Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Setal, s. r. o., se sídlem Praha 2, Wenzigova 1861/7, zastoupeného Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Zátkovo nábřeží 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 5. 2008, čj. 18 C 203/2006 - 111, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, čj. 25 Co 412/2008 - 143, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2010, čj. 32 Cdo 4685/2009 - 171, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž prvým Obvodní soud pro Prahu 2 určil, že vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí je žalobce - Česká republika, Ministerstvo financí. Označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
Stěžovatel uvedl, že v předmětné věci se soudy zabývaly otázkou určení vlastnického práva k nemovitostem, které úplatně získal do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 9. 11. 2004, uzavřené s Českou republikou, Fondem dětí a mládeže "v likvidaci" (dále jen "FDM"), podle zákona č. 364/2000 Sb. Stěžovatel odmítl akceptovat názor obecných soudů, že likvidátor FDM při převodu předmětných nemovitostí postupoval v rozporu s čl. I. bod 10 zákona č. 364/2000 Sb. Tento zákon v čl. I. bod 9 ukládá likvidátorovi postupovat podle § 70 - § 75 ObchZ. Pokud tedy zmíněný zákon uložil likvidátorovi, jak v daném případě postupovat, nemohl se řídit zákonem č. 219/2000 Sb. (čl. I. bod 10 zákona č. 364/2000 Sb.). Z uvedených důvodů nemusela být kupní smlouva předložena Ministerstvu financí ČR ke schválení.
Na základě výše uvedeného stěžovatel dovodil, že obecné soudy v jeho případě nerespektovaly hmotněprávní předpisy a protiústavně vyložily a aplikovaly ustanovení čl. I. bodu 9 a 10 zákona č. 364/2000 Sb., ve spojení s § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 90 Ústavy ČR a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2, rozsudkem ze dne 6. 5. 2008, čj. 18 C 203/2006 - 111, určil, že vlastníkem ve výroku označených nemovitostí je Česká republika - Ministerstvo financí. Jako základní řešil otázku platnosti kupní smlouvy, uzavřené mezi stěžovatelem a FDM. Soud prvního stupně vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007, čj. 28 Cdo 4057/2007 - 131, s jehož závěry se zcela ztotožnil a uzavřel, že pokud likvidátor FDM nesplnil při převodu nemovitostí podmínky § 22 zákona č. 219/2000 Sb. pro převod nemovitostí ve vlastnictví státu, je předmětná kupní smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, čj. 25 Co 412/2008 - 143, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. K odvolacím námitkám stěžovatele odvolací soud uvedl, že právní názor stěžovatele byl přesvědčivě vyvrácen soudem prvního stupně, zejména odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu čj. 28 Cdo 4057/2007 - 131, v němž byla řešena obdobná problematika.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, čj. 32 Cdo 4685/2009 - 171, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto z důvodu nepřípustnosti (§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud konstatoval, že otázka neplatnosti smluv o převodu nemovitostí v majetku státu pro rozpor se zákonem (podle § 39 ObčZ) nebyla-li, při jejich uzavírání, dodržena podmínka schválení Ministerstvem financí ČR, vymezená v § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., byla již Nejvyšším soudem opakovaně vyřešena. Již v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4057/2007, k jehož závěrům se napadené rozhodnutí výslovně hlásí, konstatoval, že nesplnil-li likvidátor, při prodeji nemovitosti na základě veřejné soutěže, podmínky stanovené v § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění účinném do 25.
1. 2006, pro převod nemovitosti ve vlastnictví státu (i když v procesu likvidace státní organizace), je taková kupní smlouva neplatná pro rozpor se zákonem. Dovolací soud v této souvislosti poukázal na usnesení ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 249/08 , v němž se Ústavní soud ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu a neshledal, že by rozhodování soudů v této otázce dosáhlo ústavněprávní úrovně. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel po dobu celého řízení prosazoval svůj právní názor, který jediný považuje za správný, a zcela při tom ignoruje argumenty obecných soudů, uvedené v citované judikatuře k dané otázce.
Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbývá než stěžovatele odkázat na zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu, čj. 28 Cdo 4057/2007 - 131, k projednávané otázce, o něž opřely svůj právní názor obecné soudy. Jak Ústavní soud zjistil, proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, o níž Ústavní soud rozhodl usnesením pod sp. zn. III. ÚS 249/08 , na které dovolací soud ve svém usnesení rovněž upozornil. Jednalo se o řešení stejného problému jako v nyní projednávané věci. Ústavní soud proto, v zájmu stručnosti, odkazuje na odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 249/08 a shodně uzavírá, že ani v nyní projednávané věci neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho základních práv, jak to uvádí v ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. září 2010
Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu