Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Mgr. Marka Konečného, sídlem Tomáše Bati 201/8, Zlín, insolvenčního správce dlužnice Diana Fish, spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem, sídlem Šantova 719/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2024 č. j. 22 Cdo 1380/2024-586, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2023 č. j. 26 Co 134/2023-547 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. června 2023 č. j. 15 C 300/2016-462, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a DIANA-MRÁZEK-EKO spol. s r. o., sídlem náměstí Republiky 31, Kolín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem nyní posuzovaného případu je spor o vlastnictví nemovitosti - haly (mrazírny) v obci Pečky. Stěžovatel tvrdí, že stavební úpravy v roce 2007 představovaly pouhou rekonstrukci haly a že dlužnice Diana Fish, spol. s r. o. je i nadále její vlastnicí. Obecné soudy ale dospěly k závěru, že během stavebních úprav původní objekt zanikl a vznikla nová věc v právním smyslu, mrazírna, jejíž vlastnicí se stala vedlejší účastnice řízení jako její stavebník.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny.
3. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") určil, že vlastníkem blíže specifikovaného objektu mrazírny v obci Pečky je žalobkyně (nyní vedlejší účastnice). Okresní soud na základě provedeného dokazování konstatoval, že v průběhu rekonstrukce montované haly na mrazírnu bylo přikročeno k úplné likvidaci stávajícího objektu, neboť montovaná ocelová konstrukce původní stavby nebyla způsobilá nést budoucí zatížení. Podle okresního soudu tedy stavebními pracemi došlo ke zhotovení nové věci, k níž originárním způsobem nabyla vlastnické právo vedlejší účastnice jako stavebník. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele odmítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve namítá, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Dále s odkazy na ustanovení občanského soudního řádu uvádí, že obecné soudy porušily zásadu projednací. Okresní soud podle stěžovatele svá skutková zjištění opřel toliko o tvrzení a důkazní návrhy vedlejší účastnice a nepřihlížel k jeho tvrzením a důkazním návrhům zpochybňujícím věrohodnost provedených důkazů. Tento postup soud podle stěžovatele navíc nezdůvodnil. Vyšší soudy pak tato pochybení nenapravily.
Následně stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily zásadu, podle níž soud přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (§ 132 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Konkrétně nepřihlédly ke skutečnosti, že osoba propojená s vedlejší účastnicí i s dlužnicí vyváděly v roce 2016 aktiva ze svého majetku, ani k odborným vyjádřením, která zpochybnila pravost a pravdivost listin ve spisu stavebního úřadu, jakož i závěr o odstranění původní ocelové konstrukce haly.
Konečně stěžovatel namítl, že uvedeným postupem soudy porušily také zásadu rovného postavení účastníků.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel v postupu Nejvyššího soudu spatřuje zásah do svého práva na soudní ochranu. Konkrétní důvody však nepředkládá a pouze obecně odkazuje na rozpor rozhodnutí Nejvyššího soudu s judikaturou Ústavního soudu a na rozpor s podstatou institutu dovolání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvedl konkrétní argumentaci, Ústavní soud konstatuje, že v obecné rovině nemá z ústavněprávního hlediska v nyní posuzovaném případě proti postupu Nejvyššího soudu výhrady. Nejvyšší soud srozumitelně, řádně a pečlivě v devítistránkovém usnesení odůvodnil, proč nelze považovat dovolání stěžovatele za přípustné. Námitce neústavního odmítnutí stěžovatelova dovolání tak Ústavní soud nepřisvědčil.
7. Zbylá část ústavní stížnosti obsahuje převážně opakování námitek, s nimiž se již ústavně souladným způsobem vypořádaly obecné soudy. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
8. Stěžovatel obecným soudům vytkl, že vzaly v potaz pouze tvrzení a důkazní návrhy vedlejší účastnice a že on neměl prostor účinně tvrdit a prokazovat svá tvrzení o neodstranění původní stavby a nepravosti listin ze spisu stavebního úřadu. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani této námitce. Dospěl k závěru, že se obecné soudy nedopustily pochybení spočívající v opomenutí důkazních návrhů a že nevybočily z ústavních mantinelů ve smyslu práv zakotvených v hlavě páté Listiny. Okresní soud vysvětlil, z jakých důkazů vycházel a proč zamítl další důkazní návrhy jako nadbytečné.
Skutkové závěry okresního soudu přitom nevyplývaly pouze z tvrzení vedlejší účastnice, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž z poměrně komplexního dokazování. Správnost a dostatečnost dokazování následně potvrdil i odvolací soud. Krajský soud také vysvětlil, že k některým tvrzením a důkazům, včetně odborných vyjádření předložených stěžovatelem, nepřihlédl z důvodů pravidel koncentrace řízení, o němž byli účastníci poučení (bod 24 napadeného rozsudku krajského soudu). Tento postup, s menšími korekcemi, aproboval i Nejvyšší soud, který zdůvodnil, proč nedošlo k porušení § 205a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (body 19-22 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Proti této argumentaci Nejvyššího soudu pak stěžovatel v ústavní stížnosti nic konkrétního nenamítl. Obdobné lze uvést také ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nižších soudů, s níž se již vypořádal Nejvyšší soud (bod 26 napadeného usnesení), na jehož argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti nereagoval.
9. Obecné soudy nepřehlédly ani skutečnost, že ve společnosti dlužnice docházelo v minulosti k postupům, které vzbuzují pochyby o jejich legálnosti, včetně zápisu neexistujícího belgického občana do obchodního rejstříku jako jednatele na základě padělaných dokumentů. Obecné soudy jasně vysvětlily, že z důkazů, které by mohly souviset s těmito praktikami, skutkové závěry nedovozovaly (zejména bod 14 napadeného rozsudku okresního soudu).
10. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí Ústavního soudu, na něž stěžovatel v obecné rovině odkazoval, nejsou přiléhavá pro řešení nyní posuzovaného případu. Nález ze dne 27. června 2005 sp. zn. IV. ÚS 269/05
(N 129/37 SbNU 629) se týkal práva obviněného být slyšen v kontextu vazebního rozhodování. Nález ze dne 14. září 2007 sp. zn. I. ÚS 273/06
(N 144/46 SbNU 409) řešil otázku dokazování při změně skutkových závěrů odvolacím soudem. Další stěžovatelovy odkazy se týkaly problematiky opomenutých důkazů. Takového pochybení se však obecné soudy nedopustily, jak Ústavní soud vysvětlil výše.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu