USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Petra Nováka, se sídlem v Loučné nad Desnou, Kociánov 88, identifikační číslo osoby 42971853, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, proti žalované ABS Leasing v. o. s., se sídlem v Ostravě, Kašparova 1413/14, identifikační číslo osoby 25901168, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 9/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2023, č. j. 4 Co 11/2023-114, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 2.178 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
883557-11/2017 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, č. j. 4 Co 11/2023-114, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly vyřešeny v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
4. V konkrétnosti dovolatel předkládá k posouzení otázky: a) Je přípustné, aby veřejná obchodní společnost byla založena spolky? b) Je přípustné, aby k uzavření písemné rozhodčí smlouvy mohlo dojít nevýslovným (obecným) odkazem ve smlouvě o zprostředkování pojištění na její přílohy? c) Mohou být sjednány podstatné náležitosti smlouvy odkazem na všeobecné obchodní podmínky ve smyslu § 273 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“)? d) Lze platně uzavřít rozhodčí smlouvu odkazem na všeobecné obchodní podmínky, ve kterých je rozhodčí doložka uvedena jako jejich dílčí část? e) Za jakých podmínek je neplatnost hlavní smlouvy určující i pro neplatnost na ni navazující rozhodčí smlouvy? f) Je absolutně nepřípustné, aby se soud přezkoumávající rozhodčí nález zabýval hmotněprávními otázkami, nebo má soud právo ve výjimečných případech zkoumat, zda rozhodce v rozhodčím řízení přiznal nárok zjevně odporující hmotnému právu (například má-li sporný nárok původ v trestné činnosti účastníka rozhodčího řízení nebo těží z nepoctivého nebo protiprávního činu) či ústavnímu pořádku? g) Je porušení práva na spravedlivý proces rozhodcem v rozhodčím řízení ve smyslu čl. 36 Listiny zákonným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu? h) Může být důvodem podjatosti rozhodce obsah jeho rozhodčího nálezu, pokud je v rozporu se zásadami demokratického právního státu, zejména pak v rozporu s Listinou základních práv a svobod? i) Za jakých podmínek je soud povinen provést navržené důkazy s využitím dožádání soudu podle § 20 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“)?
5. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Přípustnost dovolání nezakládá dovolací námitka shora označená písm. a), kterou dovolatel předkládá závěr o „nezákonné organizační struktuře žalované společnosti“. Na posouzení této otázky totiž rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
13. Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolací námitky, kterými dovolatel zpochybňuje platné uzavření rozhodčí smlouvy [dovolací námitky shora označené písm. b), c) a d)].
14. Odvolací soud posuzoval platnost rozhodčí doložky, jež byla součástí obchodních podmínek, s odkazem na § 3 odst. 2 ZRŘ, dle kterého ve znění účinném do 31. 3. 2012 platilo (srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), že tvoří-li rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy.
15. Podle § 273 obch. zák. lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené (odst. 1). Odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek uvedených v odstavci 1 (odst. 2).
16. Odvolací soud při výkladu tohoto ustanovení odkázal na závěry vyjádřené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. 5 Cmo 318/97, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 10, ročník 1998, str. 259, které Nejvyšší soud přejal např. v usnesení ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3183/2012, o tom, že „obchodní podmínky, na které ve smyslu § 273 odst. 1 obch. zák. smlouva odkazuje a jež jsou k ní připojeny nebo jsou smluvním stranám známy, nemusí být samostatně podepisovány účastníky smluvního vztahu. V pochybnostech však musí ten, kdo se jich dovolává, prokázat, že byly ke smlouvě připojeny anebo že byly druhé straně známy“. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v poměrech věci zde vedené.
17. Správnost tohoto závěru dovolatel nemůže zpochybnit v rámci dovolacího řízení námitkou o tom, že mu nebyl obsah obchodních podmínek, ve kterých byla rozhodčí doložka obsažena, znám. Soudy nižších stupňů totiž vycházely ze zjištění o tom, že dovolatel prohlásil, že se s obsahem obchodních podmínek seznámil, a že tyto byly k podepsané smlouvě přiloženy. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. K samotné otázce možnosti uzavření rozhodčí smlouvy prostřednictvím obchodních podmínek ve smyslu § 273 obch. zák. tak soud prvního stupně správně odkazuje na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4895/2009. V rozsudku ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, pak dovolací soud k výkladu § 3 odst. 2 ZRŘ doplnil, že toto ustanovení nestanoví obecné předpoklady umožňující závěr o akceptaci návrhu na uzavření rozhodčí doložky vůbec, nýbrž výjimkou z pravidla upravuje podmínky, za nichž může být písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou druhou stranou přijat jinak než písemně.
19. Nemožnost ujednání rozhodčí doložky prostřednictvím obchodních podmínek tak ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu k právní úpravě účinné v rozhodném období dovozovala toliko pro obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 32 ICdo 86/2015). O takový případ se však ve věci zde vedené nejedná.
20. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka shora označená písm. e), kterou dovolatel namítá nesprávnost posouzení platnosti rozhodčí smlouvy ve vazbě na neplatnost smlouvy hlavní.
21. Řešení této otázky vyplývá z § 267 odst. 3 obch. zák., dle kterého je-li součástí jinak neplatné smlouvy dohoda o volbě práva nebo tohoto zákona (§ 262) nebo dohoda o řešení sporu mezi smluvními stranami, jsou tyto dohody neplatné pouze v případě, že se na ně vztahuje důvod neplatnosti. Neplatnost těchto dohod se naopak netýká neplatnosti smlouvy, jejíž jsou součásti.
22. Dovolací soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, uveřejněný pod číslem 103/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, k tomu dovodil, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky. V intencích tohoto ustanovení by mohla být dohoda o řešení sporu smluvními stranami neplatná pouze tehdy, vztahoval-li by se na ni důvod neplatnosti hlavní smlouvy.
23. Právní posouzení učiněné soudy nižších stupňů odpovídá těmto závěrům, neboť ani v dovolání tvrzený důvod neplatnosti hlavní smlouvy, tj. neoprávněný výkon zprostředkovatelské činnosti žalovanou, by neplatnost rozhodčí smlouvy nezakládal. 24. Na uvedeném ničeho nemění ani odkaz dovolatele na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, jež ostatně na shora citovanou judikaturu odkazuje a vychází z ní. Stejně jako dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, ve kterém dovolací soud dovozuje, že pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Ve všech těchto případech, na rozdíl od věci zde vedené, je dán důvod neplatnosti hlavní smlouvy, který dopadá i na smlouvu rozhodčí, který spočívá v ochraně spotřebitele před nepřiměřenými ujednáními. 25. V takto ustaveném rámci pak nemohou přípustnost dovolání zakládat ani dovolací námitky shora označené písm. f) a g), kterými dovolatel sporuje správnost hmotněprávního posouzení věci rozhodčím soudem. Dovolatel zde předkládá důvody neplatnosti hlavní, rámcové smlouvy. Z důvodů výše uvedených by však ani v případě neplatnosti této smlouvy nebyla založena neplatnost samotné rozhodčí doložky. 26. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nejsou soudy oprávněny k přezkumu skutkových či právních závěrů rozhodčího soudu a že všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, či ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4542/2016, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2273/2007). 27. Nejvyšší soud poukazuje rovněž na rozhodovací praxi Ústavního soudu, kdy Ústavní soud např. v usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2296/20, připomněl, že byť rozhodčí řízení nemůže znamenat vzdání se právní ochrany (srov. např. nález ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10), neznamená to, že by procesní garance musely být na stejné úrovni jako v občanském soudním řízení před obecnými soudy, neboť tím by došlo k setření výhod rozhodčího řízení. Přezkum rozhodčího nálezu soudem dle § 31 ZRŘ se tak omezuje na ověření stěžejních procesních otázek, zejména pravomoci rozhodce a dodržení významných procesních práv stran, naopak zcela je z něj vyloučena věcná správnost po stránce hmotněprávní (srov. např. nález ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07). 28. Jde-li o námitky formulované shora pod písm. i) s tím, že rozhodce měl v řízení provést důkazy prostřednictvím dožádání soudu přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovozuje, že odnětí možnosti účastníku jednat před soudem (rozhodcem) nenastane tím, že soud neprovede důkazy navržené účastníkem řízení, pokud soud (rozhodce) odůvodní, proč takový důkaz neprovedl. V takovém případě v rozhodčím řízení nebude dán podle § 31 písm. e) ZRŘ důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3267/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007). 29. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že rozhodce důkazní návrhy dovolatele jako nadbytečné zamítl. Z odůvodnění rozhodčího nálezu plyne, že rozhodce provedl důkaz listinami a důkazní návrhy dovolatele směřující k prokázání jiných skutečností rozhodce hodnotil jako nadbytečné, neboť podstatným se jevilo pouze to, zda došlo k pojistné události, či nikoli. Za této situace dovolací soud neshledal, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když v uvedeném postupu rozhodčího senátu nespatřoval odnětí možnosti účastníka jednat před rozhodci. 30. K dovolací námitce týkající se podjatosti rozhodce [shora formulovaná pod písm. h)], dovolací soud uzavírá, že ani ta nezakládá přípustnost dovolání, neboť dovolatel v této souvislosti neformuluje konkrétní právní otázku, jež by mohla být předmětem dovolacího přezkumu. Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, a ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017). 31. K samotné otázce podjatosti rozhodce dovolací soud připomíná, že možnost účastníka dovolávat se zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c) ZRŘ z důvodu vyloučení rozhodce je zákonem omezena. Podle § 33 ZRŘ soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1337/2019, uveřejněný pod číslem 90/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). 32. Současně nelze ani ničeho vytýkat právnímu posouzení otázky podjatosti rozhodce, které bylo učiněno soudy nižších stupňů a které odpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu k otázce tzv. ekonomické závislosti rozhodců. Ta ustáleně vychází ze závěru, podle něhož opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv zjevnou ekonomickou závislost nezakládá, a zejména – může ze své podstaty, tj. kdyby byla skutečně dána, představovat toliko dovolatelný indikátor (snad možného) předpokladu vyloučení rozhodce, jak jej ustavuje § 8 odst. 1 ZRŘ; sama o sobě však namítaná „opakovatelnost“ bez dalšího neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzeno žádného jeho osobního vztahu k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – věc projednat a rozhodnout. K vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodnutí o věci proto nemůže postačovat jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě, jako možný rozhodce navrhován (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017, ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3285/2018). 33. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu