Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: Společenství vlastníků domu X, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Hrušem, advokátem se sídlem Nad Vltavou 2161, Roztoky u Prahy, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 70 Co 59/2020-615, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a RNDR. Michala Wittnera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Podstatou řízení před obecnými soudy bylo řízení o žalobě stěžovatele o zaplacení částky 34 599,15 Kč s příslušenstvím, představující nedoplatky vedlejšího účastníka z vyúčtování za rok 2012 v částkách 10 699 Kč (bytová jednotka č. X1) a 22 022 Kč (bytová jednotka X2) a podíl na pojištění domu připadající na vlastníka příslušných jednotek v částce 1 878,15 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 16 C 45/2017-580, uložil výrokem I. vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 34 599,15 Kč s příslušenstvím a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, č. j. 70 Co 59/2020-615, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 14 420,65 Kč s úrokem z prodlení změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá; ve zbývající části, tj. ohledně 20 178,50 Kč s příslušenstvím, výrok rozsudku potvrdil.
7. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 , N 91/33 SbNU 377).
8. V intencích shora uvedeného Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a shledal, že se odvolací soud projednávanou věcí dostatečně zabýval, skutkový stav byl zjištěn řádně, odůvodnění je logické, srozumitelné a obsahuje úvahy soudu, jimiž byl veden, jakož i zákonná ustanovení, která přiléhavě aplikoval.
9. Z odůvodnění napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a po projednání věci se zopakováním některých důkazů dospěl ke zjištění, že soud prvního stupně sice správně popsal dílčí skutková zjištění, vyplývající zejména z listinných důkazů, avšak na základě nich dospěl k nesprávným právním závěrům. Odvolací soud poskytl podrobné zdůvodnění právních závěrů, k nimž dospěl, a to jak pokud jde o nesprávně provedené vyúčtování za rok 2012, tak pokud jde o judikaturou aprobované rozvržení plnění na vyrovnání dluhů, pokud výše uhrazeného plnění nepostačuje na vyrovnání všech dluhů.
Zde dospěl k závěru, že pokud dlužník (v daném případě vedlejší účastník) neurčil, který z více dluhů chce vyrovnat, nepřechází "právo volby", který z vícero dluhů bude uhrazen, příp. v jaké výši, na věřitele (stěžovatel), jak tomu bylo v nyní posuzovaném případě, ale je nutné vycházet ze zásady priority, případně (nelze-li uplatnit pravidlo priority) ze zásady proporcionality, tj. poměrného vyrovnání všech dluhů. Proporcionálně tak vypočetl, že do fondu oprav měl vedlejší účastník zaplatit 16 200 Kč, avšak zaplatil pouze 9 180 Kč. Nedoplatek však odvolací soud, s ohledem na vázanost soudu žalobním požadavkem (stěžovatel požadoval jako nedoplatek do fondu oprav za b.
j. 1306/6 pouze 600 Kč), nemohl přiznat. Ústavní soud v postupu odvolacího soudu neshledal jakékoli porušení práv stěžovatele, napadené rozhodnutí je ústavně konformním, přičemž věc postrádá ústavněprávní rovinu.
10. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, týkající se překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k odlišnému právnímu závěru bez toho, aniž by účastníky řízení s jiným náhledem seznámil, v důsledku čehož stěžovateli nemohlo být přiznáno více, než v žalobě požadoval. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že o tzv. překvapivé rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup rozhodujících soudů (v posuzovaném případě soudu odvolacího) nese znaky libovůle. Jedná se o případy, kdy se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám zopakoval nebo doplnil, tedy odchýlí-li se od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě před ním bezprostředně provedených důkazů a od právních závěrů z těchto důkazů vyplývajících, a rozhoduje tak sám bez dokazování, aniž by stěžovateli umožnil se k nově nastolenému meritu věci vyjádřit.
Tím odepře stěžovateli právo na spravedlivý proces, neboť takové rozhodnutí je možno označit za překvapivé a nepředvídatelné [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 173/06
(N 176/43 SbNU 23), ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. I. ÚS 2669/09
(N 246/55 SbNU 367) a ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13
(N 1/72 SbNU 23)]. Společným jmenovatelem takových případů je skutečnost, že je účastníku řízení odňata možnost reagovat na změněnou situaci a též není dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, která zaručuje, aby skutková a právní zjištění soudu byla podrobena přezkumu soudem vyššího stupně. Jak Ústavní soud ověřil, tato situace však v nyní posuzované věci nenastala. Vedlejší účastník v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně brojil proti nesprávnosti provedeného vyúčtování za rok 2012 s tím, že některé platby a výdaje nebyly rozúčtovány správně a některé jeho platby byly stěžovatelem svévolně započteny, aniž bylo respektováno pravidlo proporcionality předvídané judikaturou (viz str.
3 napadeného rozsudku). K odvolání vedlejšího účastníka se stěžovatel měl možnost vyjádřit a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že tak i učinil. Stěžovatel tedy mohl eventuální změnu právního názoru předpokládat a uplatnit námitky, argumenty nebo činit jiné potřebné návrhy. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že na svém právu účinně uplatňovat námitky a argumenty stěžovatel zkrácen nebyl.
11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2020
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu