Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti L. L., t. č. Vazební věznice Ostrava, P.O.BOX 28/D, Moravská Ostrava a Přívoz, zastoupeného advokátkou Mgr. Lucií Novou Knoll, sídlem Údolní 65, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 353/2024-1364 ze dne 15. května 2024, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 433/2023-1307 ze dne 11. ledna 2024 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 11 T 31/2022-1246 ze dne 12. září 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a presumpce neviny zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít odsouzením stěžovatele bez dostatečných důkazů a na základě úředních záznamů a jeho trestní minulosti.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku a zločinu vydírání, za což byl odsouzen k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a deseti měsíců a k trestu propadnutí věci. Stěžovateli byla také uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody. Ve vztahu k jednomu ze skutků dle obžaloby byl naopak stěžovatel napadeným rozsudkem zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal stěžovatel.
3. Trestných činů se měl stěžovatel ve zkratce dopustit opakovanými drobnými krádežemi osobních věcí zejména ve zdravotnických budovách na různých místech země, přičemž při jedné z těchto krádeží byl přistižen poškozeným, kterému následně vyhrožoval s nožem v ruce.
4. Městský soud rozhodoval ve věci již podruhé poté, co jeho předchozí odsuzující rozsudek Krajský soud v Brně zrušil, neboť městský soud použil v rozporu se zákonem jako důkaz protokoly o trestním oznámení a úřední záznamy o podaném vysvětlení. Po vrácení věci odvolacím soudem městský soud doplnil dokazování výslechem svědků a stěžovatele opětovně shledal vinným. Krajský soud poté napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl, stěžovatelovo dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud prvního stupně v rozporu se zákonem i judikaturou označil jako důkaz trestní oznámení, a to navzdory tomu, že právě z toho důvodu jeho předchozí rozhodnutí odvolací soud zrušil. Městský soud navíc tyto záznamy v odůvodnění ani dostatečně neidentifikuje. Stěžovatel vznáší výhrady i proti dalším důkazům, upozorňuje, že na kamerových záznamech nejsou seznatelná data, že osoba na nich zachycená nejde pořádně vidět či že svědci nevypovídali jednotně a že z jejich výpovědi stěžovatelova vina nevyplývá.
6. Dále stěžovatel uvádí, že městský soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu stavěl své závěry na znaleckém posudku z jiného trestního řízení. Z jiných trestních spisů byly použity i další důkazy, a to podle stěžovatele v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 808/22 ze dne 2. 11. 2022. V této souvislosti stěžovatel též namítá, že soudy k němu přistupovaly předpojatě, když v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31) při rozhodování o vině odkázaly na modus operandi, který má odpovídat předchozí trestné činnosti stěžovatele.
7. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práv dále tím, že v rozporu s § 209 odst. 1 trestního řádu byli v rámci videokonference někteří svědci vyslechnuti před sebou navzájem, což se odvolací soud pokusil bagatelizovat tím, že obhajoba měla na toto pochybení upozornit, což ovšem na nezákonnosti postupu soudu nic nemění.
8. Stěžovatel také namítá, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, a to zejména znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, který mohl mít zásadní vliv na hodnocení jeho odpovědnosti a příčetnosti, a výslechem svědků, přičemž s tímto návrhem se soudy nijak nevypořádaly. Stěžovatel konečně namítá i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. K trestním oznámením, ze kterých soud prvního stupně při shledání viny stěžovatele původně vycházel, Ústavní soud podotýká, že toto pochybení již bylo napraveno zrušením prvního rozsudku v této věci odvolacím soudem. Městský soud poté doplnil dokazování výslechem svědků, a právě jejich výpovědi spolu s kamerovými záznamy hrály v usvědčení stěžovatele rozhodující roli. Úřední záznamy o trestních oznámeních sice městský soud v napadeném rozsudku i nadále zmiňuje, z odůvodnění je však patrné, že vinu na nich nestaví, jak už stěžovateli podrobně vysvětlily odvolací soud i soud dovolací. Zmínky o trestních oznámeních byly za dané situace nadbytečné, to však napadené rozhodnutí neústavním nečinní. Bez většího významu je tak i související námitka stěžovatele, že tyto úřední záznamy městský soud dostatečně neidentifikoval, soud tak navíc učinil odkazem na číslo listu spisu.
11. K problematice znaleckých posudků se zevrubně v napadeném usnesení vyjádřil Nejvyšší soud, na jehož argumentaci stěžovatel v podstatě nijak nereaguje. Za těchto okolností postačí odkázat na relevantní pasáže usnesení Nejvyššího soudu (body 19-26), v nichž je vysvětleno, že příčetnost se u fyzické osoby zásadně presumuje. Pokud z veškerých okolností případu, včetně jiných trestních spisů (obsahujících i znalecké posudky), nevyvstávají pochybnosti o příčetnosti obviněného, není k vypracování nového znaleckého posudku důvod, a městský soud tak nepochybil, pokud tento důkazní návrh pro nadbytečnost odmítl. Městský soud přitom důkaz znaleckým posudkem z jiného spisu neprovedl, obsahy spisů byly pouze čteny jako důkazy listinné podle § 213 odst. 1 trestního řádu a nebyl na jejich podkladě učiněn závěr o duševním stavu stěžovatele, nýbrž pouze o tom, že nevyvstávají pochybnosti vyvolávající potřebu bližšího duševního zkoumání stěžovatele.
12. Na rozhodnutí Nejvyššího soudu (body 28-31) lze stěžovatele odkázat i v souvislosti s námitkou, že v řízení došlo k porušení § 209 odst. 1 trestního řádu. I zde se totiž stěžovatel věnuje argumentaci soudů nižších stupňů, ale argumenty Nejvyššího soudu zcela pomíjí. Ten připustil, že postup městského soudu obecně není ve světle § 209 odst. 1 trestního řádu žádoucí, to však neznamená, že by výslechy svědků byly za takové situace procesně nepoužitelné, přítomnost dosud nevyslechnutého svědka po dobu provádění jiných důkazů je pouze potřeba zohlednit při hodnocení důkazu z tohoto důkazního prostředku plynoucího (tento výklad je souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; viz např. usnesení sp. zn. 5 Tdo 1511/2019 ze dne 30. 1. 2020 či sp. zn. 3 Tdo 692/2016 ze dne 8. 6. 2016). Nejvyšší soud následně podrobně rozebral jednotlivé svědecké výpovědi a závěry, které z nich městský soud učinil, přičemž logicky a přesvědčivě vysvětlil, že k žádnému vzájemnému ovlivnění svědků nedošlo.
13. Tvrzené rozpory napadených rozhodnutí se stěžovatelem citovanými nálezy Ústavní soud taktéž neshledává. Především nález sp. zn. III. ÚS 808/22 rozhodně soudům nezapovídá provádět dokazování obsahem jiných spisů, nesmí tím nicméně dojít k tomu, že by takto byly získány důkazy, které by v předmětném (pozdějším) trestním řízení byly nepřípustné. Z ústavní stížnosti není jasné, jaké důkazy, které stěžovatel považuje za nepřípustné, byly takto v nyní posuzované věci získány, ani z jakých důvodů mají být nepřípustné.
14. S tím souvisí i stěžovatelem namítaný rozpor s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14 , který má spočívat v tom, že městský soud při rozhodování o vině poukázal na modus operandi stěžovatele, tedy že způsob spáchání nyní řešené trestné činnosti odpovídá předchozím odsouzením stěžovatele. Zde je nicméně podstatné, že tato skutečnost byla uváděna pouze jako doplňková - stěžovatel byl vždy odsouzen na základě konkrétních důkazů vztahujících se ke konkrétnímu skutku. A pokud takové důkazy absentovaly, byl stěžovatel navzdory podobnému způsobu spáchání skutku obžaloby zproštěn. Takový postup není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 311/15 ze dne 14. 4. 2015). V nálezu sp. zn. I. ÚS 2726/14 byla oproti tomu řešena úplně jiná situace, kdy soudy jako důkaz o vině použily skutečnost, že obviněný má dle rejstříku trestů "sklon k násilné trestné činnosti".
15. Jde-li o námitku neprovedených důkazů, ke znaleckému posudku se již Ústavní soud vyjádřil výše, a pokud se týče navržených svědků, soudy odůvodnily, proč tento důkaz neprovedly (viz str. 6 napadeného usnesení odvolacího soudu), stěžovatel navíc nijak nevysvětluje, o čem měli tito svědci vypovídat, a proč tedy jejich nevyslechnutí porušilo jeho práva.
16. Námitky stěžovatele směřující proti skutkovým závěrům městského soudu a proti tomu, jak soud hodnotil jednotlivé důkazy, postrádají ústavní rozměr. Z napadeného rozsudku městského soudu je zřejmé, že k rozhodnutí o vině měl k dispozici potřebné důkazy, z nichž vyvodil dostatečně odůvodněné a přesvědčivé závěry.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu