje také tomu, že soudy porušily základní zásady trestního řízení, zejména zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásadu volného hodnocení důkazů. Stěžovatel má za to, že došlo k extrémně vadným skutkovým zjištěním a soudům se nepodařilo přesvědčivě vyvrátit jeho obhajobu ani přesvědčivě odůvodnit závěry o jeho vině. Jelikož nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, došlo k porušení zásady presumpce neviny a vzniklé pochybnosti bylo třeba v souladu s principem in dubio pro reo vyložit v jeho prospěch. U jednotlivých skutků pak obsáhle poukazuje na nesprávnost skutkových závěrů, vytýkané jednání popírá, rozporuje důkazy a poukazuje na jejich tendenční hodnocení, když zpochybňuje zejména výpovědi spolupracujícího obviněného a dalších spoluobviněných, odposlechy telekomunikačního provozu či protokoly o sledování osob. Stěžovatel taktéž namítá, že obecné soudy věc nesprávně hmotněprávně posoudily.
8. Namítá-li stěžovatel, že neobdržel překlad usnesení Nejvyššího soudu, lze odkázat na § 28 odst. 2 trestního řádu, který rozhodnutí o dovolání na rozdíl od jiných písemností neřadí k těm, jejichž překlad jsou orgány činné v trestním řízení automaticky povinny zajistit. Právo na tlumočení má obviněnému zaručit potřebné informace o jeho případu a možnost se náležitě hájit. Tyto záruky jsou zásadní především v řízení před nalézacím a odvolacím soudem, resp. v řízení přípravném, kdy má širokou možnost uplatnit svou obhajobu. To také reflektuje výčet rozhodnutí, která musejí být obviněnému za splnění zákonných podmínek vždy přeložena, obsažený v § 28 odst. 2 trestního řádu. Právo na překlad rozhodnutí o dovolání již takto silné ochrany nepožívá, a proto je na zákonné úrovni podmíněno úvahou dovolacího soudu o naplnění podmínek odstavce 4 uvedeného ustanovení. Z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by stěžovatel postup dle § 28 odst. 4 trestního řádu zvolil (k tomu viz např. bod 21 usnesení sp. zn. III. ÚS 1495/21 , bod 30 usnesení sp. zn. IV. ÚS 2837/23 či body 10 až 17 usnesení sp. zn. III. ÚS 141/24 ).
9. Pro další posouzení je pak významné, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v předchozích fázích řízení, aniž by však současně jakkoliv reflektoval to, že obecné soudy se jim již řádně věnovaly, a formuloval argumenty způsobilé v tomto směru napadená rozhodnutí relevantně zpochybnit. Ústavní stížností především nijak konkrétně nereaguje na pečlivé zdůvodnění, o které Nejvyšší soud opřel svůj závěr o nutnosti odmítnout jeho dovolání coby zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se přitom námitkami stěžovatele podrobně zabýval, přestože shrnul, že "mimořádný opravný prostředek obviněného je téměř doslovným opakováním jeho odvolání, a to do té míry, že se v něm sám obviněný označuje za odvolatele".
10. Tvrzení stěžovatele, že mu bylo upřeno právo aktivně se účastnit jednání před soudem a podrobně se k věci vyjádřit je toliko obecné, neboť v ústavní stížnosti nijak blíže nespecifikuje jednotlivé skutečnosti, ke kterým by se snad vyjádřit nemohl. Nejvyšší soud zrekapituloval, že se spolu s obhájcem osobně účastnili veřejného zasedání o odvolání, přičemž oběma byl dán dostatečný prostor vyjádřit své námitky a reagovat na provedené důkazy, na čemž pak nic nemění ani to, že byl stěžovatel odvolacím soudem výslovně odrazen od toho, aby se ve své závěrečné řeči uchýlil k podrobné prezentaci důkazní situace a opakování své obhajoby, když tímto upozorněním byla realizována povinnost vyplývající z § 203 odst. 2 ve spojení s § 238 trestního řádu dbát na to, aby jednání nebylo zdržováno nadbytečným obsáhlým opakováním obhajoby, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci (viz bod 62 usnesení Nejvyššího soudu).
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozsáhle popírá veškeré jednání kladené mu za vinu s tím, že v jeho případě nejen není dán řetězec důkazů, ale ani jednotlivý věrohodný důkaz, který by jej měl usvědčovat ze zapojení do trestné činnosti. V reakci na námitky stěžovatele směřující proti skutkovému stavu popsanému pod body I., III. a IV. lze taktéž odkázat na usnesení Nejvyššího soudu, který především konstatoval, že stěžovatel obdobnou argumentaci již uplatnil a soudy ji řádně vypořádaly.
12. V otázce věrohodnosti usvědčující výpovědi spolupracujícího obviněného V. V. soudy poukázaly zejména to, že případné nepřesnosti se nevztahují k rozhodným skutečnostem a s ohledem na dobu, po kterou se na trestné činnosti podílel, jsou i pochopitelné (viz např. body 76 rozsudku krajského soudu, 52 rozsudku odvolacího soudu a 44 usnesení Nejvyššího soudu, kde je výstižně reagováno také na zpochybnění výpovědi spoluobviněného I. V.). Z jednání popsaného pod bodem I. (souvisejícího se zřízením a provozováním několika velkokapacitních pěstíren konopí) byl stěžovatel dle soudů usvědčen nejen výpovědí spolupracujícího obviněného V. V., která korespondovala s výpovědí spoluobviněného I. V., ale i skutečnostmi zjištěnými na podkladě protokolů o sledování osob a věcí, odposlechů telefonických hovorů, domovní prohlídky, kamerových záznamů a výpovědí dalších svědků. Pro jednání pod bodem III. byly kromě výpovědi spolupracujícího obviněného podstatné také zajištěná elektronická komunikace a listinné důkazy. Z jednání v bodě IV. (skladování technologie ke zřízení velkokapacitní pěstírny konopí) byl pak dle soudů stěžovatel usvědčen výpovědí spolupracujícího obviněného, odposlechy telefonické komunikace, fotografiemi faktur, jakož i odborným vyjádřením (viz zejména body 45 až 47 usnesení Nejvyššího soudu, bod 52 rozsudku odvolacího soudu a body 100, 106 a 109 rozsudku krajského soudu).
13. Pochybnosti stran toho, že by skutkové závěry pod body I., III. a IV. neměly oporu v provedených důkazech, Nejvyšší soud neshledal, na čemž nemohlo nic změnit ani stěžovatelem předložené vlastní hodnocení důkazů, v němž odmítá výpovědi dalších obviněných a po vytržení ze vzájemného kontextu izolovaně hodnotí provedené důkazy. Nejvyšší soud dle Ústavního soudu v této souvislosti zcela správně upozornil, že alternativní varianta průběhu skutkového děje, která by skutečně vedla k pochybnostem o vině stěžovatele, by musela být možná a uvěřitelná, stěžovateli se však vlastním hodnocením provedených důkazů zjištěný skutkový stav zpochybnit nepodařilo.
14. Další skupina námitek stěžovatele pak směřuje vůči tomu, že obecné soudy věc nesprávně hmotněprávně posoudily. Pokud jde o skutek pod bodem V. rozsudku, stěžovatel uvádí, že měl v úmyslu obchodovat s tabákem a za tímto účelem byla pořízena i linka na jeho zpracování, obaly a tabák. Balení však nechtěl uvádět na trh nelegálním způsobem a neměl v úmyslu krátit daň. Jeho pochybení vyvolané neznalostí právních předpisů by tak v souladu se zásadou ultima ratio nemělo být trestným činem, ale mělo být projednáno v rámci správního řízení. Jak však vyložil již Nejvyšší soud, také tyto opakující se námitky (vypořádané již dříve odvolacím soudem v bodě 65 rozsudku) zůstaly pouze v obecné rovině, přičemž stěžovatel zcela účelově přešel veškerá skutková zjištění krajského soudu týkající se mimo jiné právě i konspirativnosti jeho jednání (body 112 až 115 rozsudku), jakož i analýzu právních předpisů (body 138 až 143 rozsudku krajského soudu), dle kterých se spoluobviněnými nesplnili žádný ze zákonných požadavků, aby mohli tabák dovézt, skladovat a zpracovávat (viz bod 50 usnesení Nejvyššího soudu).
15. Také ke skutku pod bodem VI. rozsudku stěžovatel namítá, že se jednalo o zcela legální obchod s kávou a pokud jde předmětnou kombinovanou obrazovou ochrannou známku, nebylo balení, s jehož návrhem navíc nepřišel on sám, způsobilé vyvolat u průměrného spotřebitele nebezpečí záměny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že také v tomto případě byly námitky identického charakteru již vypořádány odvolacím soudem (bod 66 rozsudku s odkazem na body 121 a 144 až 146 rozsudku krajského soudu), který poukázal na to, že to byl právě stěžovatel, kdo společně se spoluobviněnými uvedl daný výrobek na trh, když zákazníkům dodal kávu v obalu zaměnitelném s kávou jiné značky, přičemž skutková zjištění o zaměnitelnosti obalů byla učiněna nejen na základě odborného posudku patentového zástupce, ale i na podkladě vlastního posouzení soudu (viz bod 51 usnesení Nejvyššího soudu).
16. Stěžovatel zpochybnil taktéž naplnění znaků základní i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 trestního zákoníku, a to s poukazem na to, že skutkový stav pod bodem III. neobsahuje údaje o množství kokainu v dovážené kakaové směsi, jelikož koncentraci kokainu nebylo možné spolehlivě dovodit ani z rozsudku opatřeného cestou mezinárodní justiční spolupráce a soudy tak neměly k dispozici závěry, které by mohly verifikovat znaleckým zkoumáním.
17. Z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatel po předchozí dohodě se spoluobviněným J. V. dojednal s osobou vystupující jako ekvádorský občan J. E. S. P. dodávku o hmotnosti 55 kg obsahující kakao či směs kakaa s kokainem o nezjištěné koncentraci, a to za účelem prověření bezpečnosti přepravních tras drogy z Ekvádoru do České republiky. Následně dojednali dodávku o celkové hmotnosti 1583 kg obsahující směs kakaového prášku a alkaloidu kokainu o přesně nezjištěné koncentraci. Tím dle Nejvyššího soudu stěžovatel naplnil objektivní stránku základní skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, která z hlediska naplnění trestnosti jednání pachatele nevyžaduje žádný rozsah činu ani konkrétní množství omamné nebo psychotropní látky, a otázka množství účinné látky v kakaové směsi jednak dovezené a jednak sjednané k dovozu (po úspěšném dovozu směsi o hmotnosti 55 kg již k realizaci navazující zásilky o hmotnosti 1583 kg nedošlo, jelikož byla odhalena Národní policií Ekvádoru) tak v tomto ohledu zůstala bezpředmětná.
18. Dle Nejvyššího soudu odvolací soud v bodě 61 rozsudku rovněž správně uzavřel, že bylo sice prokázáno zajišťování dovozu kakaové směsi s obsahem kokainu, nicméně již nebylo možno prokázat množství účinné látky v této směsi, v důsledku čehož nebylo možné považovat kakaovou směs s obsahem kokainu ani za drogu v její obvyklé kvalitě a vycházet z jejího celkového množství (viz také závěr bodu 52 rozsudku odvolacího soudu, kde je vyloženo, proč nešlo akceptovat argumentaci státního zástupce, dle které bylo po doplněném dokazování listinami z Ekvádoru možno učinit nezpochybnitelný závěr o tom, že koncentrace kokainu ve směsi činila 7 %).
19. Také právní posouzení tohoto jednání coby naplňujícího znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku ("spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech") shledal Nejvyšší soud přiléhavým. Znak "více států" byl naplněn tím, že skupina působila na území České republiky a Ekvádoru, přičemž do činnosti byly zapojeny více než tři osoby, které měly vzájemně rozdělené úlohy, jejichž dělba a plánovitost zajišťovaly úspěšnější dokonání činu (viz body 53 až 60 usnesení Nejvyššího soudu).
20. Přesvědčení stěžovatele o pochybení obecných soudů tedy Ústavní soud nesdílí. Vzhledem k tomu, že účastníkům řízení je obsah napadených rozhodnutí znám, nepovažoval Ústavní soud kromě výše naznačených závěrů jejich podrobnější rekapitulaci za nezbytnou. Postačí shrnout, že soudy provedené důkazy hodnotily ve vzájemných souvislostech i v kontextu obhajoby stěžovatele. Vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč, popsaly, jak v otázkách skutkového stavu, viny stěžovatele a právní kvalifikace jeho jednání dospěly k učiněným závěrům a dostály také povinnosti svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem zdůvodnit, a to včetně reakce na námitky stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Další přehodnocování napadených rozhodnutí na základě opakované polemiky stěžovatele Ústavnímu soudu nepřísluší a nezbývá tak než odkázat na argumentaci obecných soudů, která z hlediska ústavněprávního přezkumu obstojí.
21. Jelikož stěžovatelem tvrzené porušení základních práv Ústavní soud neshledal, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu