Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Vítem Zahálkou, advokátem, sídlem Radyňská 479/5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 306/2024-970 ze dne 16. dubna 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 92/2023-898 ze dne 24. listopadu 2023 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 20 T 42/2022-857 ze dne 22. srpna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích ("nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou a trest propadnutí ve výroku uvedených movitých věcí a dříve zajištěných nemovitostí. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ve veřejném zasedání napadený rozsudek zrušil, uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku.
Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou, trest propadnutí ve výroku uvedených movitých věcí a ideální poloviny specifikovaných nemovitostí. Odvolání manželky stěžovatele odvolací soud odmítl jako opožděné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako podané z jiných než dovolacích důvodů.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Podle stěžovatele se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací ohledně úmyslu, množství THC a problematiky pěstování konopí pro vlastní potřebu. Nalézací soud neprovedl navržené důkazy a rozhodl jen na základě dedukcí a pravděpodobnosti; jeho závěry převzal odvolací soud, který moderoval zjištění nalézacího soudu, i Nejvyšší soud, který se zabýval problematikou opomenutých důkazů. Rozhodnutí o opravných prostředcích byla již odůvodněna pečlivěji, soudy ale nedostály své úlohy nezávislého arbitra a nerespektovaly zaručená práva stěžovatele, který trvale zpochybňuje, že by měl povědomí o pěstování rostlin konopí v jím částečně vlastněné nemovitosti, nebo že by je (vědomě) přechovával pro jiného - o pěstírně nevěděl a opak nebyl prokázán.
Podle obecných soudů množství rostlin a koncentrace obsažených látek vylučuje pěstování pro vlastní potřebu - přesto, že množství účinné látky bylo na základě odborného vyjádření pouze předpokládáno, ačkoli rostliny byly v různém stadiu pěstebního cyklu a nebyly v optimálních pěstebních podmínkách. Nalézací soud vycházel z nesprávných závěrů, při analyzování rostlin nebyla dodržena odpovídající metodika, a proto stěžovatel navrhl opatřit revizní odborné vyjádření. Neprovedení důkazu považuje za opomenutí, neboť jeho nepřipuštění nebylo dostatečně odůvodněno.
Stěžovatel odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 300/2014, podle kterého není neoprávněné pěstování konopí výrobou ve smyslu § 283 trestního zákoníku. Podle skutkové věty odvolacího soudu byl sice odsouzen jen pro přechovávání, které se však ve smyslu uvedeného stanoviska nevztahuje na pěstování rostlin. Zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu a nesouladu s provedenými důkazy, proto má stěžovatel za to, že závěry obecných soudů jsou nesprávné a navrhuje zrušit napadená rozhodnutí.
4. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud reaguje jen na taková pochybení, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ne každý postup obecného soudu, byť by i byl podle podústavního práva vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud zasáhne pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole.
6. Z napadených rozhodnutí se podává, že v nemovitosti vlastněné z části stěžovatelem byla provedena domovní prohlídka, při níž byla nalezena nepovolená pěstírna konopí a v ní 616 rostlin v různém stádiu vývoje. Nalézací soud na základě provedených důkazů dovodil, že stěžovatel pěstírnu zřídil, v ní vyráběl a jinak nakládal s výpěstky. Koncentrace látek v rostlinách byla ze vzorku zjištěna standardním postupem, pro účely rozhodnutí soud vycházel z nejmenší naměřené koncentrace. Odvolací soud na základě nalézacím soudem provedených důkazů dospěl k závěru, že nebyla prokázána výroba drogy, šlo však o neoprávněné přechovávání omamné a psychotropní látky.
S přihlédnutím k dalším okolnostem (obžaloba se neodvolala) snížil uložený trest odnětí svobody a upravil výrok o propadnutí věcí ve vztahu k předmětným nemovitostem. Nejvyšší soud pak vycházel z poznatku, že stěžovatel neuplatnil zákonné dovolací důvody a toliko zopakoval svoji obhajobu z řízení, s níž se nalézací i odvolací soud dostatečně vypořádaly.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel opakoval námitky, jimiž se obecné soudy zabývaly a s nimiž se vypořádaly. Z napadených rozsudků je patrné, že se soudy důkladně zabývaly naplněním zákonných požadavků trestného činu podle § 283 trestního zákoníku, přihlédly ke konkrétním okolnostem projednávané věci a vycházely z objektivních zjištění. Popis skutku, jak jej provedl odvolací soud, odpovídá požadavkům stěžovatelem citovaného stanoviska Nejvyššího soudu, podle kterého "[n]eoprávněným vypěstováním rostliny konopí ... která je sama o sobě omamnou látkou ... může pachatel s ohledem na množství vypěstovaných rostlin, způsob jejich pěstování a na další okolnosti naplnit zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že ‚jinému opatří' nebo ‚pro jiného přechovává' omamnou látku". Nalézací soud srozumitelně vysvětlil, proč neprovedl další navrhované důkazy.
8. Právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání stěžovatele, že všechny jím tvrzené skutečnosti budou akceptovány a důkazy budou vyhodnoceny způsobem, který očekává. Uvedené právo poskytuje "pouze" záruku, že řízení před nezávislým a nestranným soudem bude probíhat podle předem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo; nesouhlas s právními závěry obecných soudů lze považovat za pouhou polemiku, která nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) obviněnému poskytuje záruku, že je až do pravomocného rozhodnutí považován za nevinného; souběžně ukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost prokázat obžalovanému vinu - i to se v projednávané věci stalo.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit tvrzený zásah do jeho základních práv. Obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. V řízení při tom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily.
10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku krajského soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu