Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., t. č. ve výkonu ochranného léčení ústavního v Psychiatrické nemocnici Bohnice, zastoupeným Mgr. Petrem Tišerem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 816/4, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 29/2025-1262 z 30. 4. 2025 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 5 T 5/2020-1255 z 25. 3. 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2020 uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (dále jen "TZ"), pod body 1., 3. a 5. dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, proviněním zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 TZ a pokračujícím přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 TZ a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 4,5 roku a trestu propadnutí věci. Současně mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.
2. Napadeným rozsudkem krajský soud rozhodoval, zda se stěžovatel ve zkušební době osvědčil, nebo má být podmíněně odložený trest vykonán. Stěžovatel byl nicméně ve zkušební době pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 1 T 70/2024-283 z 17. 12. 2024 uznán vinným přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 TZ a přečinem navazovaní nedovolených kontaktů s dítětem podle § 193b TZ a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 30 měsíců. Současně mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Tato trestná činnost byla páchána v období od 11. 12. 2021 do 4. 2. 2022.
3. Krajský soud v napadeném rozhodnutí dospěl závěru, že stěžovatel zavdal příčinu k přeměně původně uloženého podmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, neboť ve zkušební době nevedl řádný život a porušil tak jeden ze základních předpokladů, k němuž zákonné ustanovení směřuje. Odůvodnil, že stěžovatel se ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody dopustil - jak je uvedeno v bodě výše - nové a obdobné trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel včasnou stížnost, kterou nicméně dále neodůvodnil. Vrchní soud vázán revizním principem přezkoumal správnost výroků i postupu řízení. V napadeném usnesení však dospěl k závěru, že stížnost není důvodná, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
5. Proti oběma v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost. Namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a zákaz dvojího přičítání téhož (čl. 40 odst. 5 Listiny). Dovozuje, že došlo i k porušení zákazu kumulace trestů. Tato porušení stěžovatel shledává v tom, že obecné soudy o přeměně trestu rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Poukazuje na to, že ve věci existují okolnosti, pro které je namístě, aby mu byl ponechán podmíněný trest odnětí svobody v platnosti a aby obecné soudy ponechaly stěžovatele na svobodě, čímž se mu dostane nezbytné léčby.
Poukazuje na kladné hodnocení své osoby ve znaleckých posudcích. Tvrdí, že dříve uložená ambulantní sexuologická léčba nebyla dostatečná, což vyústilo v opakované páchání trestné činnosti. Stěžovatel totiž po opakování trestné činnosti dobrovolně nastoupil na ústavní léčbu, kterou mu následně uložil i okresní soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2024. Poukazuje na to, že vyvinul snahu, aby k opakování trestné činnosti již nedošlo. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením soudů, že mohl v době, kdy začal opět páchat trestnou činnost, vyhledat lékařskou pomoc.
Tvrdí, že dodržoval postupy nařízené mu v rámci ambulantní léčby.
6. Podle jeho názoru se soudy dopustily porušení pravidla zákazu dvojího přičítání téhož. Rozvádí, že mu byl jednak uložen trest odnětí svobody ve výměře 20 měsíců s odkladem na zkušební dobu 30 měsíců (Okresní soud Plzeň-město), a současně dosud nepravomocný společný úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 18 měsíců (Okresní soud v Jablonci nad Nisou). Pokud dojde ke zohlednění všech trestů, stěžovatel ve výkonu trestu stráví 54 měsíců. Konečně stěžovatel poukazuje na to, že vzhledem k páchané trestné činnosti a jeho tělesné kondici mu hrozí ve výkonu trestu nebezpečí ohrožující jeho fyzické i psychické zdraví.
7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 40/23 z 11. 10. 2023), o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
9. V nyní řešené věci obecné soudy rozhodovaly o tom, zda stěžovatel, jakožto odsouzený, ve zkušební době vedl řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, nebo zda jsou dány okolnosti, pro které má odsouzený trest vykonat. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu (§ 83 odst. 1 TZ).
10. Jde-li o samotnou přeměnu trestu, posouzení splnění podmínek k nařízení výkonu trestu odnětí svobody je zcela věcí obecných soudů a zásah Ústavního soudu by byl namístě pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro rozhodnutí, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, nebylo odůvodněno nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2932/24 z 22. 4. 2025). K uvedenému pochybení ovšem podle názoru Ústavního soudu nedošlo.
Obecné soudy své závěry náležitým způsobem odůvodnily a zejména vrchní soud dostatečně odůvodnil, proč má stěžovatel trest vykonat (viz body 6 a 7 napadeného usnesení vrchního soudu). Zdůraznil, že zejména k jednání naplňujícímu znaky trestného činu zneužití dítěte k výrobě pornografie docházelo po dobu téměř jednoho měsíce, kdy stěžovatel měl možnost po tuto dobu vyhledat odbornou lékařskou pomoc. Ústavní soud k tomu doplňuje, že stěžovatel ve zkušební době páchal úmyslnou trestnou činnost, přitom mu mělo být zřejmé, že takové jednání je trestné a je nezbytné vyhledat pomoc.
Obecné soudy se přitom zabývaly i tím, zda nejsou namístě výjimečné okolnosti případu u osoby odsouzeného, a proč ponechat podmíněné odsouzení v platnosti. Dané úvahy proto Ústavní soud považuje za řádně odůvodněné a souladné s právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
11. Zohlednit přitom Ústavní soud nemůže ani stěžovatelovu argumentaci zákazem kumulace trestů. V nynější věci byla řešena otázka výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Obecné soudy tak zkoumaly, zda se stěžovatel osvědčil, či nikoli. Případná kumulace trestů z řízení proběhlých, resp. probíhajících u Okresního soudu Plzeň-sever a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, není předmětem řízení. Obdobně je lichá stěžovatelova argumentace zákazem dvojího přičítání téhož. Stěžovateli byl za spáchanou trestnou činnost uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Napadenými rozhodnutími přitom nedošlo k uložení nového trestu, ale k nařízení jeho výkonu, neboť se ve zkušební době - jak konstatovaly obecné soudy - neosvědčil.
12. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu