Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného Mgr. Josefem Spolkem, advokátem, sídlem Březinova 524/31, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 619/2024-389 ze dne 29. dubna 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 384/2022-278 ze dne 22. února 2023 a výrokům II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 219/2019-245 ze dne 20. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Stěžovatel se domáhal zaplacení částky 627 050 Kč (205 500 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za omezení osobní svobody vazbou, 100 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy, 220 000 Kč jako náhrady ušlého výdělku v důsledku vazby a 101 550 Kč jako náhrady nákladů na obhajobu) v souvislosti s jeho trestním stíháním zahájeným dne 8. srpna 2017 pro podezření ze spáchání přečinu výtržnictví, pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví (později překvalifikovaného na pokus zvlášť závažného zločinu vraždy) a přečinu porušování domovní svobody, které skončilo částečným odsouzením (za trestný čin výtržnictví) a částečným zastavením. Co do částky 40 460 Kč vzal žalobce žalobu částečně zpět, neboť uvedená částka byla žalobci vyplacena na základě rozhodnutí o nároku na bezplatnou obhajobu v trestním řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") v záhlaví označeným rozsudkem řízení co do částky 40 460 Kč zastavil (výrok I), zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 586 590 Kč (výrok II), a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok III).
4. Z rozhodnutí vydaných v trestním řízení obvodní soud zjistil, že trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody bylo vedeno pro skutek spočívající v tom, že stěžovatel se neoprávněně zdržoval v bytě své babičky bez jejího souhlasu. Trestní stíhání pro tento skutek bylo zastaveno dne 27. října 2017, neboť poškozená dne 10. října 2017 vzala zpět svůj souhlas s trestním stíháním stěžovatele.
5. Třetí stíhaný skutek spočíval v tom, že stěžovatel svou babičku fyzicky napadl tak, že ji srazil na pohovku a dusil ji polštářem. Toto jednání stíhané původně jako pokus těžkého ublížení na zdraví bylo dne 25. září 2017 překvalifikováno na pokus vraždy. Proto považoval policejní orgán zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním pro tento skutek za bezpředmětné, neboť při dané kvalifikaci nebylo souhlasu poškozené s trestním stíháním třeba. Městský soud v Praze ("městský soud") usnesením sp. zn. 2 T 3/2018 ze dne 29. května 2018 stěžovatelovu věc postoupil Úřadu městské části Praha 1, neboť shledal, že nejde o trestný čin, ale mohlo by jít o přestupek. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") usnesením sp. zn. 7 To 94/2018 ze dne 1. listopadu 2018 zrušil usnesení městského soudu a sám znovu rozhodl tak, že trestní stíhání stěžovatele se zastavuje. Vrchní soud uvedl, že v jednání stěžovatele spatřuje dokonaný přečin porušování domovní svobody a pokus přečinu ublížení na zdraví. Ke stíhání pro oba přečiny bylo tak třeba souhlasu poškozené a při jeho absenci bylo třeba trestní stíhání zastavit.
6. Důvod zastavení trestního stíhání obvodní soud podřadil pod § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ("OdpŠk"). K vazbě vykonané stěžovatelem obvodní soud doplnil, že byla stěžovateli v plném rozsahu započtena do výkonu trestu, proto i pokud by nebyla dána výluka z odpovědnosti státu, nevznikla by stěžovateli žádná újma.
7. Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Městský soud se ztotožnil s hodnocením, že odpovědnost státu byla vyloučena § 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk. Pro nadbytečnost se již pak nezabýval posouzením úvahy obvodního soudu o započtení výkonu vazby do výkonu trestu.
8. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem stěžovatelovo dovolání proti výroku I rozsudku městského soudu v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku obvodního soudu o zamítnutí žaloby do částky 525 500 Kč zamítl (výrok I), ve zbývajícím rozsahu stěžovatelovo dovolání odmítl (výrok II) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). Nejvyšší soud měl dovolání za přípustné pro posouzení otázky, zda zastavení trestního stíhání z důvodu zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním podle § 11 odst. 1 písm. l) trestního řádu vylučuje právo na náhradu újmy podle § 12 OdpŠk za situace, kdy v průběhu řízení došlo ke změně právní kvalifikace spáchaného skutku, neboť tato otázka dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena. Nejvyšší soud ovšem dovolání zamítl, neboť měl hodnocení soudů za věcně správné. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl dílem jako objektivně nepřípustné a dílem pro vady.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy dostatečně neposoudily vztah mezi zastavením trestního stíhání a vznikem stěžovatelovy újmy. Soudy vyšly z toho, že trestní stíhání bylo zastaveno proto, že byl vzat zpět souhlas poškozené s trestním stíháním. Stěžovatel ovšem za stěžejní pokládá, že kvůli nesprávné kvalifikaci jeho jednání byl držen ve vazbě déle, než činí nejvyšší přípustná doba vazby. Kdyby orgány činné v trestním řízení jeho jednání kvalifikovaly správně, muselo by k jeho propuštění z vazby dojít bezprostředně potom, co poškozená vzala zpět svůj souhlas s trestním stíháním. Podle stěžovatele je nesprávný argument obecných soudů, že měl využít možnost trvat na pokračování řízení podle § 11 odst. 4 trestního řádu, neboť obecně nelze nikoho nutit, aby absolvoval další řízení. Nadto, bez ohledu na případný výsledek takového řízení, je podle stěžovatele zřejmé, že v jeho věci byla překročena nejvyšší přípustná doba trvání vazby.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
11. Ústavní stížnost byla podána včas, a to i ve vztahu k nákladovým výrokům obvodního soudu i městského soudu, proti kterým dovolání není objektivně ze zákona [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu] přípustné a lhůta pro podání ústavní stížnosti, byla-li by stížnost podána pouze proti takovým výrokům, by běžela od doručení rozhodnutí městského soudu jako soudu odvolacího. Avšak v situaci, kdy stěžovatel dovoláním napadl výrok o věci samé, byla by ústavní stížnost podaná proti nákladovým výrokům souběžně s takovým dovoláním hodnocena jako předčasná. Při vyhovění dovolání by totiž rozhodnutím Nejvyššího soudu mohly být zrušeny či odklizeny i nákladové výroky jako výroky související. Navíc v konkrétní věci městský soud stěžovatele chybně poučil, že proti jeho rozsudku (jako celku) je možno podat dovolání, a na posuzování včasnosti by se pak částečně vztahovala i judikatura Ústavního soudu, podle které se pak včasnost ústavní stížnosti posuzuje od doručení rozhodnutí o objektivně nepřípustném dovolání [nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. ledna 2012 (N 25/64 SbNU 269), shodně též usnesení sp. zn. III. ÚS 2345/16 ze dne 28. března 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
12. Nejvyšší soud odmítl dovolání proti výroku I rozsudku městského soudu v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku obvodního soudu co do částky 61 090 Kč jako vadné, neboť stěžovatel řádně nevymezil žádný dovolací důvod. Podle judikatury Ústavního soudu je třeba na vadně podané dovolání hledět tak, že tento opravný prostředek nebyl řádně vyčerpán, což má za následek nepřípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutím, jež podání dovolání předcházela [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost přípustná.
13. Podle judikatury Ústavního soudu lze rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání přezkoumat jen ze dvou hledisek. Předně Ústavní soud posuzuje, zda Nejvyšší soud neodepřel dovolateli právo na přístup k soudu tím, že dovolání nebylo shledáno přípustným. Dále Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud rozhodnutím neaproboval výklad práva rozporný s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
14. Ústavní stížnost neobsahuje žádnou argumentaci zpochybňující výrok II rozsudku Nejvyššího soudu. Odmítnutí dovolání proti výroku I rozsudku městského soudu v rozsahu potvrzení nákladového výroku III obvodního soudu Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem zhodnotil, že dovolání je v tomto rozsahu objektivně nepřípustné. Nemožnost podat dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení plyne přímo ze zákona [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu]. Chybné poučení městského soudu přípustnost dovolání nezaložilo.
15. Pokud jde o odmítnutí dovolání proti výroku I rozsudku městského soudu v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku obvodního soudu co do částky 61 090 Kč, nepokládal Ústavní soud za účelné vyžádat si kopii dovolání a prověřovat, zda skutečně trpělo vadami, a to i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti nic takového nenavrhoval. Především pak Ústavní soud vycházel z toho, že jednou z podmínek úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431), bod 16]. Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, by byl kasační nález ryze formálním aktem, který by nepřispěl ke změně procesního postavení stěžovatele vedoucí k ochraně materiální podstaty jeho základních práv (obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 660/23 ze dne 22. května 2024, bod 34). I pokud by totiž dovolání netrpělo v příslušném rozsahu vadou, bylo by zamítnuto na základě právního názoru Nejvyššího soudu, kterým byl odůvodněn výrok I rozsudku Nejvyššího soudu a který z dále uvedených důvodů obstojí.
16. Právo na náhradu újmy je na ústavní úrovni obecně zakotveno v čl. 36 odst. 3 Listiny, dle kterého má každý právo na náhradu škody (ve smyslu újmy, tedy i újmy nemajetkové) způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudů, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle čl. 36 odst. 4 Listiny pak podmínky a podrobnosti upravuje zákon. V souvislosti se zbavením osobní svobody je právo na náhradu škody (újmy) zaručeno i čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), podle něhož každý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními čl. 5 Úmluvy, má nárok na odškodnění.
17. Oba předpisy přitom vycházejí z toho, že odškodnění náleží výlučně za nezákonné omezení na svobodě [nález sp. zn. III. ÚS 2062/18 ze dne 22. října 2018 (N 173/91 SbNU 175), body 30 až 38]. Ve věci stěžovatele nebyla rozhodnutí o vazbě jako nezákonná zrušena a trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu absence souhlasu poškozené, což soudy podřadily pod výluku z odpovědnosti státu podle § 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk.
18. Podle judikatury Ústavního soudu nelze § 12 OdpŠk aplikovat čistě podle výsledku řízení, nýbrž je třeba se zabývat tím, zda postup orgánů činných v trestním řízení nebyl svévolný [nález sp. zn. III. ÚS 1391/15 ze dne 19. ledna 2016 (N 10/80 SbNU 125), bod 19]. K tomuto názoru se přihlásil i Nejvyšší soud v napadeném rozsudku a dospěl k závěru, že o svévolný postup nešlo a stěžovatel ani nic takového netvrdil.
19. V ústavní stížnosti stěžovatel s tímto závěrem polemizuje rozborem pojmu svévole. Stěžovatel tvrdí, že každé rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je svévolné v tom smyslu, že orgány jednají na základě své vůle. Tím stěžovatel sice správně upozornil, že postup orgánů činných v trestním řízení nesmí být pod kontrolou nikoho jiného jako například politických stran či zahraničních poradců, jak tomu bylo například ve zmanipulovaném procesu s Miladou Horákovou, jeho výklad pojmu svévole však neodpovídá významu, v jakém ho používá judikatura Ústavního soudu. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1391/15 totiž Ústavní soud uvádí (bod 20): "[j]ako svévoli při zahájení nebo vedení trestního stíhání dle Ústavního soudu nelze označit situaci, kdy trestní řízení skončí neodsouzením pachatele toliko v důsledku rozdílných názorů jednotlivých orgánů činných v trestním řízení. Nikoliv každý postup později prohlášený za nesprávný, který neskončí odsouzením stíhané osoby, představuje nutně svévoli [srov. např. nález ze dne 17. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 429/01 (N 92/27 SbNU 79)]. Uvedené platí nejčastěji při hodnocení skutkových okolností a z něj vzešlých právních závěrů. Najít spravedlivá kritéria pro určení hranice mezi svévolí, kde nárok na odškodnění vzniká, a toliko nakonec odmítnutým názorem, který nemusí s ohledem na důvody jeho odmítnutí představovat protizákonný postup, je úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení. Ten musí po důkladném zhodnocení důkazů posoudit, zda měl ten který orgán činný v trestním řízení dostatečný legitimní důvod považovat za oprávněný postup, který byl v konečném důsledku označen za nesprávný, nebo se jednalo o svévoli ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny. Takové posouzení je jedním z nezbytných předpokladů spravedlivého rozhodnutí o existenci nároku na náhradu škody. Soudy tak v kompenzačním řízení posuzují zákonnost veškerého postupu státní moci, tedy i postupu ostatních soudů, pokud zákon výslovně nestanoví jinak."
20. V podmínkách posuzované věci se nabízí otázka, zda nebylo svévolným překvalifikování stěžovatelova jednání na pokus vraždy, tedy zda tak orgány činné v trestním řízení neučinily čistě s cílem "udržet" stěžovatele ve vazbě či například založit věcnou příslušnost krajského soudu. Nic takového ovšem stěžovatel netvrdil ani v ústavní stížnosti a nic takového nezjistil ani Ústavní soud. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 44 Nt 801/2018-18 ze dne 18. ledna 2018, jímž byl stěžovatel ponechán ve vazbě a které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, se podává, že ke změně kvalifikace došlo na základě informace soudního znalce z oboru zdravotnictví, podle něhož dušení polštářem mohlo stěžovatelově babičce přivodit smrt. Obvodní soud pro Prahu 7 sice připustil, že v dalším řízení tato kvalifikace nemusí obstát, pokud stěžovatel sám rdoušení polštářem zanechal, nicméně kvalifikace jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví byla podle něj s odkazem na stanovisko znalce reálná. Stržení babičky na záda jí mohlo způsobit vážné poranění krční páteře s poraněním krční míchy a být přímým ohrožením života.
21. Stěžovateli nelze přisvědčit ani ohledně námitky, že bez ohledu na to, zda bylo jeho trestní stíhání nezákonné, překročil kvůli chybné kvalifikaci skutku spočívajícího v dušení babičky polštářem nejvyšší přípustnou dobu vazby. Jak bylo výše uvedeno, odškodnit lze pouze nezákonné omezení osobní svobody. Za nezákonné omezení svobody lze vazbu považovat pouze v případě, že bylo rozhodnutí o vazbě jako nezákonné zrušeno, či byla jeho nezákonnost jinak deklarována, nebo pokud je celé trestní stíhání nezákonné. Obdobně Nejvyšší soud dospěl v rozhodovací činnosti (dokonce) k závěru, že byl-li skutek, pro který byl obviněný vzat do vazby, posouzen při konečném rozhodnutí tak, že by takové posouzení vzetí do vazby neumožňovalo, nepřísluší odškodnění za vykonanou vazbu pravomocně odsouzenému pachateli trestného činu dle OdpŠk, pokud rozhodnutí o vzetí do vazby nebylo pro nezákonnost zrušeno, změněno nebo jeho nezákonnost nebyla jinak deklarována (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3171/2014 ze dne 18. února 2015 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2015).
22. Proti rozhodnutí o nákladech řízení stěžovatel neuplatnil žádnou argumentaci. Není na Ústavním soudu, aby ji za stěžovatele domýšlel, žádný zjevný důvod pro kasační zásah není patrný, rozhodnutí vychází z výsledku řízení a je řádně odůvodněno.
23. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu