Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. V. a 2) D. K., zastoupených JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 379/2024-4454 ze dne 22. května 2024, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 358/2023 ze dne 30. listopadu 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 T 177/2018 ze dne 29. června 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 2 T 177/2018-3341 ze dne 3. března 2020 uznal (I) prvního stěžovatele vinným ze spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvaceti měsíců, (II) zprostil prvního stěžovatele obžaloby pro 1. skutek a (III) zprostil oba stěžovatele obžaloby pro 3. skutek. Městský soud v Praze ("odvolací soud") usnesením sp. zn. 9 To 186/2020 ze dne 25. června 2020 zrušil zprošťující výroky (II) a (III) a věc nalézacímu soudu vrátil.
2. Nalézací soud rozsudkem č. j. 2 T 177/2018-4099 ze dne 4. srpna 2022 (I) zprostil prvního stěžovatele obžaloby pro 1. skutek a (II) zprostil oba stěžovatele obžaloby pro 3. skutek. Odvolací soud usnesením sp. zn. 9 To 398/2022 ze dne 31. ledna 2023 zrušil výrok (II) napadeného rozsudku a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání.
3. Napadeným rozsudkem uznal nalézací soud prvního stěžovatele vinným ze spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ve znění účinném do 28. června 2022, a za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvaceti měsíců. Druhého stěžovatele uznal nalézací soud vinným z účastenství ve formě pomoci na přečinu prvního stěžovatele, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvanácti měsíců. Městský soud v Praze ("odvolací soud") ve veřejném zasedání odvolání obou stěžovatelů zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako zjevně neopodstatněná.
4. Řádně zastoupení stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítají porušení svých práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
5. Stěžovatelé odmítají, že by se dopustili trestného činu spočívajícího v neoprávněném provedení 687 lustrací a poukazují na specifickou činnost jejich zvláštního policejního týmu. Konkrétně poukazují na výpověď svědka (svého nadřízeného), na jejímž základě byli nejprve zproštěni obžaloby, následně byla tato výpověď označena jako nevěrohodná, neboť svědek za důvodné lustrace označil i ty, pro které byl první stěžovatel odsouzen již prvním rozsudkem nalézacího soudu. Výpověď však byla podle stěžovatelů korektní, neboť svědek pouze uvedl, že provedené lustrace považoval za služební, přestože nemohl vědět o každé z nich. Stěžovatele měly usvědčovat rovněž prostorové odposlechy, ale nalézací soud odkázal i na odposlechy provedené mimo období, v němž měli stěžovatelé trestnou činnost páchat.
6. Stěžovatelé mají za to, že neoprávněnost lustrací byla dovozena s ohledem na nesprávné právní posouzení operativně pátrací činnosti, jak je upravena v § 69 odst. 1, § 70 odst. 2, § 78 odst. 1 či § 79 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
7. Dále stěžovatelé namítají, že řada důkazů byla nedůvodně opomenuta, nesprávně vyhodnocena, případně důkazy Generální inspekce bezpečnostních sborů nevydala, zatajila nebo zničila. Naopak provedení dalších důkazů bylo zamítnuto pro nadbytečnost s odůvodněním, že skutkový stav věci byl zjištěn v dostatečném rozsahu; k tomu odkazují na nález sp. zn. I. ÚS 1135/17
ze dne 1. listopadu 2017 (N 200/87 SbNU 259) či nález sp. zn. III. ÚS 3320/09
ze dne 18. března 2010 (N 60/56 SbNU 643).
8. Stěžovatelé mají za to, že pro svá zjištění se stali nepohodlnými pro určitou skupinu. Ve vztahu ke druhému stěžovateli rozsudek postrádá oporu v dokazování a rozhodnutí je založeno výhradně na tom, že měl být přítomen provádění lustrací prvním stěžovatelem a měl mu poskytovat podporu a krytí. Obecné soudy pominuly otázku zavinění, nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav, z lustrací neměli stěžovatelé žádný profit a nikomu nevznikla žádná újma. V jejich případě šlo jen o služební horlivost, byli dlouhodobě bez výtek a výhrad nadřízených, a proto měl být aplikován princip ultima ratio.
9. Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Úkolem obecných soudů je pak zkoumat a posoudit, zda jsou dány podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu a v tomto směru jsou povinny své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním, správností hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (právo na spravedlivý proces); zasáhne jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo svévolné.
10. Předmětem opakovaného rozhodování obecných soudů bylo v tomto případě posoudit, zda lustrace, které stěžovatelé prokazatelně provedli (první stěžovatel se souhlasem/pod dohledem druhého stěžovatele), byly uskutečněny v rámci služební činnosti (první dva rozsudky) nebo byly prováděny bez zákonného důvodu, pod smyšlenou legendou operativně-pátrací činnosti (třetí rozsudek).
11. Nalézací soud na základě provedených důkazů nejprve uznal prvního stěžovatele vinným jen ze spáchání jednoho ze skutků, podle odvolacího soudu však nalézací soud řádně nezohlednil všechny provedené důkazy, nevypořádal se dostatečně s argumentací obžaloby ani listinami předloženými obhajobou. Přesto v novém řízení nalézací soud po provedení některých dalších důkazů znovu stěžovatele zprostil obžaloby.
12. Odvolací soud následně dokazování a závěry ve vztahu k jednomu skutku znovu posoudil jako nedostatečné, nepřesvědčivé a rozporné - s tím, že nalézací soud sice stěžovatele zprostil obžaloby, ale současně vyslovil, že minimálně první stěžovatel při manipulaci s daty porušil služební povinnost. Proto odvolací soud v kasačním usnesení zopakoval pokyn vypořádat se s argumentací státního zástupce a listinami obhajoby.
13. Po doplněném dokazování a vyhodnocení všech provedených důkazů nalézací soud vydal napadený rozsudek; vycházel přitom ze závazného právního názoru odvolacího soudu, který na základě ustálené judikatury (i relevantní právní literatury) popsal, jakým jednáním je naplněna skutková podstata stíhaného přečinu.
14. V napadeném usnesení poté odvolací soud vyhodnotil dokazování a právní kvalifikaci jednání již jako dostatečné. Právní kvalifikací neoprávněné manipulace s daty se zabýval také Nejvyšší soud v dovolacím řízení, současně se zabýval i principem ultima ratio a s odkazem na stanovisko sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. ledna 2013 uzavřel, že společenská škodlivost je jen jedním z hledisek pro uplatnění subsidiarity trestní represe. V projednávané věci s ohledem na rozsah neoprávněných lustrací nebyla míra společenské škodlivosti nízká.
15. Argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti je v zásadě jen opakováním jejich obhajoby, námitky byly užity i v opravných prostředcích, obecné soudy se jimi zabývaly, srozumitelně a podrobně se s nimi vypořádaly. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se na definování zákonných požadavků naplňujících trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací důkladně zaměřily. Po provedení důkazů v opakovaném řízení nevyvstaly pochybnosti, pro které by bylo na místě aplikovat pravidlo in dubio pro reo a z něj plynoucí zásadu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
16. Opomenuté důkazy jsou takové, které soud neprovede a ani neuvede, proč je neprovedl. Opomenutím však není odůvodněné odmítnutí provedení dalších (specifikovaných) důkazů pro jejich nadbytečnost. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) představuje záruku, že řízení bude probíhat před nezávislým a nestranným soudem, nikoli, že budou provedeny všechny navržené důkazy a jejich vyhodnocení bude odpovídat očekávání účastníka řízení.
17. Z napadených rozhodnutí i z rozhodnutí jim předcházejících vyplývá, že se obecné soudy věcí důkladně zabývaly. Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval, napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu