Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2025 č. j. 11 Tdo 208/2025-4394, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. srpna 2024 č. j. 6 To 24/2024-4338 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. listopadu 2023 č. j. 6 T 30/2020-4290, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s odpady podle § 298 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, přečinu poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti podle § 294 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinu neoprávněného nakládání s odpady podle § 298 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel se jako člen organizované skupiny podílel na přivezení a uskladnění nebezpečného odpadu z Polska. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na 2 roky a 6 měsíců. Současně okresní soud stěžovateli uložil trest propadnutí věci. Poškozené Statutární město Frýdek-Místek odkázal soud s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Krajský soud v Ostravě odvolání stěžovatele zamítl. Z podnětu poškozeného Statutárního města Frýdek-Místek však zrušil výrok o náhradě škody a sám rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit poškozenému majetkovou škodu ve výši 14 503 781,02 Kč.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Shrnul, že argumentace stěžovatele představuje opakování skutkových námitek, přičemž Nejvyšší soud ve skutkových závěrech nižších soudů neshledal žádný zjevný rozpor. Nejvyšší soud uvedl, že o vině stěžovatele sice svědčí pouze nepřímé důkazy, avšak ty tvoří ucelený řetězec. Nejvyšší soud poukázal zejména na to, že při zprostředkování skladovacích prostor, resp. při komunikaci s realitními kancelářemi vystupoval stěžovatel pod falešnými jmény. Také další skutečnosti svědčí podle Nejvyššího soudu o konspirativním způsobu jednání stěžovatele, který vede k závěru, že byl členem organizované skupiny, a naopak nebyl pouze naivním vykonavatelem pokynů dalších obviněných polské národnosti.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že podle něj zcela absentují důkazy o jeho vině. Mezi důkazy, které byly v řízení provedeny, a závěry obsaženými ve skutkové větě je zřejmý nesoulad. Z ničeho nevyplývá, že by stěžovatel věděl o tom, že se bude z Polska dovážet nebezpečný odpad, a že dojde k poškození a ohrožení životního prostředí. Obecné soudy se zcela vyhnuly odpovědi na zcela konkrétní argumentaci stěžovatele, a tyto otázky zůstaly v řízení před obecnými soudy nezodpovězeny. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s postupem, kdy jej okresní soud nejprve zprostil obžaloby, avšak následně jej uznal vinným na základě zásahu krajského soudu - podle stěžovatele krajský soud nepřípustně zavázal okresní soud ke konkrétnímu výroku. Rovněž odkazuje na to, že obecné soudy neprovedly důkaz navrhovaný stěžovatelem. Závěrem shrnul, že "obecné soudy rezignovaly na ochranu práv obžalovaného, na zajištění řádného a spravedlivého soudního procesu, práva na soudní ochranu, v důsledku kterého vedlo takové řízení k nespravedlivému odsouzení stěžovatele za jednání, kterého se nedopustil."
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Argumentace stěžovatele postrádá jakýkoli ústavní rozměr. Jde o opakovanou a převážně nekonkrétní polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Stěžovatel např. uvádí, že pro závěr o jeho vině zcela absentují důkazy; takové tvrzení je však zjevně nepravdivé, jelikož okresní soud provedl řadu důkazů, o které své závěry opřel, včetně výpisů z telekomunikačního provozu, výslechů mnoha svědků atd. Skutečnost, že o vině stěžovatele svědčí jen nepřímé důkazy, neznamená, že důkazy absentují, jak tvrdí stěžovatel. Stěžovatelem vznesené námitky již byly trestními soudy opakovaně vypořádány. Zapojení stěžovatele do činnosti organizované skupiny okresní soud řádně odůvodnil především v bodech 46, 47, 50, 54, 58, 63 či 65 rozsudku. Také Nejvyšší soud v bodě 71 a násl. napadeného usnesení podrobně shrnul, z jakých důkazů soudy vycházely.
7. Žádné pochybnosti o ústavnosti napadených rozhodnutí rovněž nevyvolává postup, kdy krajský soud zrušil původní rozsudek okresního soudu a vyzval jej k doplnění dokazování. Z napadeného rozsudku okresního soudu je zjevné, že pouze nepřevzal závěry krajského soudu, ale na základě jeho zrušujícího rozsudku nově provedl dokazování, důkazy hodnotil, přičemž sám dospěl k závěru o vině. Také k tomuto aspektu projednávané věci se navíc již soudy opakovaně vyjádřily (např. body 70 usnesení Nejvyššího soudu).
8. Trestní soudy rovněž řádně a srozumitelně odůvodnily, z jakých důvodů neprovedly důkaz, který stěžovatel navrhoval (body 68 rozsudku okresního soudu, body 58 až 60 usnesení Nejvyššího soudu).
9. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu