Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou AK Janák Zeithaml & spol., se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12 proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. dubna 2010 sp. zn. 22 EXE 596/2010 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2010 sp. zn. 19 Co 250/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Námitky stěžovatele převážně směřují do předcházejícího řízení, ve kterém bylo vydáno vykonatelé soudní rozhodnutí [rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. června 2009 (7C 75/2009-41) ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2009 (21 Co 530/2009-56)] a tvrdil, že rozhodnutí jsou nezákonná a zmatečná. Stěžovatel poukázal na svoji zdravotní, sociální a finanční situaci, pro kterou byl v plném rozsahu osvobozen od placení soudních poplatků. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ochrana jeho zájmů a práv vyžadovala, aby mu byl ustanoven zástupce pro nalézací řízení z řad advokátů, který mohl účinně hájit jeho práva před soudem (uplatnit námitku promlčení). Stejné důvody platí i pro řízení exekuční, které je stiženo stejnou vadou, neboť stěžovatel není schopen hájit svá práva a bylo povinností soudu mu ustanovit zástupce.
Stěžovatel se svým návrhem domáhá, aby Ústavní soud upřednostnil ochranu konkrétního subjektivního ústavního práva nad striktní aplikací zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil. Dále ponechal na úvaze Ústavního soudu, v případě vyhovění jeho ústavní stížnosti, aby rozhodl o náhradě nákladů jeho právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem státem.
sp. zn. III. ÚS 269/99
, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 1999, III. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94
in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č.34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257,
,
III. ÚS 177/04
). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odvolací soud odmítl odvolání proti nařízení exekuce, neboť stěžovatel nenamítal nedostatek takových skutečností, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce podle § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"). Obecné soudy při nařízení exekuce zkoumaly exekuční titul, tedy existenci vykonatelného rozhodnutí, a to po stránce formální i materiální. Dospěly k závěru, že exekuční titul byl účastníkům řízení řádně doručený, nabyl právní moci, uplynula lhůta k plnění, účastníci jsou řádně identifikováni a přesně jsou vymezena práva a jemu odpovídající povinnosti, včetně přesně stanovené lhůty k plnění.
Rozhodnutí o zaplacení peněžité částky bylo vydáno s dodatkem "ztráty výhody splátek" a soud zkoumal, zda u stěžovatele došlo ke ztrátě výhody splátek. Dále se zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace oprávněného a povinného a zda exekuce je navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda právo není prekludováno. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 22. června 2007 sp. zn. 20 Cdo 2010/2006 a usnesení ze dne 23. ledna 2001 sp. zn. 21 Cdo 593/2000.
Z obsahu spisu i napadených rozhodnutí jednoznačně vyplynulo, že stěžovateli dle rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. června 2009 sp. zn. 7 C 75/2009 byla uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 25 234 Kč s přísl. V pravidelných měsíčních splátkách 1 300 Kč, splatných počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek. Stěžovateli bylo uloženo zaplatit oprávněné náklady řízení ve výši 1 280 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. listopadu 2009 sp. zn. 21 Co 530/2009 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že podkladové rozhodnutí nabylo právní moci a s ohledem na tvrzení uvedené v podaném návrhu na nařízení exekuce, že stěžovatel jako povinný dobrovolně nesplnil ani částečně svoji povinnost, exekuční titul je v plném rozsahu vykonatelný. V řízení bylo prokázáno, že rozhodné skutečnosti pro nařízení exekuce podle § 44 odst. 7 exekučního řádu byly splněny a exekuční titul ve výši přiznané pohledávky nepřekračuje výši přiznané pohledávky a titulem přiznané právo nebylo prekludováno.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v opravných prostředcích ani v ústavní stížnosti nepopřel ani nezpochybnil žádnou z rozhodných skutečností pro nařízení exekuce. Z obsahu spisu ani z podnětu stěžovatele nevyplývá, že by popíral samotnou existenci dlužné částky vůči oprávněné, nesouhlasil s výší vyčísleného příslušenství, které je povinen zaplatit.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva.
Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy v řízení o vydání meritorního rozhodnutí porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces jednak tím, že se dostatečně nevypořádaly se skutečnostmi, které byl stěžovatel schopen namítat, a zejména tím, že soudy při své činnosti měly zjistit, že se jedná o případ uvedený v § 30 odst. 1 a 2 o. s. ř. V řízení o ústavní stížnosti je namítána nezákonnost a zmatečnost podkladových rozhodnutí, aniž by stěžovatel navrhl zrušení všech vydaných rozhodnutí, neboť brojí toliko proti exekučním rozhodnutím. Stěžovatel netvrdil, že před obecnými soudy probíhá řízení o žalobě pro zmatečnost dle § 229 odst. 4 o. s. ř. a nenavrhl odložení výkonu rozhodnutí do doby, než bude o této žalobě pravomocně rozhodnuto. K dotazu Ústavního soudu právní zástupkyně stěžovatele sdělila dne 4. listopadu 2010, že jí není známo, zda stěžovatel žalobu pro zmatečnost dle § 229 odst. 4 o. s. ř. proti rozhodnutí nalézacího soudu podal či nikoli.
Ústavní soud se nemohl zabýval tím, zda v řízení o vydání meritorního rozhodnutí byla porušena práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť v této části ústavní stížnost nesplňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené ustanovením § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, včetně porušení základních principů právního státu - porušení principu právní jistoty a čl. 90 Ústavy, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud, protože neshledal stěžovatelův návrh důvodným, nepřiznal stěžovateli zaplacení nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 7. prosince 2010
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu