23 Cdo 3267/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně Česká spořitelna, a. s., se sídlem v Praha 4, Olbrachtova 1929/62,
identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Richardem Wagnerem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Karoliny Světlé 301/8, proti žalované České
republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15,
identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené JUDr. Mikulášem Touškou,
advokátem se sídlem v Praze 9, Staroklánovická 236, o zrušení rozhodčího
nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 165/2004, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2012, č. j. 8
Cmo 156/2012-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
dubna 2004, Rsp 352/03 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod
II. výroku).
Jedná se přitom o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci, když
předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2004, č. j. 8 Cm
165/2004-28, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2005, č. j. 8
Cmo 80/2005-42, byly Ústavním soudem nálezem ze dne 8. března 2011, sp. zn. I.
ÚS 3227/07, zrušeny.
S ohledem na právní názor vyjádřený v předmětném nálezu Ústavního soudu se soud
prvního stupně zabýval především otázkou, zda rozhodčí soud porušil či nikoli
poučovací povinnost podle ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.").
Dospěl přitom k závěru, že k porušení poučovaní povinnosti dle ustanovení §
118a o. s. ř. ze strany rozhodců nedošlo. V této souvislosti odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 592/2010.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. jej změnil tak, že
rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (první výrok).
Současně rozhodl o tom, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se nejprve zabýval procesním návrhem žalobkyně na přerušení
řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Plně se přitom
ztotožnil s názorem, který zaujal Ústavní soud ve výše uvedeném rozhodnutí.
Uvedl, že ustanovení § 31 ZRŘ nepovažuje za ustanovení příčící se ústavnímu
pořádku, Listině základních práv a svobod, veřejnému pořádku a základním
zásadám právního řádu ČR. Nepostupoval tedy podle ustanovení § 109 odst. 1
písm. c) o. s. ř. a odvolací řízení nepřerušil.
Dále se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nejsou dány
podmínky stanovené v § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“). K námitce, že rozhodci neprovedli žalobkyní
navržené dokazování výslechem svědků, konstatoval, že to, proč nebyli žalobkyní
navržení svědci vyslechnuti, rozhodčí soud odůvodnil jak v usnesení ze dne 9.
března 2004, tak v usnesení ze dne 5. dubna 2004 a rovněž v odůvodnění
rozhodčího nálezu. Dodal, že soudu nepřísluší posuzovat, zda navržený a
neprovedený důkaz mohl mít vliv na výsledek řízení a v jakém smyslu, neboť by
tak zasahoval do hmotněprávní problematiky, která je vyhrazena výlučně
rozhodcům. K námitce žalobkyně, že rozhodci nesplnili zákonnou povinnost, danou
jim ustanovením § 118a o. s. ř. ve vazbě na § 30 ZRŘ, uvedl, že v daném případě
nebyl dán důvod pro postup rozhodčího soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. V
řízení byl žalobkyni dán dostatečný prostor k tomu, aby tvrdila rozhodné
skutečnosti a navrhovala k nim důkazy. Jestliže došli rozhodci k závěru, že
nárok žalobkyně není důvodný, pak není tento závěr podmíněn povinností rozhodců
před vydáním rozhodnutí žalobkyni poučit o tom, že na důvodnost jejího nároku
mají odlišný názor a jen z tohoto důvodu ji vyzvat k dalším tvrzením a návrhu
dalších důkazů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatelky by měl
dovolací soud řešit následující otázky, jimž dovolatelka přikládá zásadní
právní význam: a) zda obecné soudy v řízení o zrušení rozhodčího nálezu mohou
posuzovat, zda a jaké důkazy se měly nebo neměly provádět za účelem zjištění
skutkového stavu v rozsahu potřebném pro vydání rozhodčího nálezu, a zda obecné
soudy mohou – je-li rozhodci rozhodnuto o neprovedení důkazu – přezkoumávat,
jak bylo takové rozhodnutí odůvodněno; b) zda může být rozhodčí nález zrušen
pro rozpor s veřejným pořádkem a základními zásadami českého právního řádu, a
to s přihlédnutím k úpravě § 31 ZRŘ před novelizací provedenou zákonem č.
19/2012 Sb. a s přihlédnutím k témuž ustanovení po uvedené novele, jakož i s
přihlédnutím k čl. 36 Listiny. Dále dovolatelka namítá porušení poučovací
povinnosti rozhodců a související nesprávné právní posouzení odvolacího soudu. K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že dovolání považuje za
nepřípustné, případně nedůvodné. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) dovolání žalobkyně usnesením ze dne 17. prosince 2014, č. j. 23
Cdo 3525/2012-270, odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Uvedené usnesení však bylo na základě ústavní stížnosti podané
žalobkyní nálezem Ústavního soudu ze dne 11. června 2015, sp. zn. IV. ÚS
948/15, zrušeno. Nejvyšší soud tedy dovolání znovu projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012,
neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán dne 20. prosince 2011, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v
této věci přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v této věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez
dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3
o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost
dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o
zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, jiné otázky, zejména
posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
nezakládají. Při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny,
skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a
důkazy, které jsou zachyceny v soudním spise. Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší
soud neshledává. Nejvyšší soud se s ohledem na dovolací námitky žalobkyně a na charakter
rozhodčího řízení, aniž by hodnotil obsahovou stránku předmětného rozhodčího
řízení, zabýval otázkou, jestli odvolací soud správně posoudil, zda byly v
projednávané věci dány předpoklady pro zrušení rozhodčího nálezu z důvodu
uvedeného v ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ. Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně
zabýval (srov. např. rozsudky ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005,
ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011, ze dne
28. května 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2013, nebo usnesení ze dne 28. dubna 2011
sp. zn. 32 Cdo 3299/2009, a řada dalších). Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu
soudem, upravený v ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu
dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení
s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v ustanovení § 18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny
námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být
nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při
projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných
rozhodčím soudem. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v
rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud
zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem
případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění
jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu
jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně.
Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodně nemůže sloužit jako
opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Rozhodčí řízení, ať je vedeno u
stálého rozhodčího soudu či u o rozhodce zvoleného k jednotlivé projednávané
věci (ad hoc), je jednoinstanční. To znamená, že rozhodčí nález je konečný a
není proti němu přípustný řádný opravný prostředek. Ustanovení § 27 ZRŘ
umožňuje přezkoumání rozhodčího nálezu k žádosti některé ze stran nebo obou
jinými rozhodci za podmínky, že se strany na takovéto možnosti písemně v
rozhodčí smlouvě dohodnou. Takto ustanovení rozhodci, jež jsou povoláni k
přezkumu rozhodčího nálezu, jej mohou přezkoumávat nejen co do procesních
pochybení, ale též – na rozdíl od institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem -
meritorně. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že odnětí možnosti účastníku jednat před
soudem nenastane tím, že soud neprovede důkazy navržené účastníkem řízení,
pokud soud ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. odůvodní, proč takový důkaz
neprovedl (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, dále též rozsudek téhož soudu ze dne 21. února 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, dále rovněž nález Ústavního soudu ze dne
22. června 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
ÚS, svazek 18, pod číslem 95 a nález Ústavního soudu ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 15, pod
číslem 122). Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. září 2007, sp. zn. 32 Odo 366/2006, lze takové posouzení vztáhnout i na výklad ustanovení § 31
písm. e) ZRŘ. Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v nyní
projednávané věci. Dovolací soud proto nepřisvědčil argumentaci dovolatelky,
která vychází z mylného názoru, že neprovede-li rozhodce důkaz či důkazy
navržené účastníkem, odnímá mu tím možnost jednat před soudem. S ohledem na shora uvedené je tak zřejmé, že otázka dovolatelkou předložená,
„zda obecné soudy v řízení o zrušení rozhodčího nálezu mohou posuzovat, zda a
jaké důkazy se měly nebo neměly provádět za účelem zjištění skutkového stavu v
rozsahu potřebném pro vydání rozhodčího nálezu, a zda obecné soudy mohou –
je-li rozhodci rozhodnuto o neprovedení důkazu – přezkoumávat, jak bylo takové
rozhodnutí odůvodněno“, předmětné dovolání přípustným nečiní. Nejvyšší soud tak
již mnohokrát vysvětlil, že odnětí možnosti účastníku jednat před soudem
(rozhodcem) nenastane tím, že soud neprovede důkazy navržené účastníkem řízení,
pokud soud (rozhodce) odůvodní, proč takový důkaz neprovedl. V takovém případě
v rozhodčím řízení nebude dán podle § 31 písm. e) ZRŘ důvod zrušení rozhodčího
nález z důvodu neposkytnutí možnosti věc před rozhodci projednat. Současně z
výše citované judikatury dále jednoznačně vyplývá, že institut návrhu na
zrušení rozhodčího nálezu rozhodně nemůže sloužit jako opravný prostředek proti
rozhodčímu nálezu. Lze proto uzavřít, že výkladové obtíže nezpůsobuje nemožnost
soudu přezkoumávat procesní postup rozhodce při provádění důkazů, včetně důvodů
pro něž rozhodce určitý důkaz provedl či nikoliv.
Občanský soudní řád - na rozdíl od práva vyjádřit se k věci a práva (i
procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností -
neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených
důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v řízení provedeny, rozhoduje
ve smyslu § 120 odst. 1, věty druhé o. s. ř. soud, a ten nemá zákonem uloženu
povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. V této
souvislosti Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že odnětí možnosti účastníku
jednat před soudem nenastane tím, že soud neprovede důkazy navržené účastníkem
řízení, pokud soud ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. odůvodní, proč takový důkaz
neprovedl. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud nesprávně právně posoudil porušení
poučovací povinnosti rozhodců, pak v této souvislosti je třeba zdůraznit, že v
zásadě platí, že za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ) má
poučovací povinnost upravenou v ustanovení § 118a o. s. ř. i rozhodce, jenž v
rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005). Jak
se již vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo
1546/2012, je však třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda bylo poučení
podle ustanovení § 118a o. s. ř., jehož smyslem je zabránit tomu, aby byl
účastník ve sporu neúspěšný proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno
důkazní, na místě, a jestli případné neposkytnutí poučení znamenalo, že
účastníku nebyla dána příležitost chybějící tvrzení či důkazy doplnit
(navrhnout). V posuzované věci nepřicházelo poučení podle ustanovení § 118a
odst. o. s. ř. v úvahu, neboť, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších
stupňů, jimiž je dovolací soud vázán, předmětný rozhodčí nález není založen na
závěru, že dovolatelka v rámci své procesní obrany neunesla důkazní břemeno. V
řízení byl žalobkyni dán dostatečný prostor k tomu, aby tvrdila rozhodné
skutečnosti a navrhovala k nim relevantní důkazy. Odlišný názor rozhodců
ohledně důvodnosti nároku žalobkyně neznamená, že žalobkyně musí být před
vydáním rozhodnutím poučena o odlišnosti tohoto názoru a pouze z tohoto důvodu
vyzvána k dalším tvrzením a důkazním návrhům. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani
polemika dovolatelky s postupem odvolacího soudu ohledně procesního návrhu
žalobkyně na přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud se řídil názory vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07. Ústavní soud v tomto rozhodnutí zdůraznil,
že kontrolní funkce soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení nezahrnuje přezkum
věcné správnosti rozhodčího nálezu (rozpor s hmotným právem), neboť by se tím
řízení o zrušení rozhodčího nálezu stávalo kvaziodvolacím řízením. Kontrola se
proto může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy,
např. zda rozhodčí řízení vůbec mohlo proběhnout, zda v něm nebyla popřena
některá významná procesní práva stran, popř.
zda rozhodčí nález sám netrpí
vadami procedurálního rázu. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s ustanovením § 31 písm. g) ZRŘ. Tato námitka v projednávané
věci není relevantní, neboť až novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. byly
rozšířeny důvody pro zrušení rozhodčího nálezu (srov. znění písmene g/ a h/ po
uvedené novele). Stalo se tak však pouze ve sporech ze spotřebitelských smluv,
u nichž bylo v souladu s právem Evropské unie a s judikaturou Soudního dvora
Evropské unie posíleno postavení spotřebitele, aby bylo vyváženo jeho postavení
slabší strany. Nejvyšší soud ve shodě se shora uvedeným nálezem Ústavního soudu nepovažuje
úpravu důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu v § 31 ZRŘ za rozpornou s článkem
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti je třeba zmínit
i závěr Evropského soudu pro lidská práva v rozhodnutí ve věci SUOVANIEMI v. Finnland, podle něhož "státy požívají významnou volnost uvážení při řešení
otázky, jaké stanovit podmínky pro možnost zrušení rozhodčího nálezu", což je
dáno účelem institutu rozhodčího řízení, neboť "zrušení již přiznaného
rozhodčího nálezu by často znamenalo znehodnocení dlouhého a nákladného
rozhodčího řízení a nutnost znovu vést nový proces se všemi souvisejícími
náklady". Dovolací soud proto nevyhověl návrhu žalobkyně na přerušení řízení a
předložení návrhu na zrušení v ustanovení § 31 ZRŘ taxativně vypočtených
zrušovacích důvodů, omezujících možnost přezkumu rozhodčího nálezu, Ústavnímu
soudu pro rozpor s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu (srov. shodně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 3527/2010). V souladu s výše uvedeným lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu
nepředstavuje rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., proti němuž by bylo dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že neúspěšné dovolatelce
právo na jejich náhradu nevzniklo a tím, že u žalované nebyly zjištěny žádné
prokazatelné náklady dovolacího řízení. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.