23 Cdo 1546/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně Průmstav, a.s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 667/78, IČO 25105825,
zastoupené JUDr. Oto Kunzem, advokátem se sídlem v Praze 2, V Tůních 3/1637,
proti žalované POD HANSPAULKOU, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Plaská 622/3, IČO
26752689, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 4 Cm 100/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 20. prosince 2011, č. j. 1 Cmo 208/2011-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
524/09 ze dne 15. února 2010, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod
bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II.). Podle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo předmětem rozhodčího řízení
vypořádání ze smlouvy o dílo uzavřené dne 18. srpna 2006 týkající se výstavby
„Obytného souboru P. H., P., když závazek žalobkyně (dále též „zhotovitel“) k
provedení díla zanikl ke dni 15. srpna 2007 jinak než splněním, a to dohodou
stran ze dne 10. srpna 2007. Žalovaná (dále též „objednatel“) v rozhodčím
řízení tvrdila, že žalobkyně dílo prováděla vadně a že byla v prodlení s
plněním „postupových“ termínů sjednaných ve smlouvě. Proto uplatnila, a to z
titulu náhrady škody, v rozhodčím řízení řadu různých nároků. Z nich jí byly
zčásti přiznány nároky na náklady vynaložené na odstranění vad díla a na
zvýšené stavební náklady. Žalobkyně tvrdí, že rozhodčí soud porušil povinnost
účastníky poučit podle ustanovení § 118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o nutnosti doplnění skutkových tvrzení, přestože měl za to, že věc je
možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru. Tím porušil ustanovení § 18 a § 19 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím
řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„ZRŘ“). Přitom výše škody byla stanovena též volnou úvahou (s použitím § 136 o. s. ř.). Rozhodčí řízení je podle odvolacího soudu v zásadě autonomním procesem,
nezávislým na občanském soudním řízení. Strany sjednáním platné rozhodčí
smlouvy tuto skutečnost se všemi důsledky vyjadřují a přijímají. Jedním z
takových závažných důsledků je, že soud nemůže přezkoumávat napadený rozhodčí
nález v tom rozsahu, jak by to činil v „běžném“ odvolacím řízení. V tomto
odvolacím řízení tedy nepřichází v úvahu přezkum věcné správnosti napadeného
nálezu nebo to, zda rozhodčí řízení trpělo vadami. Ke zrušení rozhodčího nálezu
může soud přistoupit toliko z důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 31
ZRŘ, jehož extenzivní výklad nepřichází v úvahu, zejména když napadený nález
byl vydán stálým rozhodčím soudem. V tomto odvolacím řízení je tak nutno
zkoumat pouze to, zda je dán důvod pro zrušení nálezu, upravený v § 31 písm. e)
ZRŘ, podle něhož soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže
straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že ve věci, vedené stálým rozhodčím soudem
pod sp. zn. Rsp 524/09, se před příslušným rozhodcem konala celkem tři ústní
jednání (ve dnech 22. října 2009, 3. prosince 2009 a 13. ledna 2010). Vždy byli
přítomni procesní zmocněnci obou stran, kteří se prakticky po každém jednání k
řešené problematice písemně vyjádřili, podání byla vždy dána k dispozici
protistraně. V rámci posledního jednání byl stranám dán prostor k přednesu
závěrečných návrhů, ten byl využit. Zápis ze dne 13. ledna 2010 konstatuje, že
žádný z účastníků rozhodčího řízení nemá další důkazní návrhy. Neposkytnutí poučení podle § 118a o. s. ř.
je podle odvolacího soudu v
občanském soudním řízení vadou řízení, nejde tedy o to, že by účastníku byla
odejmuta možnost jednat před soudem. Takové vady rozhodčího řízení (resp. většina z nich) však nemohou být právem aprobovaným důvodem pro zrušení
rozhodčího nálezu. Nepoužití ustanovení § 118a o. s. ř. v rozhodčím řízení tedy
není (samo o sobě) důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Vždy je třeba každý
spor posuzovat podle všech jeho okolností. Případný nedostatek poučení podle §
118a o. s. ř. by se zde týkal jen právního posouzení sporu (zejména účinků a
zániku smlouvy ze dne 18. června 2006), nikoliv např. doplnění skutkového stavu
a důkazů. Takové posouzení je ovšem doménou stálého rozhodčího soudu, výsledek
tohoto posouzení nelze v zásadě podrobit soudnímu přezkumu. Ze shora popsaného
průběhu rozhodčího řízení je přitom zřejmé, že oběma stranám byly poskytnuty
stejné příležitosti k uplatnění jejich práv. „Řád Rozhodčího soudu při
Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR pro vnitrostátní spory“, jemuž se
strany též podrobily (§ 13 odst. 2 a 3 ZRŘ), neobsahuje nic o tom, že v
rozhodčím řízení musí být použito ustanovení § 118a o. s. ř. Rozhodci však mají
(ve smyslu § 19 odst. 2 ZRŘ) postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci
potřebný pro rozhodnutí sporu. Přitom podle § 30 ZRŘ se na řízení před rozhodci
použijí ustanovení občanského soudního řádu jen přiměřeně a jen tehdy,
nestanoví-li ZRŘ jinak. Poučení podle § 118a o. s. ř. se účastníku musí dostat
zejména, je-li rozhodováno v přímé návaznosti na to, že některý z účastníků
neunesl svou povinnost tvrzení a s ní spojené důkazní břemeno. Taková situace
ovšem v dotčeném rozhodčím řízení nenastala a z občanského soudního řádu
výslovně nevyplývá, že podmínkou použití ustanovení § 136 o. s. ř. je poučení
podle § 118a o. s. ř. Z uvedených důvodů shledal odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu prvního
stupně založený na závěru, že žalobkyně neprokázala naplnění předpokladů pro
zrušení rozhodčího nálezu soudem, neboť rozhodce neposoudil spor podle právního
názoru odlišného od názoru účastníků, správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. a důvody z ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť řízení před odvolacím soudem bylo
podle jejího názoru postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, a § 241a odst. 3 o. s. ř., když napadené rozhodnutí vychází podle
dovolatelky ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Zásadně právně významnou shledává dovolatelka otázku, zda na řízení před
rozhodci lze přiměřeně použít ustanovení občanského soudního řádu a zda lze
občanský soudní řád aplikovat na otázky, které nejsou upraveny v zákoně o
rozhodčím řízení, který je možno považovat za lex specialis. Zákon č. 216/1994 Sb. podle dovolatelky jasně stanoví, že pokud tento zákon
nestanoví jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení
občanského soudního řádu. Přitom ustanovení § 14 až § 22 citovaného zákona
použití občanského soudního řádu nevylučují. Nelze se tudíž ztotožnit se závěry
odvolacího soudu, že rozhodčí řízení je zásadně řízením autonomním a že
nepoužití ustanovení § 118a o. s. ř. v rozhodčím řízení není zpravidla samo o
sobě důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Rozhodce, který vydal napadený
rozhodčí nález, nepostupoval podle § 19 odst. 2 ZRŘ, neboť ač měl částečně i
jiný právní názor, než byl právní názor žalobkyně, nepoučil žalobkyni podle §
118a o. s. ř. o tom, že bude rozhodovat na základě volné úvahy, aniž by
zjišťoval, zda skutečně došlo ke vzniku škody. Tyto skutečnosti, pokud by byly
žalobkyni známy, by ji vedly k navržení dalších důkazů a podrobnému přezkumu
uplatňované škody, což sice žalobkyně během řízení několikrát učinila, avšak
rozhodce k tomu nepřihlédl. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a
vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalovaná se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
dne 20. prosince 2011, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v
této věci přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v této věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez
dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3
o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost
dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o
zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, jiné otázky, zejména
posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
nezakládají. Při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny,
skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a
důkazy, které jsou zachyceny v soudním spise. Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Nejvyšší soud se s ohledem na dovolací námitky žalobkyně a na charakter
rozhodčího řízení, aniž by hodnotil obsahovou stránku předmětného rozhodčího
řízení, zabýval pouze otázkou, jestli odvolací soud správně posoudil, zda byly
v projednávané věci dány předpoklady pro zrušení rozhodčího nálezu z důvodu
uvedeného v ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ. Námitky dovolatelky tudíž zkoumal
pouze z hledisek, zda byla straně rozhodčího řízení poskytnuta možnost věc před
rozhodci řádně projednat. Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně
zabýval (srov. např. rozsudky ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005,
ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011, ze dne
28. května 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2013, nebo usnesení ze dne 28. dubna 2011
sp. zn. 32 Cdo 3299/2009, a řada dalších). Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu
soudem, upravený v ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu
dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení
s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v ustanovení § 18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny
námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být
nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při
projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných
rozhodčím soudem. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v
rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud
zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem
případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění
jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu
jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. Zásadu
rovnosti stran zákon o rozhodčím řízení nikterak nerozvádí stanovením
konkrétních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a k jejímu naplnění
je nutno podle ustanovení § 30 ZRŘ použít přiměřeně příslušná ustanovení
občanského soudního řádu. V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS
202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003 USn., Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze
základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti
účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát
před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli
procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá
soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění
jejich práv. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodně nemůže sloužit jako
opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Rozhodčího řízení, ať je vedeno u
stálého rozhodčího soudu či u o rozhodce zvoleného k jednotlivé projednávané
věci (ad hoc), je jednoinstanční.
To znamená, že rozhodčí nález je konečný a
není proti němu přípustný řádný opravný prostředek. Ustanovení § 27 ZRŘ
umožňuje přezkoumání rozhodčího nálezu k žádosti některé ze stran nebo obou
jinými rozhodci za podmínky, že se strany na takovéto možnosti písemně v
rozhodčí smlouvě dohodnou. Takto ustanovení rozhodci, jež jsou povoláni k
přezkumu rozhodčího nálezu, jej mohou přezkoumávat nejen co do procesních
pochybení, ale též – na rozdíl od institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem -
meritorně. Otázkou vztahu zákona o rozhodčím řízení a občanského soudního řádu se Nejvyšší
soud zabýval v rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005. V něm
dospěl k závěru, že vztah obou právních norem je upraven ustanovením § 30 ZRŘ,
podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci
přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z použití termínu „přiměřeně“
vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho
jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Výraz
„přiměřeně“ vyžaduje především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí
rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným
rámcem zásad rozhodčího řízení. Vyplývá-li ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež nemohou být u dovolání
přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybněna, že
rozhodčí soud věc projednal při třech ústních jednáních, z nichž byly řádně
pořízeny zápisy, že zástupce žalobkyně se zúčastnil všech ústních jednání, s
obsahem zápisů byl seznámen a bez výhrad je podepsal a potvrdil, že předložil
rozhodčímu soudu všechny důkazy, které měl k dispozici, a žádné další důkazy
nenavrhoval, že měl možnost vyjádřit se ke všem podáním protistrany a že využil
i svého práva přednést závěrečný návrh, je závěr odvolacího soudu, že žalobce
nebyl v rozhodčím řízení zkrácen na svém právu věc před rozhodci projednat, v
souladu se závěry vyjádřenými v rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 25. dubna
2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v zásadě platí, že za přiměřeného
použití občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ) má poučovací povinnost upravenou v
ustanovení § 118a o. s. ř. i rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli
rozhodovacího orgánu místo soudu (v podrobnostech např. nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/2007). Je však třeba
v každém jednotlivém případě zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení § 118a
o. s. ř., jehož smyslem je zabránit tomu, aby byl účastník ve sporu neúspěšný
proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, na místě a jestli
případné neposkytnutí poučení znamenalo, že účastníku nebyla dána příležitost
chybějící tvrzení či důkazy doplnit (navrhnout). V posuzované věci nepřicházelo
poučení podle ustanovení § 118a odst. o. s. ř.
v úvahu, neboť předmětný
rozhodčí nález není založen na závěru, že dovolatelka v rámci své procesní
obrany neunesla důkazní břemeno, a tvrzení uvedená účastníky rozhodčího řízení
a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy postačovaly k tomu,
aby byl objasněn skutkový stav věci rozhodný z hlediska hypotézy právní normy
zvažované rozhodcem. Předmětem rozhodčího řízení byly nároky uplatněné z titulu
náhrady škody, k jejich existenci a výši bylo vedeno dokazování a o nárocích z
titulu náhrady škody bylo také rozhodnuto. K poučení podle ustanovení § 118a
odst. 2 o. s. ř. tedy nebyl žádný důvod. Na odlišné právní posouzení v
rozhodčím řízení uplatněných nároků od právního názoru účastníků, z něhož by
vyvstala potřeba doplnit tvrzení, případně navrhnout další důkazy, nelze
usuzovat ani z toho, že rozhodce u těch dílčích nároků, u nichž by bylo možné
jejich výši zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, jejich výši určil volnou úvahou
(tj. postupem podle § 136 o.s.ř.).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z
hlediska dovolatelem tvrzeného porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí
rozhodčího soudu. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené soudní praxi
považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení posuzuje
projednávanou věc originálním způsobem, tj. které nebylo možno na základě
zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených
tvrzení účastníků řízení předvídat, a jehož přijetím je účastník řízení zbaven
možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07 či rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 4. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32
Cdo 1019/2009, a další). O takovou situaci v posuzované věci nejde, protože
rozhodčí soud rozhodl o nároku na náhradu škody, tedy o nároku, jenž byl takto
v rozhodčím řízení uplatněn a byl shledán zčásti důvodným. S ohledem na
dovolací námitky žalobkyně je třeba zdůraznit, že k tvrzení žalované o vzniku
škody i k její výši bylo v rozhodčím řízení provedeno rozsáhlé dokazování a
volnou úvahou byla určena výše pouze těch dílčích nároků, jejichž výši by bylo
možné zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.
Z výše uvedeného lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, podle něhož není dán
důvod pro zrušení rozhodčího nálezu uvedený v ustanovení § 31 odst. 1 písm. e)
ZRŘ, protože žalobkyni nebyla odňata možnost věc před rozhodci projednat, a
nedošlo k porušení ustanovení § 118a o. s. ř., jež je přiměřeně použitelné na
řízení před rozhodci podle ustanovení § 30 ZRŘ, když rozhodnutí rozhodčího
soudu není nepředvídatelné, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu i
Ústavního soudu České republiky. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy nebyl v posuzované
věci naplněn.
Ohlašuje-li dovolatelka rovněž dovolání z důvodů ustanovení § 241 a odst. 2
písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci) a § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), pomíjí, že v případě dovolání přípustného podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá tyto dovolací důvody k
dispozici (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka ostatně z hlediska těchto
dovolacích důvodů napadené rozhodnutí odvolacího soudu žádné kritice
nepodrobuje.
Přípustné není dovolání ani v části směřující proti výroku pod bodem II. o
nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp.
zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §
243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu