Nejvyšší soud Usnesení občanské

32 Cdo 4685/2009

ze dne 2010-05-25
ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.4685.2009.1

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v

právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech

majetkových, se sídlem v Praze 2 - Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ

128 00, proti žalované Setal s.r.o., se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1861/7, PSČ

120 00, IČ 27171167, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem v

Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží 7, o určení vlastnického práva k

nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 203/2006, o

dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu

2008, č. j. 25 Co 412/2008-143, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího

řízení.

Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž

Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6.

května 2008, č. j. 18 C 203/2006-110, ve výroku ve věci samé, kterým bylo

určeno, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č.

260 pro katastrální území a obec Pozlovice, blíže v něm uvedených (dále též jen

„předmětné nemovitosti“), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.

b) občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“), protože ve věci

nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací

soud zrušil. Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán

rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatelka

brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací

soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, nebylo

shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve

znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení

zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), neboť napadený

rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní

stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka

spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky platnosti

smlouvy uzavřené dne 9. listopadu 2004, jíž na ni byly převedeny předmětné

nemovitosti Fondem dětí a mládeže „v likvidaci“ (dále rovněž jen „FDML“),

tvrdíc, že smlouva je platná a svým obsahem neodporuje zákonu, protože při

jejím uzavření obě smluvní strany (zejména pak prodávající, který byl státní

organizací) postupovaly v souladu s právními předpisy. Tato otázka však

napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Je tomu tak proto, že otázka neplatnosti smluv o převodu

nemovitých věcí, bytů a nebytových prostor v majetku státu pro rozpor se

zákonem (§ 39 občanského zákoníku), nebyla-li při jejich uzavírání dodržena

podmínka schválení Ministerstvem financí vymezená ustanovením § 22 odst. 3

zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v

právních vztazích, jejíž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, byla

již Nejvyšším soudem opakovaně vyřešena. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne

15. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4057/2007, k jehož závěrům se napadené

rozhodnutí (stejně jako předtím rozsudek soudu prvního stupně) výslovně hlásí,

uzavřel, že nesplnil-li likvidátor při prodeji nemovitosti na základě veřejné

soutěže podmínky stanovené § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění

účinném do 25. ledna 2006, pro převod nemovitostí ve vlastnictví státu (byť v

procesu likvidace státní organizace), je taková kupní smlouva neplatná pro

rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku). Shodný právní názor zaujal i ve

svých dalších rozhodnutích, (srov. například rozsudek ze dne 13. prosince 2007,

sp. zn. 28 Cdo 4848/2007, usnesení ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo

5140/2007, vydané ve věci, kde účastníci řízení byli titíž, jako v této věci,

rozsudek ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 5104/2007 a rozsudek ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 1141/2008). S ohledem na jejich četnost lze

konstatovat, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je v posouzení této otázky

stálá a neměnná a ani v této věci nemá dovolací soud žádný důvod se od ní

odchýlit

Soulad prvně uvedeného rozhodnutí s ústavním pořádkem se stal

předmětem přezkumu Ústavním soudem, který ústavní stížnost usnesením ze dne 17. července 2008, sp. zn. III.

ÚS 249/08, odmítl a uzavřel, že „není patrno, že by

případné pochybení obecných soudů v daném rozhodovacím procesu dosáhlo

ústavněprávní úrovně v podobě zjevného excesu, odůvodňujícího ingerenci

Ústavního soudu do jejich činnosti“. Obdobně byly posouzeny ústavní stížnosti

proti dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu řešícím stejnou právní otázku. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací

soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově

vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích

námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené

rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze

uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti

němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je

proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako

nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Na doplnění dovolací soud dodává, že v průběhu dovolacího řízení

došlo ke změně organizační složky vystupující za stát, jíž se stal podle zákona

č. 153/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování

státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000

Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve

znění pozdějších předpisů, ode dne 1. července 2009 Úřad pro zastupování státu

ve věcech majetkových. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §

243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť

žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a

žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné

náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný

prostředek.

V Brně

dne 25. května 2010

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda senátu