Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Macha, zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo nám. 1/II, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 97/2017-24 ze dne 18. dubna 2018 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Af 21/2016-65 ze dne 15. února 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení Odvolacího finančního ředitelství, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovateli byla v řízení před orgány daňové správy doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2011, květen 2011, červenec 2011, září 2011 a prosince 2011 ve výši 1 819 824 Kč a sděleno penále ve výši 363 964 Kč. Důvodem proto byl závěr správce daně, že stěžovatel neprokázal nárok na odpočet daně, neboť neprokázal přijetí deklarovaných stavebních prací.
2. Žalobu stěžovatele zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích s tím, že v daňovém řízení vyvstaly pochybnosti o souladu předložených dokladů se skutečností. Bylo tak na stěžovateli, aby prokázal nárok na odpočet, tedy přijetí zdanitelného plnění tak, jak bylo na dokladech uvedeno. To se mu nepodařilo. Souběh daňového a trestního řízení nemá pro závěr ve věci žádný význam, neboť z trestního řízení nevyplynulo, že by dodavatel stěžovatele deklarované práce skutečně provedl. Jeho daňová povinnost plynula z jiných důvodů.
3. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl s tím, že stěžovatel ani nezpochybňoval svou neschopnost prokázat přijetí zdanitelného plnění v deklarovaném rozsahu. Závěr trestních soudů pro tyto účely není využitelný, neboť se vztahuje k jiným rozhodným skutečnostem. Pro rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli bylo významné toliko to, zda prokázal, že skutečně přijal zdanitelné plnění v deklarovaném rozsahu.
4. Proti rozhodnutím krajského a Nejvyššího správního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že provedl stavební práce ve sjednaném rozsahu a svému dodavateli zaplatil cenu díla ve fakturované výši. Vzhledem k tomu, že šlo o stavbu prováděnou prostřednictvím dodavatele, samotní zaměstnanci stěžovatele nemohli mít detailní informace o průběhu stavby. Stěžovatel nemohl vědět, že jeho dodavatel nepodá daňové přiznání. Existence díla je stěžejním důkazem o správnosti předložených účetních dokladů. Správce daně i správní soudy měli být vázáni zjištěním trestních soudů, podle nichž dodavatel práce provedl.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu k rozložení důkazní povinnosti v daňovém řízení ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění či přijetí zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v dokladech prezentováno [např. nález sp. zn. IV. ÚS 402/99 ze dne 15. 5. 2001 (N 73/22 SbNU 131) či usnesení sp. zn. III. ÚS 365/04 ze dne 29. 9. 2004]. V daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit [nález sp. zn. Pl.
ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.)]. Daňovému subjektu však musí být dána možnost, aby tuto svou důkazní povinnost vůbec mohl splnit [nález sp. zn. II. ÚS 2095/07 ze dne 9. 1. 2008 (N 7/48 SbNU 57)]. Pokud tedy stěžovatel uplatnil nárok na odpočet daně, bylo na něm, aby prokázal, že jsou proto splněny zákonné podmínky. To se mu ovšem podle závěru správce daně a správních soudů nepodařilo.
7. Samotná skutková zjištění nemůže Ústavní soud hodnotit a přehodnocovat, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
8. Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal: krajský soud dostatečně popsal, jaká zjištění bylo možno z dokazování před správcem daně vyvodit, a proč tato zjištění nedostačují k prokázání nároku na odpočet. Samotná existence stavby, na niž se stěžovatel v ústavní stížnosti odvolával, pak zjevně nedostačuje k prokázání výše vymezených skutečností ("není-li prokázáno, že k uskutečnění či přijetí zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v dokladech prezentováno").
9. Ke zdánlivému souběhu daňového a trestního řízení lze odkázat na vysvětlení obou správních soudů, které dostatečně popsaly, proč se daňová povinnost stěžovatelova dodavatele odvíjí od jiných skutečností než nárok stěžovatele na odpočet. V tomto ohledu stěžovatel pouze opakoval svou argumentaci, aniž by tomuto závěru kvalifikovaně odporoval.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu