USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně DIANA-MRÁZEK-EKO spol. s r. o., se sídlem v Kolíně, náměstí Republiky 31, IČO: 18620795, zastoupené JUDr. Robertem Falbrem, advokátem se sídlem v Praze 6, Kopeckého 1326/47, proti žalovanému Mgr. Marku Konečnému, se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 201/8, IČO: 68758570, jako insolvenčnímu správci dlužníka Diana Fish spol. s r. o., se sídlem v Pečkách, tř. 5. května 1082, IČO: 27370691, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 15 C 300/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2023, č. j. 26 Co 134/2023-547, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, č. j. 15 C 300/2016-462, určil, že vlastníkem objektu mrazírny bez čísla popisného a evidenčního stojící na pozemku parc. č. 2335/2 v katastrálním území a obci Pečky, zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín (dále jen „ objekt mrazírny“), je žalobkyně (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 30 259,70 Kč (výrok II).
2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 26 Co 134/2023-547, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10 164 Kč (výrok II).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že na základě kupní smlouvy ze dne 30. 1. 2006 se vlastníkem pozemku parc. č. 2335/2 a něm situovaného objektu mrazírny stala obchodní společnost Diana Fish spol. s r. o., přičemž v době rozhodování soudu bylo v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo k objektu mrazírny ve prospěch žalobkyně, a sice na základě rozsudku (pro uznání) Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 1. 2017, č. j. 15 C 300/2016-12, jenž byl později rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, č. j. 26 Co 47/2022-306, změněn tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Shledaly, že v rámci stavební úpravy realizované v roce 2007 a ve vydaném stavebním povolení nazvané jako „Rekonstrukce haly na mrazírnu na pozemku: pozemková parcela číslo 2335/2 v katastrálním území Pečky“ došlo k zániku původního objektu na předmětném pozemku a ke vzniku nové věci v právním smyslu, tedy nového objektu mrazírny, jejímž vlastníkem se stala žalobkyně jako její stavebník.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - dále „o. s. ř.“ [rozhodné je znění občanského soudního řádu účinné od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. 12. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 25. 11. 2016 (srovnej bod 2, části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené.
Namítá, že soudy nižších stupňů prováděly dokazování pouze k výsledku stavební činnosti žalobkyně. Dle názoru žalovaného se však soudy měly zabývat tím, co z původního objektu mrazírny bylo odstraněno a zda se ocelová konstrukce původního objektu stala součástí výsledku stavební činnosti žalobkyně, k čemuž jsou nezbytné odborné znalosti. Upozornil tudíž, že soudy nižších instancí návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem odmítly předčasně a navíc s nedostatečným odůvodněním, čímž porušily práva žalovaného garantovaná v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zdůraznil, že vznášel námitky k pravdivosti a pravosti listiny označené jako Sdělení Městského úřadu v Pečkách, odboru výstavby, zemědělství, životního prostředí a dopravy, ze dne 15. 11. 2016, č. j. 2941/2016 (dále „Sdělení“), a pravosti listiny nesoucí označení Doplnění průvodní zprávy – Souhrnná technická zpráva „Rekonstrukce montované haly na mrazírnu“ ze dne 28. 5. 2007 (dále „Doplnění průvodní zprávy“), tedy k důkazům, z nichž soudy učinily skutková zjištění o vzniku nového objektu mrazírny, přičemž soudy nižších stupňů na uvedené výtky nereagovaly, a tudíž se při posouzení otázky presumpce správnosti (pravosti a pravdivosti) Sdělení coby veřejné listiny dle ustanovení § 134 o.
s. ř. odchýlily od judikatury reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3368/2012, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012 (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), a nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (tento nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
Pokud jde o pravost Doplnění průvodní zprávy, vyzdvihl povinnost odvolacího soudu vážit ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. průkaznost tohoto důkazu, neboť se jedná o důkaz provedený pouze fotokopií zmíněné listiny. Pokud by se odvolací soud uvedenými námitkami ohledně pravosti a pravdivosti listinných důkazů řádně zabýval, nemohl by dle mínění žalovaného označit za novoty důkazy předložené žalovaným v odvolacím řízení, jimž žalovaný v souladu s ustanovením § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.
vyvracel závěry soudu prvního stupně týkající se pravdivosti a pravosti Sdělení a pravosti Doplnění průvodní zprávy. Dále se domnívá, že soudy nižších instancí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012, převzaly hodnocení důkazu správním orgánem dle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., jestliže vyšly ze Sdělení, aniž by provedly vlastní hodnocení skutečností obsažených ve stavebním (správním) spisu. Určení okamžiku, k němuž se výsledek stavební činnosti stává novou stavbou, a tím i předmětem občanskoprávních vztahů dle ustanovení § 132 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013, (dále „obč. zák.“) pak pokládá za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Má za to, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů vykazuje znaky svévole a mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existuje extrémní rozpor. Poukazuje rovněž na nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Akcentoval, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 23. 10. 2013 představuje opomenutý důkaz. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), jež má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalovaného pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.
9. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014).
10. Podle ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák. stavba není součástí pozemku.
11. Zásadně platí, že ke zhotovované věci nabývá vlastnické právo její zhotovitel. Stavba jako samostatný předmět právních vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000). Uvedené pravidlo se obdobně uplatňuje i při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na základech původní stavby je v této souvislosti nerozhodný (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2794/2010).
12. V rozsudku ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1191/2000, Nejvyšší soud uvedl, že nezanikla-li původní stavba při stavebních úpravách, potom logicky platí, že vše, co k ní v důsledku těchto úprav přiroste, a jinak splňuje podmínky ustanovení § 120 obč. zák. („přístavba“, „nadstavba“, „vestavba“), se stává součástí původní stavby, přičemž není rozhodné, jaká byla cena provedených stavebních úprav, z jakých zdrojů byla hrazena a v jakém rozsahu tyto úpravy kvantitativně či kvalitativně původní stavbu rozšířily, resp. změnily. Rozsah a úroveň stavební obměny při přestavbě, a to právě proto, že původní stavba jako věc nezanikla, nemá vliv na trvání její existence coby věci v právním smyslu; stavba existuje kontinuálně, byť posléze jako věc změněné povahy (srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 755/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 460/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2394/99). Jinak řečeno, ke stavbě nelze nabýt vlastnictví její přestavbou neboli zpracováním (§ 135b obč. zák.), ledaže by původní stavba zcela zanikla (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001). Jde-li proto o přestavbu původní stavby a nebylo-li mezi jejím vlastníkem a stavebníkem dohodnuto něco jiného, je třeba při posuzování vlastnického vztahu k takové nemovitosti zpravidla vycházet z toho, že to, co přirostlo k původní (neodstraněné) stavbě, náleží vlastníku této původní stavby a v důsledku zhodnocení původní stavby provedenou přestavbou lze vůči vlastníku původní stavby uplatňovat nárok na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Cz 40/84, uveřejněné pod číslem 29/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, dále dovodil, že k zániku stavby jako věci v právním slova smyslu může u staveb sloužících výrobním účelům dojít ve výjimečných případech i jiným způsobem, např. obestavěním (srovnej opětovně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2137/2008).
14. Posouzení, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmět občanskoprávních vztahů, respektive zda došlo k zániku původní stavby, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění učiněných v řízení; dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1407/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3630/2012).
15. V poměrech projednávané věci není zjevně nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že stavební činností žalobkyně provedenou v letech 2006–2007 původní objekt zanikl a na jeho místě vznikl objekt mrazírny jakožto nová věc v právním slova smyslu, k níž dle ustanovení § 132 odst. 1 obč. zák. nabyla vlastnické právo jejím zhotovením žalobkyně. Z provedeného dokazování se podává, že při destrukci původního objektu mrazírny bylo první nadzemní podlaží zcela odstraněno a z celé stavby byly seznatelné toliko základy budovy. Namítá- li žalovaný, že soudy nižších stupňů učinily uvedený skutkový závěr pouze na podkladě Doplnění průvodní zprávy a Sdělení, pak přehlíží, že oba soudy nižších stupňů své konkluze založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. V této souvislosti se sluší poukázat především na v řízení předloženou fotodokumentaci a dobové snímky internetové aplikace Google Maps (viz bod 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
16. Ve vztahu k otázce provádění a hodnocení důkazů fotokopiemi listin je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěru, že zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin a že ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup (tj. provádění důkazu kopií listiny) prohlásit za odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněný pod č. 64 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněný pod číslem 154 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 29 Cdo 2622/2020, nebo dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016).
17. Odvolací soud v souladu se shora popsanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu reflektoval, že Doplnění průvodní zprávy bylo předloženo pouze v kopii, a závěr o vzniku objektu mrazírny jako nové věci v právním smyslu učinil po vyhodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti. Zpochybňuje-li dovolatel, jakým způsobem odvolací soud kopii listiny – Doplnění průvodní zprávy – hodnotil, resp. jakou váhu mu přisuzoval, kritizuje tak samotné hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (srovnej § 241a odst. 1 o.
s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). Ostatně žalovaný nenamítá, že se kopie listiny – Doplnění průvodní zprávy – provedené jako důkaz neshoduje s originálem, ani nepolemizuje se závěrem, že tato listina obsahuje vyjádření příslušného odborníka o nezpůsobilosti původní konstrukce mrazírny nést plánovanou zátěž mrazírenské techniky s tím, že jediným řešením je úplná likvidace stávající budovy, včetně odstranění její konstrukce; pouze uvádí, že ji nelze považovat za veřejnou listinu, respektive za pravou veřejnou listinu.
V této souvislosti je ale nutno zdůraznit, že z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku nikterak nevyplývá, že by odvolací soud hodnotil Doplnění průvodní zprávy, respektive jeho fotokopii, jako veřejnou listinu. Odvolací soud tím, že z obsahu listiny vycházel, pouze dal najevo, že ji považuje za pravou a její obsah za správný. S nastíněným postupem odvolacího soudu lze v situaci, kdy žalovaný nebrojí proti správnosti obsahu této listiny, souhlasit, jestliže uvedená listina byla na vyžádání soudu prvního stupně poskytnuta příslušným stavebním úřadem, pročež není pochyb, že danou fotokopii vystavil uvedený úřad.
Naznačuje-li žalovaný, že Doplnění průvodní zprávy nebylo vydáno v mezích pravomoci stavebního úřadu, je třeba připomenout, že stavební úřad byl povinen ediční výzvě soudu prvního stupně dle ustanovení § 129 odst. 2 o. s. ř. vyhovět. Směřují-li snad výtky žalovaného o nedostatku pravomoci stavebního úřadu k vydání Doplnění průvodní zprávy k originálu této listiny, jeví se vhodným dodat, že obecně souhrnné technické zprávy ani jejich doplnění nepředstavují listiny, které by nebyly vydávané stavebními úřady.
18. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nekoliduje s dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012, uveřejněným pod číslem 1/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, v němž Nejvyšší soud - na rozdíl od věci nyní projednávané - řešil otázku zcela chybějícího podpisu předsedy senátu nebo na jeho místě jiné oprávněné osoby na originále usnesení soudu obsahujícím výzvu podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř.
19. Pokud jde o přípustnost nových skutečností a důkazů uplatněných v odvolacím řízení (jejich způsobilosti být odvolacím důvodem) podle ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které – kdyby byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, nebo ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněný pod číslem 95/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Odvolací soud se výše citované ustálené judikatuře nikterak nezpronevěřil, jestliže poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, neprovedl důkaz odborným vyjádřením č. 2/2023 Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně ze dne 31. 10. 2023, neboť provedení důkazu označeným odborným vyjádřením brání okolnost, že se nejedná o důkaz, kterým by žalovaný zpochybňoval věrohodnost provedených listinných důkazů ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (např. by se jednalo o falza), nýbrž prostřednictvím tohoto důkazu se domáhal odlišného zjištění skutkového stavu (o rozsahu, v jakém byl původní objekt mrazírny odstraněn), než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Nadto jde zjevně o důkaz týkající se skutečností nastalých již před nastolením účinků koncentrace řízení a účastníku objektivně nic nebránilo, aby jej uplatnil dříve, než účinky koncentrace řízení nastoupily. Na uvedeném ničeho nemění, že soud prvního stupně pro nadbytečnost neakceptoval důkazní návrh žalovaného na provedení důkazu znaleckým posudkem.
21. Ani v případě žalovaným k důkazu navrženého odborného vyjádření znalkyně Ing. Martiny Luňákové ze dne 19. 10. 2023 se nejedná o důkaz v odvolacím řízení přípustný (není způsobilým odvolacím důvodem) podle ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jakkoliv odvolací soud v případě zamítnutí návrhu na provedení tohoto odborného vyjádření nikoli zcela přesně argumentuje i možností uplatnit uvedený důkaz v prvostupňovém řízení (účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu; k projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. - srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tato jeho úvaha neměla vliv na správnost rozhodnutí. Odvolací soud totiž v rámci hodnocení důkazů vzal v potaz skutečnost, jež měla být dle žalovaného odborným vyjádřením Ing. Luňákové prokázána, a to, že ve stavebním spisu není založen originál listiny Doplnění průvodní zprávy. Samotná okolnost, že se v daném případě jedná o kopii listiny, tudíž nepředstavuje v poměrech přítomné věci zpochybnění věrohodnosti užitého důkazního prostředku ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (k tomu blíže viz bod 16 odůvodnění tohoto usnesení).
22. Přiléhavost postrádá odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, neboť soudy nižších instancí návrh na provedení žalovaným navrženého důkazu znaleckým posudkem zamítly pro nadbytečnost, pročež není možné spatřovat žádný procesní nedostatek v tom, že k přezkoumání v něm obsažených odborných závěrů nepřistoupily. Dovolací soud navíc nepřehlédl, že dovolací námitky se v právě uvedeném směru soustřeďují na argumentaci skutkového charakteru, což ovšem v uvedeném rozsahu vylučuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Zpochybněním právního posouzení věci totiž - jak již bylo výše uvedeno - nejsou námitky založené na rozporování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, přičemž rovněž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017). Nelze tedy přiznat právní relevanci dovolacím námitkám žalovaného založeným na kritice správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu o vzniku stavby mrazírny jako nové věci v právním smyslu.
23. Na vyřešení dovolatelem kladené otázky presumpce správnosti (pravosti a pravdivosti) Sdělení coby veřejné listiny dle ustanovení § 134 o. s. ř., jakož i otázky možnosti převzetí hodnocení důkazu (Sdělení) správním orgánem dle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že konkluze odvolacího soudu byly vysloveny s ohledem na zjištěný skutkový stav, který je dostatečně prokázán i bez důkazu Sdělením (viz bod 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odpověď na předkládané otázky by tak byla jen akademická a nebyla by způsobilá přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve sporu (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014).
24. Namítá-li pak dovolatel opomenutí důkazu ze strany odvolacího soudu a vytýká-li odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, dlužno předně uvést, že prostřednictvím těchto námitek upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno z jiného důvodu přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatele ostatně postrádají relevanci.
25. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti dovodil, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018), provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jeho hodnocení (viz § 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Soud ale musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě by došlo k nepřípustnému opomenutí důkazu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017, a nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, nebo ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08). V případě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 23. 10. 2023 o tzv. opomenutý důkaz, jak tvrdí dovolatel, nejde, jestliže soud prvního stupně navrhovaný důkaz provedl, hodnotil podle zásad volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. a v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč závěr o skutkovém stavu nečiní na základě uvedeného důkazu (viz bod 9 a 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se také námitkami žalovaného ve vztahu k tomuto důkazu vypořádal (viz bod 36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
26. Neobstojí ani výtky dovolatele stran nepřezkoumatelnosti (nedostatečného odůvodnění) rozsudku odvolacího soudu. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobné pak lze říci ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaný měl možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se mu nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí; rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
27. Pro úplnost sluší se dodat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného postupu odvolacího soudu. Dovoláním napadené rozhodnutí proto není v rozporu ani s dovolatelem odkazovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/16, publikovaným pod č. 460/2017 Sb.
28. Protože žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výroku II o
nákladech řízení, a ve vztahu k výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017]. 29. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 30. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 6. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu