Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Drápalové, zastoupené JUDr. Markem Czivišem, LL.M. advokátem, sídlem Přemyslovská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2024 č. j. 26 Cdo 446/2024-92, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2023 č. j. 91 Co 237/2023-70 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. května 2023 č. j. 7 C 301/2022-42, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a Veroniky Šrolové a Jany Šrolové, jako vedlejších účastnic řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Jádrem této věci je namítané porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces (zejména otázka opomenutých důkazů) v řízení o přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu.
2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že výpověď z nájmu bytu, kterou obdržela, je neoprávněná. Vedlejší účastnice jako pronajímatelky a spolumajitelky bytu k výpovědi přistoupily, protože jej jedna z nich (Veronika Šrolová, dcera Jany Šrolové) potřebovala k zajištění vlastní bytové potřeby ve smyslu § 2288 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku. Podle stěžovatelky tento zákonný výpovědní důvod nebyl naplněn, jelikož měla první vedlejší účastnice možnost zajistit si své bytové potřeby jinak.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") jako soud prvního stupně žalobu zamítl. Ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že první vedlejší účastnice byt potřebuje, a výpovědní důvod tak byl podle obvodního soudu naplněn. Závěr o zamítnutí žaloby potvrdil i Městský soud v Praze. Následně podané dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, částečně pro vady, částečně kvůli tomu, že vymezené právní otázky podle něj nezaložily přípustnost dovolání.
4. Stěžovatelka napadá rozhodnutí obvodního, městského i Nejvyššího soudu a tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces upravené v hlavě páté Listiny a právo na bydlení a ochranu obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny. Zejména namítá, že nalézací soud neprovedl listinné důkazy a svědecké výpovědi, které navrhovala, a že ji řádně nepoučil podle § 118a občanského soudního řádu.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky).
7. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud pouze posuzuje, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. IV. ÚS 2301/17
, usnesení ze dne 29. května 2015
sp. zn. I. ÚS 387/15
nebo usnesení ze dne 3. června 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18
).
8. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud též vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů. Soudy jsou zásadně oprávněny rozhodnout, které z navržených důkazů provedou, jen důkaz soudem svévolně neprovedený je tedy opomenutým důkazem (srov. nález ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09
, N 254/55 SbNU 455). Nemusí provádět takové důkazy, které jsou navrhovány k ověření či vyvrácení skutečností, jež nemají relevantní souvislost s předmětem řízení, dále důkazy, které nejsou způsobilé ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, a konečně důkazy nadbytečné, jež se vztahují ke skutečnosti, která již byla v řízení bez pochybností ověřena či vyvrácena (srov. například nálezy ze dne 29. června 2004 sp. zn. III. ÚS 559/03
, N 57/33 SbNU 339, a ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
, N 91/33 SbNU 337). Neprovedení konkrétního důkazu musí být vždy odůvodněno (nález ze dne 9. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 1437/07
, N 5/48 SbNU 41, či usnesení ze dne 28. března 2023 sp. zn. I. ÚS 171/23
).
9. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky. Stěžovatelka považuje za opomenutý důkaz konkrétně výslech svědka Jaroslava Hacha (přítele první vedlejší účastnice), účastnické výslechy pronajímatelek a několik listinných důkazů (dopis a e-mailovou komunikaci mezi stěžovatelkou a dalšími osobami, zápis z členské schůze bytového družstva a výpis z účtu stěžovatelky). Tyto důkazy měly podle stěžovatelky prokázat, že výpovědní důvod není naplněn a že tvrzení pronajímatelek ve výpovědi nejsou pravdivé.
10. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se těmito důkazními návrhy obecné soudy zabývaly a nejedná se o opomenuté důkazy ve smyslu výše shrnované judikatury. Z bodu 13 napadeného rozsudku obvodního soudu plyne (v souvislosti s právním posouzením uvedeným v bodě 25), že provedení těchto důkazů obvodní soud zvažoval, ale nakonec je považoval za nadbytečné. Podle obvodního soudu bylo pro zamítnutí žaloby dostačující, že jedna z pronajímatelek potřebovala byt pro sebe, nebylo potřeba zkoumat, zda si může své bydlení zajistit jinak. Důkazní návrhy stěžovatelky však měly směřovat právě ke zkoumání intenzity bytových potřeb první vedlejší účastnice.
11. Též lze připomenout, že otázkou nadbytečností minimálně některých důkazů (výslechem svědka) se zabýval i soud odvolací a dovolací (viz bod 14 rozsudku městského soudu a bod 14 usnesení Nejvyššího soudu). Nalézací soudy tedy důkazy neopomenuly, pouze jim nepřiložily váhu. Námitky stěžovatelky ve skutečnosti směřují proti samotnému hodnocení důkazů, do čehož Ústavní soud nezasahuje.
12. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces v důsledku chybějícího (nebo nedostatečného) poučení ve smyslu § 118a občanského soudního řádu. Obvodní soud své rozhodnutí o zamítnutí žaloby nezaložil na závěru, že by stěžovatelka neunesla důkazní břemeno. V průběhu řízení soudy všech instancí též sdílely právní názor o tom, že má-li byt užívat sama pronajímatelka, je výpovědní důvod (a bytová potřeba pronajímatelky) naplněn bez dalšího. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, o čem ji měl obvodní soud poučit, je nicméně zřejmé, že v této věci nenastala žádná ze situací předpokládaná § 118a občanského soudního řádu (srov. např. nález ze dne 23. července 2019 sp. zn. I. ÚS 2872/18
, bod 32 a 34, N 139/95 SbNU 182; usnesení ze dne 11. května 2021 sp. zn. IV. ÚS 745/21
, bod 17). Z ústavní stížnosti či napadených rozhodnutí ostatně nevyplývá, že by stěžovatelka tuto námitku uplatnila dříve než v řízení před Ústavním soudem.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu