Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti K. B., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 858/2024-501 ze dne 30. 10. 2024, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 To 40/2024-443 ze dne 18. 7. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 6 T 25/2024-415 ze dne 9. 5. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V záhlaví označeným rozsudkem uznal Krajský soud v Praze stěžovatelku vinnou zvlášť závažným zločinem zpronevěry a uložil jí trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, trest propadnutí náhradní hodnoty, dále trest zákazu činnosti a uložil jí nahradit poškozené škodu celkem v přepočtu přes 15 milionů Kč.
2. Stěžovatelčino odvolání Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl.
3. Dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonného důvodu. Nejvyšší soud shledal, že dovolání pouze z důvodu nesouhlasu s přiměřeností trestu není podřaditelné pod žádný zákonem stanovený dovolací důvod. Současně konstatoval, že uložený trest není při okolnostech posuzované věci porušením zásady přiměřenosti trestní represe.
4. Proti výše specifikovaným rozhodnutím brojí stěžovatelka ústavní stížností s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka trvá na názoru, že jí uložený trest je nepřiměřeně přísný, že soudy nezhodnotily důsledně všechny polehčující okolnosti a že jí měl být uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu. Především namítá, že se stala obětí sofistikovaného podvodu, prohlásila vinu a spolupracovala s policií. Dále poukazuje na svůj nepříznivý zdravotní stav a konstatuje, že je připravena nahradit poškozené vzniklou škodu, jakmile ji odsouzený podvodník nahradí stěžovatelce, jak mu bylo soudem uloženo.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz především § 30 odst. 1 a § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je také přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014).
6. Ústavní soud setrvale rozhoduje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat, uloží-li soud druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. jsou při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. jsou extrémně nevyváženy prvky represe a prevence (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2613/13 ze dne 23. 1. 2014).
7. Z právě uvedeného, jakož i z principů nezávislosti soudní moci a subsidiarity zásahu Ústavního soudu plyne, že při posuzování námitky proti uložení trestu odnětí svobody se Ústavní soud může zaměřit jen na otázku, zda uložením konkrétního trestu soudy nezasáhly do ústavních práv stěžovatelky. Odůvodní-li soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli uložený trest a jeho výši, pak Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat.
8. V posuzované věci stěžovatelka polemizuje s přiměřeností trestu námitkami, které byly obecnými soudy vyvráceny. Nejvyšší soud srozumitelně konstatoval, že stěžovatelce byl uložen trest pod dolní hranicí trestní sazby a že se vrchní soud zabýval jejími námitkami. Nejvyšší soud v bodu 10 pregnantně shrnul, že je nutno odmítnout dovolání, pokud se stěžovatelka "domáhá přiznání jiné váhy určitým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu a tuto argumentaci směřuje právě jen proti uvážení soudu provedenému v jeho zákonných mezích, do něhož Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže zasahovat." Tatáž situace panuje při absenci relevantního excesu (viz předchozí bod) v přezkumu před Ústavním soudem.
Z napadených rozhodnutí neplyne, že by uložený trest byl projevem svévole nebo že by soud opomněl vzít v úvahu podstatnou okolnost, a uložený trest tak byl extrémně nepřiměřený. Naopak. Obecné soudy vzaly stěžovatelčiny argumenty v úvahu, pouze jim přisoudily na rozdíl od stěžovatelky odlišnou váhu. Učinily tak nicméně s řádným a přezkoumatelným odůvodněním. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže do výroku o druhu a výměře trestu zasahovat.
9. Ústavní soud neshledal porušení základních práv či svobod stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu