Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Petra Nováka, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 303/2024-160 ze dne 30. 4. 2024 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Co 11/2023-114 ze dne 31. 8. 2023, spojené s návrhem na zrušení § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a obchodní společnosti ABS Leasing, v.o.s. se sídlem Výstavní 1928/9, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Z obsahu napadených rozhodnutí plyne, že se stěžovatel (žalobce) domáhal v řízeních před obecnými soudy po vedlejší účastnici (žalované) zrušení rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Ladislava Popka sp. zn. 883557-11/2017 ze dne 19. 1. 2022. Tímto rozhodčím nálezem bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici 295 468 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí o zprostředkování pojištění č. 42971853b ze dne 29. 4. 2011 ("smlouva"). Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 83 C 9/2022-82 ze dne 15. 11. 2022 žalobu zamítl. Krajský soud mimo jiné zjistil, že rozhodčí doložka byla součástí příloh smlouvy, uvedených v čl. III smlouvy, a že stěžovatel příslušné přílohy obdržel spolu se smlouvou. Podpisem smlouvy stěžovatel stvrdil výslovné ustanovení smlouvy o tom, že se s jejím obsahem, jakož i s obsahem příloh seznámil, a že jim porozuměl.
2. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem, napadeným ústavní stížností, potvrdil rozsudek krajského soudu, neboť se ztotožnil se skutkovými zjištěními krajského soudu i s jejich právním posouzením. Vrchní soud konstatoval, že smlouva, jakož i rozhodčí smlouva jsou na rozdíl od mínění stěžovatele platné, přičemž nebyly splněny ani další zákonné podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem předestřené otázky byly na rozdíl od tvrzení stěžovatele v judikatuře Nejvyššího soudu již řešeny, případně na nich rozhodnutí vrchního soudu nezáviselo, potažmo stěžovatel brojil proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, která dovolacímu přezkumu nepodléhají.
4. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel setrvává na závěru, že rozhodčí doložka nebyla platně uzavřena. Dále zejména namítá, že jeho tvrzení o podvodné organizační struktuře vedlejší účastnice nebylo v odvolacím řízení novým tvrzením, jak uvedl vrchní soud, nýbrž je stěžovatel uvedl již v žalobě. Nejvyšší soud měl přehlédnout, že nebylo předmětem dokazování, v jaké podobě byly přílohy smlouvy stěžovateli předloženy a zda byly shodné s těmi, které vedlejší účastnice označila v rozhodčím a soudním řízení.
Stěžovatel poukázal na nález sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016, v němž měl Ústavní soud v údajně obdobné věci připustit, že dokonce až ve vykonávacím řízení lze zkoumat opodstatněnost hmotněprávního nároku. Podle stěžovatele je rozhodčí nález projevem svévole; ani při omezeném soudním přezkumu nemohou soudy aprobovat rozhodčí nález, založený na excesivních skutkových zjištěních i právních závěrech. Podle stěžovatele není ústavně konformní takový výklad zákona, podle kterého nesmí soud za žádných okolností posuzovat hmotněprávní závěry rozhodce.
Proto stěžovatel navrhuje také zrušení § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ("zákon č. 216/1994 Sb.").
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou a je přípustná [§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel je taktéž zastoupen advokátem (§ 29 až § 31 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a nevykonává dozor nad jejich rozhodovací činností (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Proto také platí, že mimo jiné hodnocení důkazů a intepretace jiných než ústavních předpisů jsou zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud může v řízení o ústavní stížnosti zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li v procesu aplikace běžného zákona porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
7. Proces výkladu a použití podústavního práva je stižen ústavněprávně relevantní - kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, anebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, potažmo který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil a doložil, v čem spočívá újma na jeho základních právech či svobodách.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředestřel téměř žádnou ústavněprávní argumentaci, nýbrž s napadenými rozhodnutími polemizoval námitkami, které již obecné soudy vyvrátily. Jedinou stěžovatelovou námitkou ústavněprávního charakteru je tvrzená svévole rozhodčího nálezu a její následná ignorace ze strany obecných soudů. Projevy svévole však z napadených rozhodnutí seznat nelze. Obecné soudy založily svá rozhodnutí na obecně přijímaném výkladu zákona č. 216/1994 Sb. (srov. např. rozhodnutí odkazovaná Nejvyšším soudem v napadeném usnesení).
Podstatou stěžovatelových námitek je tvrzené neplatné sjednání rozhodčí smlouvy, které však ze zjištěných okolností neplyne. Ústavní soud může toliko podtrhnout stěžovatelem nerozporovaná zjištění obecných soudů, podle kterých stěžovatel podepsal smlouvu, jejíž výslovnou součástí byly i přílohy obsahující rozhodčí doložku. Podle napadených rozhodnutí smlouva ani její přílohy nejsou stiženy vadou, mající za následek neplatnost některého z daných právních úkonů. Pokud obecné soudy své závěry řádně odůvodnily, není na Ústavním soudu, aby za stěžovatele ústavněprávní argumentaci domýšlel.
9. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2230/16 není přiléhavý, neboť na rozdíl od jeho názoru nebyl tento nález vydán ve skutkově ani právně obdobné situaci. I kdyby Ústavní soud uvažoval o určité analogii posuzovaného případu se vztahem mezi nalézacím a exekučním řízením podle odkazovaného nálezu, nebyla podstatou věci sp. zn. II. ÚS 2230/16 sama otázka formální platnosti exekučního titulu. Skutkové okolnosti pak byly v poukazované věci diametrálně odlišné. Ústavní soud dodává, že na neprokázání údajně podvodného organizačního schématu vedlejší účastnice napadená rozhodnutí zjevně nezávisela. Stejně tak nebyla rozhodnou otázka shody smluvních ujednání předložených vedlejší účastnicí s těmi, která stěžovatel podepsal; ostatně sám stěžovatel ani neuvádí, v čem by se měly lišit.
10. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzované věci není v jeho pravomoci zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Napadená rozhodnutí nejsou stižena kvalifikovanou vadou typově naznačenou výše v bodu 7, a stěžovatelova ústavně zaručená práva tak porušena nebyla.
11. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení § 31 zákona č. 216/1994 Sb. sdílí právní osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu