Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov, právně zastoupeného Mgr. Simonou Hinkelmannovou, advokátkou se sídlem Slovanská 275/16, Šumperk, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2025 č. j. 8 To 40/2025-97 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 5. března 2025 č. j. 33 Nt 106/2024-77, spojené s návrhem na zrušení § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro rozpor s ústavním pořádkem zrušil § 278 odst. 1 trestního řádu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 9 T 5/2018. V označeném trestním řízení byl rozsudkem ze dne 31. 10. 2018 č. j. 9 T 5/2018-1833 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. 7 To 1/2019 odsouzen pro zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku (bod 1), přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku (bod 2), jakož i přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku (bod 3) k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15,5 let a trestu propadnutí věci.
3. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel podal proti výše uvedenému rozsudku vrchního soudu, jímž byl pravomocně uznán vinným, dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 11 Tdo 718/2019-2149 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Proti rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 23. 7. 2020 sp. zn. III. ÚS 47/20 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
4. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl o zamítnutí návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení z toho důvodu, že neshledal splnění podmínek pro obnovu dle § 278 odst. 1 trestního řádu. Krajský soud uvedl, že za nový důkaz je možno považovat především předložený znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví otorinolaryngologie, v němž znalec učinil závěr, že pokud nebyl při soudních jednáních k dispozici přepis mluvené řeči v reálném čase, nemohl odsouzený plnohodnotně porozumět všemu, co bylo řečeno, a toto chápat. Tímto důkazem je tak namítáno porušení práva obžalovaného na soudní ochranu, na tlumočníka a na obhajobu v původním řízení, a je tedy napadána zákonnost původního rozhodnutí. Taková vada se však dle soudu prvního stupně v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení neposuzuje. Na její řešení jsou určena jiná řízení, konkrétně řízení odvolací a dovolací, rovněž i řízení o ústavní stížnosti, avšak všechna tato řízení již v původní věci proběhla a námitka, která je podstatou podaného návrhu, v nich již byla opakovaně posuzována. S ohledem na tyto argumenty uzavřel, že důkazy předložené s návrhem na povolení obnovy řízení či v něm navrhované nelze považovat za důkazy, které by ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu byly způsobilé pro povolení obnovy řízení.
5. Proti napadenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud napadeným usnesením zamítl. Neshledal na straně soudu prvního stupně žádné procesní pochybení a z věcného hlediska považoval napadené usnesení za správné. Dospěl ke shodnému závěru, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti a navrhované důkazy nepředstavují důvody pro povolení obnovy řízení. Skutečnost, že v původním řízení před soudem v důsledku svého sluchového postižené téměř ničemu nerozuměl, i kdyby byla prokázána, není schopna sama o sobě ani ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo trestu. Vrchní soud uzavřel, že předmětnou námitkou je napadána zákonnost původního rozhodnutí, a stejně jako krajský soud konstatoval, že taková případná vada se v řízení o návrhu na povolení obnovy neposuzuje. Závěrem zopakoval, že všechna řízení, která jsou určena k jejímu řešení, již v původní věci proběhla a námitka, která je podstatou návrhu, v nich byla rovněž posuzována. Žádné pochybení přitom shledáno nebylo.
6. Proti oběma rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, jíž se domáhá jejich zrušení s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv. Konkrétně namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Soudy se dle stěžovatele v důsledku formalistického a nepřiměřeně restriktivního výkladu podmínek pro povolení obnovy řízení dle § 278 odst. 1 trestního řádu odmítly zabývat závažným porušením základních práv stěžovatele. Stěžovatel má za to, že mu soudy svým postupem zablokovaly přístup k nápravě procesní nespravedlnosti, a to navzdory tomu, že předložil nové relevantní důkazy, které prokazují, že mu bylo v původním řízení znemožněno uplatnit jeho právo na obhajobu a vystupovat jako účastník řízení ve smyslu požadavků na kontradiktornost řízení a rovnost zbraní. Stěžovatel se tak ocitl v situaci, kdy nemá k dispozici žádný procesní nástroj, kterým by mohl tvrzené vady původního řízení napadnout. Dále stěžovatel poukazuje na to, že se soud prvního stupně nijak nevyjádřil k tomu, zda navrženými a provedenými důkazy v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení bylo prokázáno porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obdobně uvádí, že vrchní soud nijak nereagoval na novou výpověď stěžovatele učiněnou v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy, jakož i na argumentaci uvedenou ve stížnosti ve vztahu k argumentaci v původním trestním řízení.
7. Stěžovatel dále namítá odmítnutí některých důkazních návrhů ze strany krajského soudu. Nesouhlasí s tím, že se jedná o skutečnosti již dříve známé orgánům činným v trestním řízení. Poslední stěžovatelova námitka míří na nesprávnost argumentace obecných soudů v původním trestním řízení, z níž soudy vycházely i při posuzování návrhu na povolení obnovy řízení.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny dostupné procesní prostředky (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ).
11. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu případného kasačního zásahu.
12. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Tím je ztělesněna zásada, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 , nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513)].
13. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkum správnosti (zákonnosti a odůvodněnosti) původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení přezkoumávat napadená meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417), ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343); srov. dále stanovisko ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 (ST 50/99 SbNU 542; 253/2020 Sb.)].
14. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Zejména zamítne-li soud takový návrh, stěžejním předmětem přezkumu bude, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené skutečnosti neshledal neopodstatňujícími povolení obnovy řízení [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89) či usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12 ]. Posouzení způsobilosti tvrzených nových důkazů mít vliv na původní rozhodnutí je v kompetenci obecných soudů.
15. Napadená rozhodnutí v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí. Obecné soudy po přezkoumání věci v napadených usneseních řádně a podrobně odůvodnily, proč neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu.
16. Ústavní soud připomíná, že v řízení o obnově se posuzuje, zda nová skutečnost či důkaz, které byly dříve orgánům činným v trestním řízení, jež ve věci rozhodovaly, neznámé, popř. jiná zákonem stanovená skutečnost, by mohly odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí. Pro obnovu řízení musí tedy být současně splněny dvě podmínky. Tou první je zjištění nových (dříve neznámých) skutečností nebo důkazů, druhou pak potenciál těchto zjištěných skutečností nebo důkazů podstatně ovlivnit původní rozhodnutí.
17. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že by obecné soudy při interpretaci podmínek pro povolení obnovy řízení postupovaly formalisticky a nepřiměřeně restriktivně. Okolnosti, které stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy uvádí, nelze považovat za nové skutečnosti ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel považuje za novou skutečnost tu skutečnost, že v průběhu původního trestního řízení v zásadě ničemu nerozuměl. Tato skutečnost, tedy zda stěžovatel byl schopen porozumět trestnímu řízení v původní věci, však již byla podrobena přezkumu, a to jak ze strany soudu dovolacího, tak i Ústavního. Žádné pochybení, které by odůvodňovalo zásah dovolacího ani Ústavního soudu ovšem shledáno nebylo.
18. Ústavně konformním způsobem obecné soudy postupovaly i v případě posuzování, zda nově navrhované důkazní prostředky lze považovat za nové důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu. Obecné soudy za nový důkaz považovaly především předložený znalecký posudek. Dle nich se však nejedná o takový důkaz, který by odůvodňoval povolení obnovy řízení, neboť nejde o důkaz, který by mohl spolu s důkazy již známými vést k jiným skutkovým zjištěním, tedy k závěru, že předmětné skutky, jak jsou popsány v odsuzujících rozhodnutích, se staly jinak nebo případně nestaly vůbec. Znalecký posudek jakož i další navrhované důkazy jsou však způsobilé prokázat toliko skutečnost, zda byl stěžovatel schopen porozumět předchozímu trestnímu řízení. To však nelze považovat za okolnost (resp. novou skutečnost), která by odůvodňovala povolení obnovy řízení.
19. Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací obecných soudů, dle níž je navrhovaným důkazem napadána zákonnost původních rozhodnutí, a to s poukazem na zásadní procesní vady v původním trestním řízení. Taková vada se v řízení návrhu na povolení obnovy řízení neposuzuje. Ústavní soud proto opakovaně podotýká, že na její řešení jsou určena jiná řízení, avšak všechna tato řízení již v původní věci proběhla a předmětná námitka, v nich již byla rovněž posuzována. Všechny soudy včetně Ústavního soudu přitom dospěly k závěru, že orgány činné v trestním řízení svým postupem nijak neporušily práva odsouzeného na soudní ochranu, na tlumočníka a na obhajobu. Ústavní soud již dříve neshledal žádná pochybení ze strany obecných soudů, která by měla ústavněprávní význam (viz výše uvedené usnesení sp. zn. III. ÚS 47/20 ).
20. Poukazuje-li stěžovatel dále na to, že se soud prvního stupně nijak nevyjádřil k tomu, zda navrženými a provedenými důkazy v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení bylo prokázáno porušení jeho práva na spravedlivý proces v původním řízení, Ústavní soud k tomu uvádí, že posouzení této skutečnosti není podstatou řízení o návrhu na povolení obnovy řízení (viz výklad uvedený výše). Stejně tak v reakci na stěžovatelovu námitku, týkající se nesprávnosti argumentace soudů v původním trestním řízení, Ústavní soud zdůrazňuje, že úkolem obecných soudů, které rozhodují o návrhu na povolení obnovy řízení, není přezkoumávat argumentaci trestních soudů v původním řízení. Obecné soudy proto nepochybily, pokud se v rámci svého rozhodování omezily toliko na posouzení splnění podmínek pro obnovu řízení dle § 278 odst. 1 trestního řádu.
21. Ústavní soud dále posuzoval stěžovatelovu námitku týkající se opomenutých důkazů. Zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny a procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (např. nálezy ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 a ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 1904/20 ). Ústavní soud v dané věci neshledal pochybení ústavněprávního významu na straně krajského soudu, který racionálně zdůvodnil, proč provedení navržených důkazních prostředků nepovažuje za potřebné. Zdůvodnění, že se nejedná o skutečnosti, jež by byly orgánům činným v trestním řízení dříve neznámé, je z ústavního hlediska dostatečné. Soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu; pouze musí tento postup řádně odůvodnit, což se ve věci stěžovatele stalo.
22. K namítanému porušení čl. 13 Úmluvy je třeba závěrem uvést, že stěžovatelovo právo na účinné opravné prostředky je zajištěno trestním řádem, a to poskytovanými řádnými a mimořádnými opravnými prostředky. Podle ustálené judikatury ESLP čl. 13 Úmluvy zaručuje na vnitrostátní úrovni dostupnost právního prostředku, jímž lze vynutit podstatu práv a svobod zakotvených v Úmluvě. To však v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele (srov. usnesení ze dne 4. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 33/05 ).
23. Podstata námitek v ústavní stížnosti tkví v kritice závěrů soudů, která se převážně vztahuje k řízení o věci samé, nikoli k řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele, že neměl k dispozici účinný prostředek nápravy, Ústavní soud hodnotí jako zjevně neopodstatněné, neboť se jeho případem zabývaly tři články soustavy obecných soudů, jakož i samotný Ústavní soud. Ústavní soud přitom nemůže přezkoumávat hodnocení důkazů provedených v řízení, které nebylo nynější ústavní stížností napadeno, nadto se již částí stěžovatelovy argumentace zabýval ve věci III. ÚS 47/20, v němž také konstatoval, že k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo.
24. Lze tedy shrnout, že hodnocení tvrzených skutečností a navrhovaných důkazů obecnými soudy v řízení o povolení obnovy řízení, jakož i právní závěry z takového hodnocení vyvozené, nevykazují pochybení, které by zasahovalo do práva stěžovatele garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 13 Úmluvy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly a v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč nepovažovaly uplatněné námitky za nové skutečnosti a důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
25. Ústavní soud konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], promítá se tento závěr i do připojeného návrhu na zrušení zákona nebo jeho části, vzneseného ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Pokud je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, pak chybí základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351)]. Proto Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na zrušení § 278 odst. 1 trestního řádu.
26. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu