Důvody zrušení rozhodnutí obecného soudu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. H. M., zastoupeného advokátkou JUDr. A. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 10 To 36/99, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 3. 1999, sp. zn. 4 T 12/98, rozhodl, že se přijímá peněžitá záruka stěžovatele ve výši 500.000 Kč a že se stěžovatel propouští z vazby na svobodu. V odůvodnění usnesení krajský soud zejména uvedl, že na stěžovatele byla podána obžaloba pro trestné činy loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 3 trestního zákona a vydírání podle § 235 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona. "Na základě nařízeného hlavního líčení" prý již byli vyslechnuti všichni obžalovaní v této trestní věci stejně jako svědek-poškozený L.
V. T. Stěžovatel byl vzat do vazby rozhodnutím Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. Nt 208/97, z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 1997, sp. zn. 7 To 589/97, bylo toto rozhodnutí zrušeno a stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů podle ustanovení § 67 písm. a) a b) trestního řádu. Dne 16. 3. 1999, poté, co soud určil výši peněžité záruky, obhájkyně stěžovatele za něj složila peněžitou záruku ve výši 500.000 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že v souzené věci byli v dosud provedeném hlavním líčení vyslechnuti již všichni obžalovaní a svědek-poškozený a že proto vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu není dán.
K vazebnímu důvodu podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu krajský soud uvedl, že stěžovatel je cizinec, který se na území České republiky zdržuje na základě platného povolení. Je ženatý, jeho manželka je české národnosti, on sám má v ČR stálé bydliště a dosud nebyl soudně trestán. Hrozí mu sice vysoký trest odnětí svobody, nicméně krajský soud - s přihlédnutím k rodinným poměrům stěžovatele a k jeho osobě - dospěl k závěru, že složenou peněžitou záruku je možné přijmout a propustil stěžovatele z vazby na svobodu.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zrušil citované usnesení Krajského soudu v Plzni a rozhodl, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu se zamítá a že se peněžitá záruka nepřijímá. V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud zejména uvedl, že dokazování v hlavním líčení nebylo dosud skončeno. Z charakteru žalované trestné činnosti prý lze vyvodit obavu, že by stěžovatel při propuštění na svobodu mohl působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo i na spoluobviněné a jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
Již samotný vývoj důkazní situace v průběhu hlavního líčení "zejména s ohledem na postoj poškozeného L.
V. T. vzbuzuje v soudu obavu o tom, že k jistému působení na svědky již došlo". Použití ustanovení § 73a odst. 1 trestního řádu o peněžité záruce je vázáno na existenci vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) nebo c) trestního řádu a jeho aplikace při současně existujícím vazebním důvodu podle § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu je prý vyloučena. Proto Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že u stěžovatele přetrvávají vazební důvody podle § 67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu.
První vazební důvod je prý dán tím, že stěžovatel je ohrožen trestem odnětí svobody od 10 do 15 let a navíc se jedná o cizince, takže "daná situace odůvodňuje obavu, že by obžalovaný mohl na svobodě selhat a vyhýbat se útěkem či skrýváním trestnímu stíhání". Rovněž vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu byl údajně dán. V záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že napadené usnesení je založeno na úvaze, že "z charakteru žalované trestné činnosti je dovozována obava a důvod dalšího trvání vazby", avšak bez bližšího odůvodnění. Vrchní soud prý také odděleně hodnotí jako důkaz postoj poškozeného L.
V. T.a a tím porušuje princip bezprostřednosti trestního řízení a právo obžalovaného podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zásada bezprostřednosti totiž znamená, že rozhodující orgán je oprávněn rozhodovat na základě důkazů před ním provedených. V daném případě prý však došlo k tomu, že vrchní soud hodnotil uvedený jediný důkaz bez ohledu na další, ve věci již provedené důkazy, a důkazy, jež teprve budou provedeny a "předem výpověď učiněná poškozeným v řízení před soudem byla nezákonně zpochybněna".
To stěžovatel označil za postup ovlivňující rozhodování soudu v I. stupni. Žádná konkrétní skutečnost, že by došlo k ovlivňování svědků, údajně nebyla zjištěna, takže byl porušen i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Postupem vrchního soudu prý byla porušena rovněž zásada volného hodnocení důkazů a zásada presumpce neviny, neboť žádný druh důkazu nemá předem určenu důkazní sílu či hodnotu. Proto stěžovatel navrhl, aby napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno a prohlašuje, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Vrchní soud v Praze a dále Krajský soud v Plzni. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění usnesení, které v této věci vydal a uvedl, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Krajský soud v Plzni nesouhlasí s tvrzením Vrchního soudu v Praze (obsaženém v napadeném usnesení), že samotný vývoj důkazní situace v průběhu hlavního líčení, zejména s ohledem na postoj poškozeného, vzbuzuje v soudu obavu, že k jistému působení na svědky již došlo.
Toto tvrzení prý nemá v trestním spise oporu. Ze strany stěžovatele žádné pokusy o ovlivnění svědků-poškozených zaznamenány nebyly a rovněž poškozený L.
V. T. k dotazům u hlavního líčení ovlivňování své osoby ze strany jiných osob nepotvrdil a naopak uvedl, že při výslechu na policii v průběhu přípravného řízení lhal. Tuto změnu ve výpovědi údajně nelze přičítat k tíži stěžovatele. Navíc prý jiný spoluobžalovaný (T.
V. H.), který byl ve vazbě z důvodu podle ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu, byl po výslechu jmenovaného poškozeného propuštěn z vazby na svobodu, proti čemuž se státní zástupce vzdal práva stížnosti a je prý tedy zřejmý nepoměr v postupu mezi oběma spoluobžalovanými.
Náhled vrchního soudu se proto údajně může jevit jako nepřípustné zasahování do zásady volného hodnocení důkazů, neboť krajský soud je postaven do situace, "že o některém z důkazů je již dopředu učiněn závěr o jeho věrohodnosti či nevěrohodnosti". Krajský soud v Plzni uvedl, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní soud z předmětného soudního spisu zjistil, že - po podání ústavní stížnosti -(29. 4. 1999) usnesením ze dne 21. 5. 1999, sp. zn. 4 T 12/98, zamítl Krajský soud v Plzni stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby na svobodu, neboť důvod vazby uvedený v § 67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu prý trval i nadále.
Stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. 10 To 54/99, zamítl. Usnesením ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. 10 Ntv 4/99, Vrchní soud v Praze prodloužil vazbu stěžovatele do 31. 12. 1999 z důvodů podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 7 Tvo 106/99, toto usnesení Vrchního soudu v Praze doplnil tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu.
Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, a tím zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III.
ÚS 84/94 , Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). V souzené věci se však o takový případ nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení odděleně hodnotil určitý důkaz (postoj poškozeného), čímž prý porušil princip bezprostřednosti trestního řízení, předem zpochybnil výpověď poškozeného učiněnou v řízení před soudem a tím porušil i zásadu volného hodnocení důkazů a princip presumpce neviny. Ústavní soud především poukazuje na to, že podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může ústavní stížnost podat ten, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Z toho je zřejmé, že jedním ze základních znaků opodstatněné ústavní stížnosti je příčinná souvislost mezi zásahem orgánu veřejné moci a porušením základního práva nebo svobody.
Tato podmínka však není splněna, pokud stěžovatel namítá porušení některého základního práva, které však není přímo vyvoláno zásahem, který ústavní stížnost napadá. V souzené věci se proto stěžovatel dopouští omylu, jestliže tvrdí, že protiústavnost napadeného usnesení spočívá i v tom, že Vrchní soud v Praze předem zpochybnil výpověď poškozeného učiněnou v řízení před soudem a tím porušil zásadu volného hodnocení důkazů. Tato otázka totiž není v příčinné souvislosti k porušení stěžovatelových základních práv v tomto stádiu trestního řízení (tj. rozhodování o vazbě), nýbrž bude významná až v rámci rozhodování o případné vině a trestu stěžovatele.
Proto ústavní stížnosti v tomto směru nelze přisvědčit. Při přezkumu napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze Ústavní soud dále důsledně respektoval svoje výše uvedené ústavní vymezení, z něhož vyplývá možnost zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze v případě její protiústavnosti a nikoliv toliko protizákonnosti. Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze u stěžovatele shledal vazební důvody podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu. To znamená, že dovodil existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest [písm. a)] a zároveň že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání [písm. b)].
Vrchní soud v Praze usoudil, že stěžovateli skutečně hrozí vysoký trest (10-15 let) a dovodil, že "je evidentní, že daná situace odůvodňuje obavu, že by obžalovaný mohl na svobodě selhat a vyhýbat se útěkem či skrýváním trestnímu stíhání". Zároveň vrchní soud uvedl, že dokazování v hlavním líčení v době rozhodování o napadeném usnesení ještě nebylo skončeno, s čímž ostatně koresponduje i obsah předmětného soudního spisu, z něhož vyplývá, že k výslechu některých svědků (zejména vietnamských státních občanů) došlo skutečně až po vydání napadeného rozhodnutí (č.l.
1027). V této souvislosti nelze přehlédnout ani to, že vazební důvody byly u stěžovatele shledány i v dalších rozhodnutích obecných soudů, vydaných až po podání ústavní stížnosti, byť Nejvyšší soud ČR v citovaném usnesení ze dne 25. 8. 1999 dospěl k závěru, že je dán vazební důvod pouze podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, který hovoří o tzv. vazbě útěkové. Ústavní soud dospěl k názoru, že výše uvedené skutkové a právní závěry Vrchního soudu v Praze není - z ústavně právního pohledu - důvodné zpochybňovat, byť byl názor Krajského soudu v Plzni jiný.
Za toho stavu Ústavní soud - vědom si svého ústavního vymezení a rozsahu přezkumu, který je oprávněn vykonávat - dospěl k závěru, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze stěžovatelova ústavně zaručená základní práva nebo svobody podle čl. 5 odst.
1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. října 1999