Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 307/2024-697 ze dne 17. dubna 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 223/2023 ze dne 31. října 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") č. j. 4 T 34/2023-590 ze dne 1. srpna 2023 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Skutek, za který byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel v blízkosti vchodu do nočního klubu bezdůvodně napadl poškozeného V. D. (dále jen "poškozený"), udeřil jej pěstí a ublížil mu na zdraví.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel i státní zástupce odvolání. Na základě odvolání státního zástupce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu zrušil ve výroku o trestu a nově uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele městský soud zamítl.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že v přípravném řízení došlo k manipulaci s důkazy, v jejímž důsledku byl nesprávně ztotožněn s osobou pachatele. Této manipulace se měl dopustit policista P. (dále jen "policista"), který - byť neměl s prověřováním předmětného skutku formálně nic společného - tlumočil zprávu od poškozeného, že pachatele poznal podle fotografie na sociální síti. Stěžovatel poukazuje na jednotlivé části spisu z přípravného řízení a dovozuje z nich, že identifikace pachatele rozhodně nebyla provedena již v den podání trestního oznámení, tj. 6.
srpna 2022. Podle něj vše nasvědčuje tomu, že osobu pachatele nestanovil poškozený, ale policista, který jej poznal na kamerových záznamech jako osobu s řadou záznamů v trestním rejstříku a poškozenému jej takto prezentoval. Úřední záznam založený na č. l. 207 trestního spisu pak měl policista antedatovat na den 6. srpna 2022, aby zvýšil věrohodnost identifikace pachatele. Tvrdí, že poškozený i svědek A. V. (dále jen "svědek") jej mohli označit za pachatele nikoli na základě vlastního vnímání, ale na základě "přátelské rady" policisty.
6. Městskému soudu stěžovatel vytýká, že zamítl jeho důkazní návrhy směřující k objasnění uvedených pochybností týkajících se jeho identifikace, resp. namítané manipulace s důkazy. Závěry a argumentace Nejvyššího soudu ohledně použitelnosti úředních záznamů, na něž stěžovatel poukazoval, se podle něj míjí s podstatou jeho námitek. Poukazuje na to, že městský soud nevyhověl ani jeho důkaznímu návrhu na přehrání kamerových záznamů z místa činu, nicméně se i přesto s těmito záznamy seznámil mimo veřejné zasedání a v napadeném rozsudku na ně odkazoval, hodnotil je a dovozoval z nich vlastní zjištění, odlišná od zjištění obvodního soudu.
Má tak za to, že došlo ke změně skutkových zjištění, aniž byly splněny zákonné podmínky. S odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 1247/20 ze dne 1. září 2020 tvrdí, že napadený rozsudek městského soudu představuje překvapivé rozhodnutí. V reakci na argumentaci městského soudu namítá, že jeho případné agresivní chování zachycené na kamerových záznamech před samotným napadením poškozeného nemůže prokázat, že poškozeného napadl právě on.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však zde nejde.
9. Ústavní soud dále připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést [viz např. nálezy sp. zn. I.
ÚS 425/97 ze dne 13. března 1999 (N 42/13 SbNU 305), sp. zn. I. ÚS 362/96 ze dne 20. května 1997 (N 60/8 SbNU 107)]. Porušení pravidel spravedlivého procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. května 1996 (N 40/5 SbNU 331) či sp. zn. I.
ÚS 459/2000 ze dne 16. července 2002 (N 89/27 SbNU 51]. Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě, jak bude dále vysvětleno.
10. Stěžejní stěžovatelova námitka směřující proti způsobu, jakým byl identifikován poškozeným a svědkem, je ve své podstatě pouhou spekulací. Ze stěžovatelovy argumentace nelze dovodit, že by v průběhu přípravného řízení došlo k manipulaci s důkazy, a jeho tvrzení, že policista v podstatě poškozeného a svědka na stěžovatele nasměroval "přátelskou radou", je nepodložené a ze skutečností, na něž stěžovatel poukazuje, nelze dovodit. Z hlediska náležité identifikace stěžovatele jako pachatele stíhaného skutku je podstatné to, že svědek V. jej poznal na předložené fotografii z Facebooku i v soudní síni a identifikoval ho jako útočníka (srov. bod 5 rozsudku obvodního soudu). Stěžovatelova vina byla prokazována i dalšími nepřímými důkazy (srov. body 8 až 10 napadeného rozsudku). Jestliže za této situace městský soud zamítl stěžovatelovy důkazní návrhy a odůvodnil to jejich nadbytečností (srov. bod 15 napadeného rozsudku), nemá tomu Ústavní soud co vytknout.
11. Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem (srov. bod 31 napadeného usnesení) konstatuje, že městský soud neprovedl žádnou změnu v rozhodných skutkových zjištěních oproti tomu, jak zjistil skutkový stav obvodní soud. Městský soud při vyhodnocení kamerových záznamů poukázal na některé momenty tohoto záznamu, které obvodní soud přehlédl nebo je neřešil (srov. bod 8 napadeného rozsudku), nicméně dospěl ke stejnému závěru jako obvodní soud, totiž že stěžovatel je na kamerovém záznamu zachycen, tedy že se nacházel na místě činu. Kamerový záznam byl přitom k důkazu řádně proveden v hlavním líčení (srov. bod 9 napadeného rozsudku a body 10 až 14 rozsudku obvodního soudu). Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 1247/20 ze dne 1. září 2020 není případný, protože v nyní posuzované věci nedošlo k opačnému nebo jinak překvapivému vyhodnocení určitého důkazu.
12. Stěžovateli je třeba pochopitelně dát za pravdu v tom, že jeho agresivní chování před činem samo o sobě neprokazuje, že útočníkem byl právě on. Městský soud nicméně toto stěžovatelovo předchozí agresivní chování zachycené na kamerových záznamech zmiňoval pouze jako jeden z nepřímých důkazů, který jej ve spojení s dalšími důkazy usvědčoval ze spáchání stíhaného skutku. Ani do této úvahy Ústavní soud nemá potřebu zasahovat.
13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu