USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 o dovolání obviněného P. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 8 To 223/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 34/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 8. 2023, sp. zn. 4 T 34/2023, byl obviněný P. S. jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 30. 7. 2022 v době okolo 04:20 hodin v Praze, v ulici XY, na chodníku v blízkosti vchodu do nočního klubu XY, před kterým postávalo nejméně šest osob, bezdůvodně slovně napadl poškozeného V. D., kterému se slovy „drž hubu, dám ti přes držku“, nejprve pokusil uštědřit ránu pěstí pravé ruky zespodu do brady, avšak poškozený se úkrokem nazad ráně vyhnul, načež poškozeného udeřil přímým úderem pěstí pravé ruky směřovaným na levé oko, kdy po tomto úderu se do incidentu vložil svědek A. V., který mu zabránil v dalším napadání poškozeného a konflikt ukončil, přičemž v důsledku napadení utrpěl poškozený zlomeninu spodiny levé očnice spjatou s mohutným edémem víček, zhmožděním očního bulbu a tkání očnice, tedy poranění, které si vyžádalo lékařské ošetření ve Fakultní Thomayerově nemocnici a následně omezovalo poškozeného v běžném způsobu života zejména bolestivostí, omezenou hybností očního víčka, neplnohodnotným visem a nemožností docházet do zaměstnání po dobu nejméně dvou týdnů, a takto jednal, přestože si byl vědom, že silný úder pěstí do obličeje druhé osoby je způsobilý vyvolat poranění obličejového skeletu, přičemž poškozeného bezdůvodně na ulici za přítomnosti mnoha lidí napadl, přestože již byl pro provinění výtržnictví dle § 358 odstavec 1 trestního zákoníku odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 38 TM 3/2020 ze dne 26. 6. 2020, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 Tmo 19/2020 dne 22. 12. 2020.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 9.775 Kč.
4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost V., s. r. o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 8. 2023, sp. zn. 4 T 34/2023, podali státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 a obviněný odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 8 To 223/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. se napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a obou výrocích o náhradě škody znovu rozhodl tak, že byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 8 To 223/2023, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Obviněný uvedl, že odvolací soud mu znemožnil vyjádřit se ke změně skutkových zjištění, když nezákonně měnil skutková zjištění bez zopakování dokazování.
7. Dále dovolatel uvedl, že v klubu v daný den byl, pouhá přítomnost obviněného na místě činu však nemůže vést k jeho odsouzení. Pokud se soudy zaměřily pouze na obviněného jako na údajně jediného muže v modré mikině před předmětným klubem a přítomnost dalšího takto oblečeného muže zcela opomenuly, nelze dovodit vinu obviněného, nýbrž měl být obviněný v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zproštěn.
8. Obviněný rovněž namítl, že příslušník Policie ČR nezákonně manipuloval s důkazy. Vyjádřil názor, že proces „údajného ztotožnění“ obviněného je zatížen zjevnou nevěrohodností, neboť do něho na základě známosti s poškozeným zasahoval a manipuloval s důkazy „policista, který s prověřováním neměl nic společného“ – P. Současně uvedl, že z uvedeného důvodu navrhoval k provedení důkazu listiny – úřední záznamy, jejichž obsah následně podrobně cituje a hodnotí jejich obsah.
9. Identifikaci obviněného svědky označil obviněný za zjevně nevěrohodnou a vytkl, že se svědky nebyla provedena rekognice jako jediný zákonný způsob bezpečné identifikace obviněného, ale soudy vycházely ze zjevně nevěrohodných výpovědí svědků D. a V. Orgány činné v trestním řízení byly povinny provést s obviněným a poškozeným rekognici podle § 104b tr. ř.
10. Dále dovolatel uvedl, že orgány činné v trestním řízení byly povinny provést se svědky D. a V. rekognici věci – modré mikiny, která byla nalezena při domovní prohlídce u obviněného a kterou měl mít na sobě před předmětným klubem. Pokud tato identifikace nebyla provedena, přetrvávají důvodné pochybnosti ohledně identifikace obviněného jako útočníka podle modré mikiny, kterou měl na místě činu přinejmenším jeden další muž.
11. Domovní prohlídku označil dovolatel za nezákonnou a nepřiměřenou, neboť nalezení modré mikiny a ostatního oblečení, v němž byl obviněný před klubem, pouze potvrdilo, že se obviněný na místě činu nacházel. Tuto skutečnost však obviněný nepopíral a bylo ji možno ověřit i méně invazivními šetřeními. 12. Závěrem dovolatel namítl, že měl být vyslechnut jako svědek jeho ošetřující psychiatr J., neboť jedině tímto způsobem bylo možno vysvětlit rozpory v lékařské dokumentaci obviněného. Pokud soud prvního stupně nevyhověl návrhu obviněného, došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
13. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 8. 2023, sp. zn. 4 T 34/2023 a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že z dovolacích námitek existence zjevného rozporu nevyplývá. Námitky týkající se údajné nezákonné změny skutkových zjištění odvolacím soudem jsou bezpředmětné již z toho důvodu, že odvolací soud ve věci nerozhodoval rozsudkem a do skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině nijak nezasahoval. Dovolatel tak fakticky polemizuje pouze se zjištěními a úvahami obsaženými v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
15. Charakter polemiky s hodnocením důkazů soudy a předkládání vlastních skutkových tvrzení pak má též další argumentace obviněného, ve které na základě vlastního hodnocení obsahu kamerového záznamu dovozuje, že napadení poškozeného se dopustil nikoli dovolatel, ale další muž oblečený v modré mikině.
16. Vady v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí týkat důkazního řízení před soudem. Zcela bezpředmětné jsou proto výklady dovolatele týkající se úkonů prováděných k ustanovení osoby podezřelé ze spáchání trestných činů policejním orgánem před zahájením trestního stíhání a s tím spojené spekulace o nezákonném postupu policisty I. P.
17. Pokud dovolatel vytkl nevěrohodnost identifikace obviněného svědky D. a V., pak se opět nejedná o nic jiného než o předkládání vlastních důkazních hodnocení dovolatelem.
18. O tzv. opomenuté důkazy se jedná v případě, že soud některé stranami řízení navrhované důkazy bez adekvátního zdůvodnění neprovedl, popř. o důkazních návrzích vůbec nerozhodl. O opomenuté důkazy jde též v případě, že soud důkazy sice provedl, v rámci hodnotících úvah k nim však nezaujal žádné stanovisko; takovouto vadu však dovolatel nevytkl. Výslech J. nelze za opomenutý důkaz považovat, když důvody neprovedení tohoto důkazu vyložil soud prvního stupně v bodě 16 odůvodnění svého rozhodnutí.
19. Pokud dále dovolatel vytkl neprovedení rekognice obviněného a neprovedení rekognice věci – mikiny, ze spisového materiálu nevyplývá, že by v původním řízení dovolatel provedení takovýchto důkazů navrhoval. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat pouze opomenutí stranami řízení navrhovaných důkazů, nelze vytýkat, že některé důkazy soudy neprovedly z vlastní iniciativy. Navíc dovolatel na jiných místech dovolání uvádí, že provedení rekognice in natura bylo zmařeno tím, že svědkům byly fotografie obviněného ukázány v přípravném řízení, je tudíž zarážející, že se současně provedení takovéto rekognice domáhá. 20. Pokud se týká důkazů procesně nepoužitelných, dovolatel poukazuje především na provedení domovní prohlídky. Nevytýká však, že by došlo k porušení některého ustanovení § 82 a násl. trestního řádu; provedení domovní prohlídky v podstatě označuje za nadbytečné. V tomto směru odkázal na argumentaci v bodě 10 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
21. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
24. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
25. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Vzhledem k uplatněným námitkám musí Nejvyšší soud především konstatovat, že v rámci podaného dovolání uplatňuje dovolatel v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. Tuto skutečnost ostatně ani obviněný nesporoval, avšak je přesvědčen, že se soudy jejími námitkami nezabývaly dostatečně, provedené důkazy nesprávně hodnotily a vyvodily z nich nesprávné závěry, resp. jiné závěry, než které nabízí obviněný a které považuje za správné. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
27. Je třeba upozornit, že zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani po 1. 1. 2022 nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry – to by ostatně bylo v rozporu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Je-li tomu tak, pak nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
28. Obviněný své skutkové a procesní námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (opomenuté důkazy).
29. Pokud jde o případy tzv. zjevného nesouladu obsahu provedených důkazů a skutkových zjištění, která na jejich základě byla učiněna, jedná se o situace svévolného hodnocení důkazů a tedy situaci, kdy odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování. Tento stav může být shledán jen tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec neměla obsahový podklad v provedených důkazech, případně pokud byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Z logiky věci současně plyne, že tyto již v minulosti judikaturou vymezené vady se musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
30. Za zásadní z hlediska obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud zjištění, že podstatná část dovolacích námitek, které obviněný uplatnil ve svém dovolání, je založena na popření zásadního skutkového zjištění soudů, tedy že obviněný soudy popsaným způsobem úmyslně napadl poškozeného a v návaznosti na toto jednání mu způsobil zranění omezující ho v obvyklém způsobu života po dobu přesahující dva týdny. Jestliže jsou tyto výhrady obviněného rozporující uvedený skutkový závěr soudů podstatou jeho tvrzení, že se protiprávního jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, pak tyto námitky podle názoru Nejvyššího soudu po stránce materiální na vadu zjevného nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů neukazují, a to bez ohledu na to, že obviněný ve svém dovolání tuto námitku formálně uplatňuje. Ve skutečnosti totiž pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a prosazuje své hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového děje. Tyto skutkové námitky však pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Pokud by měl být dovolatel úspěšný s námitkami týkajícími se zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, pak by musel označit alespoň jedno konkrétní skutkové zjištění, které nemá v provedených důkazech žádný podklad. To ovšem obviněný neučinil a ve skutečnosti pouze prezentoval vlastní verzi skutkového děje a uvedl, jak podle něj měly soudy provedené důkazy hodnotit.
31. V této souvislosti rovněž namítl, že odvolací soud nezákonně měnil skutková zjištění bez zopakování dokazování. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že podle § 258 odst. 3 písm. a) tr. ř. odvolací soud může změnit skutkové závěry přezkoumávaného rozsudku soudu nižšího stupně, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení. Podle § 263 odst. 7 tr. ř. z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. V projednávané věci však odvolací soud žádnou změnu ve skutkových zjištěních neprovedl, a nevycházel tedy z žádných jiných skutkových okolností, než které již byly známy v řízení před soudem prvního stupně, kde vyplynuly z již tehdy provedeného dokazování. Dovolatel pouze polemizoval se zjištěními a úvahami obsaženými v odůvodnění (bod 8) rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud z uvedených důvodů vytýkané pochybení v postupu odvolacího soudu neshledal.
32. Ohledně námitek obviněného týkajících se nevěrohodnosti identifikace obviněného svědky D. a V. je třeba uvést, že obviněný opětovně zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a takto uplatněné námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba uvést, že obviněný opět fakticky jen předestírá vlastní verzi události, na základě které požaduje, aby soudy k těmto důkazům vůbec nepřihlížely. Při závěru o tom, že je výpověď svědka V. věrohodná, není reálného důvodu zpochybňovat jeho tvrzení, že pachatelem činu je právě obviněný, neboť je třeba vycházet ze všech zjištěných okolností, z nichž plyne, že svědek obviněného od poškozeného odtáhl a obviněný zaútočil i na něj. Svědek neváhal v určení jeho identity a za pachatele ho označil jak na předložené fotografii, tak i v jednací síni během hlavního líčení. Záměna s jinou osobou byla v zásadě vyloučena.
33. Skutková zjištění učiněná soudy přitom v provedeném dokazování jednoznačně oporu mají, a to zejména ve výpovědi poškozeného, svědka A. V., částečně i svědka A. D., v kamerových záznamech, údajích telekomunikačního provozu, v lékařských zprávách a ve znaleckých posudcích. Oba nižší soudy se také náležitě zabývaly věrohodností obviněného, poškozeného a svědků, když jejich výpovědi konfrontovaly s dalšími ve věci shromážděnými důkazy (srov. bod 17 rozsudku soudu prvního stupně a body 9–14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč uvěřily verzi poškozeného, která je podporovaná i dalšími důkazy, a nikoliv důkazně osamocené verzi prezentované obviněným. Věrohodnosti obviněného nepřidává ani skutečnost, že je zjevně osobou konfliktní, o čemž svědčí i to, že byl několikrát odsouzen pro násilné delikty. 34. K námitce obviněného týkající se úkonů prováděných k ustanovení osoby podezřelé ze spáchání trestných činů policejním orgánem před zahájením trestního stíhání a k tvrzené manipulaci s důkazy lze uvést, že právní vady rozhodnutí podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí týkat důkazního řízení před soudem, tedy takto uplatněné námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Je nutné uvést, že v dovolání citované úřední záznamy nebyly použitelné jako důkaz v řízení před soudem a soudy k nim při svém rozhodování nijak nepřihlížely, když pro stručnost lze odkázat na bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
35. Pokud obviněný hovoří o důkazech, které navrhoval, ale soudy je neprovedly, jedná se o argumentaci, kterou sice lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétní námitky obviněného jsou však zjevně neopodstatněné.
36. Nejvyšší soud připomíná, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení, a to i bez případných návrhů stran, zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jak vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Platí, že není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Odmítne-li však soud provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
37. Nejvyšší soud shledal, že byl-li obviněným v průběhu trestního řízení vznesen požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly, vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jejich neprovedení rovněž řádně zdůvodnily jejich nadbytečností. To platí i o obviněným výslovně zmíněných důkazních návrzích na výslech J., ošetřujícího psychiatra obviněného, provedení listinných důkazů – úředních záznamů Policie ČR, výslech policistů P., T., D. Soud prvního stupně v bodě 16 odůvodnění rozsudku návrh na provedení tohoto důkazu zamítl z důvodu, že skutek již byl spolehlivě prokázán jinými důkazy. Odvolací soud pak v bodě 15. odůvodnění rozsudku návrh na provedení důkazů zamítl, když je považoval za nadbytečné, neboť soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jelikož faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu, neprovedení obviněným uvedených důkazů vadu opomenutých důkazů nezakládá.
38. Pokud obviněný uvedl, že měla být provedena rekognice obviněného a rekognice věci – mikiny, tak je třeba uvést, že v řízení před soudy nižších stupňů obviněný nepožadoval doplnění dokazování v tomto směru, takže se ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 8. 2023 (č. l. 584 a násl.) plyne, že po zamítnutí návrhu na provedení výslechu J. již další návrhy na doplnění dokazování nebyly, přičemž návrhy na provedení uvedených rekognicí nebyly uvedeny ani mezi důkazy, jejichž provedení se obhajoba neúspěšně domáhala v odvolacím řízení (bod 15 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat pouze opomenutí stranami řízení navrhovaných důkazů, nelze vytýkat, že některé důkazy soudy neprovedly z vlastní iniciativy.
39. Obviněnému nebylo možné přisvědčit ani v tvrzení, že soud vycházel z procesně nepoužitelných důkazů, pokud se jedná o provedení domovní prohlídky. Obviněný nevytkl, že by došlo k porušení některého ustanovení § 82 a násl. trestního řádu. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce, že obviněný provedení domovní prohlídky v podstatě označil za nadbytečné vzhledem k tomu, že svoji přítomnost v předmětném klubu nepopíral, přičemž z tohoto tvrzení nelze dovozovat procesní nepoužitelnost důkazů zajištěných při prohlídce.
40. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 4. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu