USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovoláních, která podali obvinění P. V. a D. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 9 To 358/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 177/2018,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. V. a D. K. odmítají.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 2 T 177/2018, byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 28. 6. 2022 (dále jen „tr. zákoník“). Obviněný D. K. byl tímto rozsudkem uznán vinným pomocí k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl obviněnému P. V. podle § 230 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Obviněnému D. K. byl podle § 230 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která Městský soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl.
3. Skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými, se ve stručnosti dopustili tím, že během výkonu služby příslušníků Policie ČR, služebně zařazených na Odboru XY Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství policie hl. města Prahy v období od 14. 3. 2016 do 20. 7. 2017 v kanceláři číslo XY v Praze XY, XY, obviněný P. V. za aktivní součinnosti a podpory ze strany svého přímého nadřízeného, obviněného D. K., na počítačových sestavách s IP adresou XY a od listopadu 2016 s IP adresou XY za použití jemu přiděleného loginu „XY“ prostřednictvím programu „Dotazy do informačních systémů“ bez zákonného důvodu a pod smyšlenou záminkou operativně pátrací činnosti opakovaně prováděl lustrace fyzických osob, společností a motorových vozidel v informačních systémech Policie ČR a Ministerstva vnitra České republiky, přičemž tyto lustrace prováděl za účelem zjištění osobních údajů jiných osob pro vlastní potřebu obviněných v souvislosti s jejich členstvím v motocyklovém klubu XY, v němž obviněný D.
K. vykonával funkci prezidenta a obviněný P. V. funkci viceprezidenta. Obvinění jednali v rozporu s čl. 1 odst. 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 168 ze dne 31. 12. 2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“, podle kterého tento program jako základní prostředek pro získávání údajů z informačních systémů, jejichž správcem je Policie ČR či do kterých má Policie ČR nepřetržitý a dálkový přístup, mohou využívat k získávání údajů pouze příslušníci a zaměstnanci policie, kteří potřebují údaje z informačních systémů policie pro plnění služebních nebo pracovních úkolů nebo povinností.
Dále obvinění jednali i v rozporu s čl. 8 odst. 5 písm. a), c), d) a čl. 43 odst. 1, 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008, kterým se stanoví některé bližší podmínky a postupy pro zpracování osobních údajů (o ochraně osobních údajů), podle nichž byli povinni s ohledem na úkol, který plnili, využívat osobní údaje pouze v rozsahu stanovených oprávnění a pouze v rozsahu nutném pro plnění úkolů, využívat osobní údaje pouze k tomu účelu, pro který byly zpřístupněny, přičemž měli prokazovat oprávněnost a nutnost přístupu k osobním údajům při kontrole uskutečněných přístupů zpravidla spisem nebo dokumentem, pro jehož zpracování byl přístup uskutečněn, záznamem v jiné evidenci ve služební pomůcce, specifikací úkolu nebo činnosti, v rámci které bylo uskutečnění přístupu nutné nebo bylo standardně prováděno, interním aktem řízení, na jehož základě prováděli svoji činnost.
V případě, že zpřístupnění údajů bylo prováděno na základě dotazu, měl žadatel uvést účel dotazu jako prostředek pro prokázání oprávněnosti a nutnosti přístupu, kterým bylo buď číslo jednací spisu (dokumentu), pro jehož zpracování byl dotaz proveden, dopravně bezpečnostní akce, bezpečnostní akce, kontrola osoby, kontrola vozidla, hraniční kontrola, šetření (pouze v případech, v nichž při operativně pátrací a analytické činnosti nebylo možno uvést číslo jednací), či uvedení jiného úkolu nebo činnosti, v rámci které bylo zadání dotazu příjemcem potřebné.
Popsaným jednáním porušili rovněž ustanovení § 45 odst.
1 písm. b)
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, které příslušníkům ukládá povinnost zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby. Obviněný P. V. takto učinil 687 neoprávněných dotazů specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění dne 28. 2. 2024 prostřednictvím společného obhájce dovolání, které opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [správně podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.], neboť podle přesvědčení obviněných napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí jejich odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv byl podle jejich názoru dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Ze slovního vyjádření vad, které obvinění vytýkají, je zřejmé, že citované důvody uplatnili ve znění zákona č. 141/1961 Sb., zákon o trestním řízení soudním (trestní řád), účinného do 31. 12. 2021, ačkoliv podali svá dovolání dne 28. 2. 2024, tedy více než dva roky po nabytí účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., který s účinností od 1. 1. 2022 zařadil do ustanovení § 265b odst. 1 nový dovolací důvod pod písm. g), a proto od 1. 1. 2022 důvody původně označené pod písmeny g) až l) jsou nově uvedeny pod písmeny h) až m). Byť obvinění zjevně nereflektovali uvedenou změnu trestního řádu, je nejen ze slovního vyjádření jimi označených dovolacích důvodů, ale také z konkrétní dovolací argumentace zřejmé, že směřuje proti opomenutým důkazům a nesprávnému právnímu posouzení skutku, což odpovídá důvodům uvedeným nyní v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Uvedená nesprávnost neměla vliv na možnost přezkoumání dovoláními napadeného usnesení soudu druhého stupně Nejvyšším soudem.
5. Podle obviněných došlo k nesprávnému právnímu posouzení, pokud jde o naplnění znaku „neoprávněného užití dat“ uložených v počítačovém systému, když soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný P. V. neprováděl předmětné lustrace v rámci výkonu služby, ale v rozporu s interními akty Policie ČR. Podle odvolacího soudu byly údaje získané prostřednictvím programu „Dotazy do informačních systémů“ využitelné výlučně pro plnění konkrétních úkolů prováděných ve věcech, které byly obviněnému přiděleny k zpracování, což se v daném případě nestalo, proto nemohlo jít o operativně pátrací činnost. Takové právní závěry soudů nižších stupňů jsou podle obou obviněných nesprávné, neboť tyto soudy přehlížely služební povinnosti plněné obviněnými, které jim vyplývaly ze zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii ČR“), a to konkrétně povinnost iniciativy podle § 69 odst. 1, povinnost vyhledávání poznatků podle § 70 odst. 2 a povinnost předávání informací podle § 78 odst. 1 citovaného zákona. Obvinění přitom postupovali i v souladu se zákonnou úpravou zpracování osobních údajů zakotvenou v § 79 tohoto zákona.
6. Obvinění rovněž namítli, že soudy nižších stupňů odhlížely od obsahu pojmu „operativně pátrací činnost“, jak je vymezen v článku 1 písm. d) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 190/2008 i v odborné literatuře, kterou obvinění ve svém dovolání obsáhle citovali. Především zdůraznili problematiku využívání informačních zdrojů a poznatkových fondů, které jsou výsledkem náhodného sběru dat a informací z různých šetření a mohou se stát důkazy nebo vodítky pro další činnost bezpečnostních sborů.
Jejich výsledkem jsou přitom data a informace, které nemusejí mít v okamžiku získání přesně definovanou, formátovanou strukturu a nemusí být momentálně znám způsob jejich využití. Tyto poznatkové fondy pak tvoří základ operativní práce bezpečnostních sborů. Pokud se sběr poznatků na první pohled netýká přímo žádné trestné činnosti, musí být shromažďování osobních údajů prováděno pouze na zákonném podkladě a musí být vyloučeno jejich zneužití. Avšak není protizákonnou činností, pokud operativní složky policie zadávají a analyzují rozsáhlé poznatkové fondy o rozpracovaných osobách, jejich vazbách, okolí, chování, charakterových rysech apod. s cílem odhalení, zadokumentování a prokázání trestné činnosti.
Bez operativního přístupu nelze obecně proniknout do určitých profesních struktur, do struktur organizované kriminality, teroristických organizací, společensky nebezpečných a zakázaných sekt, nepřátelských bezpečnostních služeb nebo prostředí zkorumpovaného administrativního aparátu. Pokud bylo podle obviněných prokázáno, že obviněný P. V. byl svým nadřízeným pověřen k provádění lustrací a provedené lustrace nijak nevybočovaly z působnosti týmu, do něhož byl zařazen, a pokud byla tato shromážděná data používána pro služební činnost, nemůže obstát závěr o vědomém neslužebním charakteru prováděných lustrací.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že obviněný P. V. nepřiděloval lustracím čísla jednací, neboť k tomu ani nebyl oprávněn vzhledem ke svému služebnímu zařazení.
7. Soudy se podle názoru obviněných rovněž dopustily nesprávného právního posouzení tím, že za zásah do počítačového systému považovaly předmětných 687 dotazů do informačních systémů Policie ČR a Ministerstva vnitra ČR. Specifikace těchto dotazů totiž zahrnovala nejen dotazy, které obviněný P. V. učinil, nýbrž i výsledky těchto dotazů, které měly charakter pouhého zobrazení na pozadí. Na to výslovně upozornilo i Ministerstvo vnitra ČR jako správce evidence přístupů ve svých odpovědích na žádosti Generální inspekce bezpečnostních sborů, v nichž uvedlo, že „výpis může obsahovat nejen dotazy konkrétní, ale i údaje pouze zobrazené s nimi související“.
V důsledku toho vzniká dojem plošného charakteru lustrací. Obhajoba přitom žádala o rozlišení lustrací ve výše uvedeném smyslu. V této souvislosti rovněž nelze podle obviněných přehlédnout, že všechny lustrace neprováděl obviněný P. V. prostřednictvím policejních informačních systémů, ale prostřednictvím programu „Dotazy do informačních systémů“. Zasažený počítačový systém tak představuje právě tento program, nikoliv jednotlivé informační systémy. Jsou tedy zaměňovány pojmy „počítačový systém“ a „informační systém“.
Přitom počítačovým systémem se rozumí jakékoli zařízení nebo skupina vzájemně propojených nebo souvisejících zařízení, z nichž jedno nebo více provádí na základě programu automatické zpracování dat bez přímého lidského zásahu.
8. Nesprávné právní posouzení rovněž obvinění spatřovali v tom, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky přečinu, který je jim kladen za vinu, ačkoliv se touto otázkou vůbec nezabývaly. Z žádného důkazu přitom podle dovolatelů nevyplynula vědomost obviněného P. V. o nezákonném charakteru jeho lustračních aktivit, tím méně složka volní. Přitom závěr soudu prvního stupně a soudu odvolacího, že prováděli lustrace pro svoji potřebu v souvislosti s klubem XY, tedy vědomě nezákonně, je podle dovolatelů zcela nelogický, zejména pokud je obviněný P. V. otevřeně nabízel kolegům, nijak zjištěné poznatky neskrýval a shromažďoval je ve služebním šanonu, který nechával ve své služební kanceláři.
9. Obviněný D. K. dále namítl, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně není patrné, jakým konkrétním jednáním se měl dopustit pomoci k trestnému činu, zda šlo o pomoc fyzickou či psychickou, zda k ní došlo konáním, nebo opomenutím. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že pomoc měl poskytnout tím, že spoluobviněný P. V. prováděl tyto lustrace obvykle v jeho přítomnosti jakožto přímého nadřízeného, který mu poskytoval krytí a současně jeho počínání chválil, podporoval je, upozorňoval na rizika a radil mu, jak je minimalizovat. Z provedeného dokazování však nevyplynulo, že by P. V. poskytoval jakékoliv krytí. Pochvala patrná z odposlechu je běžnou kolegiální komunikací a postrádá jakýkoliv nezákonný aspekt. Upozornění na rizika nemůže být protiprávním jednáním, neboť jde o zákonné provádění lustrací. Soud prvního stupně ani soud odvolací se nezabývaly ani příčinnou souvislostí mezi prováděním lustrací a údajnou pomocí obviněného D. K. Tyto soudy nijak nezohlednily, že v období od 25. 7. 2016 do 7. 8. 2016 čerpal obviněný D. K. dovolenou a od listopadu 2016 byl obviněný P. V. v samostatné kanceláři, tudíž obviněný D. K. neměl a nemohl mít vědomost o všem, co spoluobviněný P. V. v rámci výkonu služby dělal. Soudy nižších stupňů rovněž podle tohoto dovolatele rezignovaly na posouzení jeho zavinění ve vztahu k poskytnutí pomoci, které je mu kladeno za vinu. Z žádného provedeného důkazu totiž nevyplynulo, že by věděl, že spoluobviněný P. V. provádí lustrace bez zákonného podkladu. Naopak jejich vzájemná komunikace dokládala použití provedených lustrací pro služební účely. Tytéž námitky obviněný D. K. uplatnil i ve vztahu ke složce volní, které soudy nižších stupňů podle něj rovněž nevěnovaly žádnou pozornost.
10. Podle obviněných byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť navrhovali v řízení před soudem prvního stupně provedení dalších důkazů, a to všech prostorových odposlechů z kanceláří obviněných, všech záznamů o sledování obviněného D. K., veškerých zpráv o činnosti policejních týmů, v nichž oba obvinění působili, dále zpráv Policejního prezidia nebo Ministerstva vnitra ČR, v níž by se zpracovatelé vyjádřili k tomu, jaké dotazy obviněný P. V. učinil do informačních systémů, jaké odpovědi získal a co jsou další tzv. vazební lustrace, které představují převážnou část inkriminovaných lustrací, a tedy nejde o lustrace, které by obviněný skutečně provedl, a rovněž zprávu GIBS nebo Městského státního zastupitelství v Praze, v níž by se zpracovatel vyjádřil k otázce, jaké procesní úkony byly vůči oběma obviněným povoleny a realizovány (např. odposlech mobilního telefonu, sledování osob a věcí). Tyto návrhy byly soudem prvního stupně zamítnuty jako nadbytečné, a to s pouhým konstatováním, že byl již provedeným dokazováním zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci. Podle judikatury Ústavního soudu jsou však opomenutými důkazy ty důkazy, o nichž nebylo v řízení před soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval. Soud má povinnost o důkazech navržených účastníkem rozhodnout, a pokud těmto návrhům nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní nebo tak učiní nedostatečně, zatíží řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, způsobilých založit kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
11. Podle obviněných napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku rovněž z důvodu, že soudy nižších stupňů neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a vůbec se touto otázkou nezabývaly. Přitom aplikace této zásady na případ obviněných byla namístě. Tuto zásadu je totiž nutno aplikovat nejen jako materiální korektiv trestního postihu, ale již jako interpretační korektiv příslušné právní normy. Právě v případě základní skutkové podstaty tohoto přečinu bylo nutno zvážit její aplikaci, což podle dovolatelů vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 262/2020. V posuzované věci je pak v této souvislosti podstatné, že obvinění byli služebně zařazeni jako operativci, byli oprávněni lustrace provádět. Tyto lustrace mohly být v souladu s interními akty označeny jako operativně pátrací činnost. Obviněný P. V. získané poznatky nijak neskrýval, nebyly žádným mimoslužebním způsobem využity ani poskytnuty třetí osobě a obvinění jimi nezískali jakýkoliv prospěch či výhodu ani informační převahu.
12. Závěrem svého dovolání oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a sám je podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby, případně aby po zrušení těchto rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
13. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
14. Podle státního zástupce obvinění ve svém dovolání opakovali obhajobu, kterou uplatnili již před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. S těmito námitkami se však tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž s jejich argumentací se státní zástupce zcela ztotožnil.
15. Dodal, že základem obhajoby obou obviněných byl nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů, že předmětné lustrace byly provedeny k jejich osobním, a nikoliv služebním účelům. Tuto námitku obvinění označili za „nesprávný skutkový závěr“, z něhož dovozovali oprávněnost provedených lustrací. Takovou námitku však ve svém dovolání podřazují pod právní posouzení skutku, patrně z důvodu neznalosti současné právní úpravy dovolacích důvodů, které pod písm. g) § 265b tr. ř. v omezeném rozsahu připouštějí i námitky proti skutkovým zjištěním. Státní zástupce zdůraznil, že dovolatelé tento dovolací důvod nepoužili, ani se nepokusili zformulovat jemu odpovídající námitku. Obsahově by mohla uvedenému dovolacímu důvodu odpovídat pouze námitka dovolatelů, že nebylo vyhověno jejich důkazním návrhům. S tím se však již vypořádaly soudy nižších stupňů, jak je patrno z bodu 68. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a z bodu 15. odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
16. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemohou podle názoru státního zástupce odpovídat ani námitky, že provedené lustrace byly oprávněné, neboť tyto vycházejí pouze z tvrzení dovolatelů, které je odlišné od skutkového stavu učiněného soudy nižších stupňů. Tomuto dovolacímu důvodu tak odpovídá pouze námitka obviněného D. K., že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje popis jeho konkrétního pomocného jednání, a také společná námitka obou obviněných, že soudy měly při právním posouzení jejich jednání aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe.
17. Ve vztahu k první z těchto námitek státní zástupce přisvědčil dovolateli, že jeho jednání je ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku skutečně popsáno velmi obecně, nicméně sám obviněný v dovolání cituje pasáž z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v níž je vysvětleno, jakým konkrétním jednáním poskytl spoluobviněnému P. V. součinnost a podporu. V této souvislosti státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud byly skutkové okolnosti, z nichž soudy vycházely, podrobně rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí. Tuto námitku obviněného tak státní zástupce označil za zjevně neopodstatněnou.
18. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněných, že při právním posouzení jejich jednání měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Odkaz obviněných na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 262/2020, je v této souvislosti nepřiléhavý, neboť v nyní posuzovaném případě šlo o nesrovnatelně větší rozsah lustrací, které byly podle zjištění soudů provedeny bez jakékoli souvislosti s prevencí nelegální činnosti, tedy bez souvislosti s případným podezřelým prodejem, o který se mělo jednat v citované věci. Ani absence prospěchu z protiprávního jednání není důvodem pro aplikaci této zásady. V této souvislosti odkázal státní zástupce na body 75. a 77. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z nichž je patrno, že absence prospěchu byla zohledněna zmírněním právního posouzení skutku i uložením velmi mírného trestu.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
22. Obvinění opřeli svá dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v jeho druhé alternativě, a to s poukazem na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jak již bylo výše uvedeno, tento závěr lze učinit na podkladě odůvodnění podaných dovolání, ačkoli z obsahu jimi podaných dovolání je zřejmé, že vycházeli ze znění trestního řádu účinného do 31. 12. 2021, a v důsledku toho uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., ve znění účinném právě do 31. 12. 2021.
23. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno důvodně podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak v rámci tohoto dovolacího důvodu nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a jimi zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
b) K námitkám obviněných
25. S ohledem na námitky uplatněné oběma obviněnými je nejprve třeba připomenout, že přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 28. 6. 2022, se dopustil ten, kdo získal přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací a neoprávněně užil data v něm uložená. Neoprávněným užitím dat se rozumí jakákoli manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací, která je v rozporu s právní normou upravující jejich využití nebo je činěna v rozporu s účelem, k němuž je počítačový systém vytvořen, popřípadě pokud dochází k jeho užití bez souhlasu oprávněné osoby (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1085/2017, uveřejněné pod č. 32/2018 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 731/2015). Neoprávněným užitím je i nedovolené kopírování dat či informací z nich vyplývajících na jiný nosič informací, tedy i tisk dokumentu z počítačového systému, který obsahuje chráněná data a z nich vyplývající informace. Získáním přístupu se rozumí jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu.
Přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací lze získat neoprávněně, ale i oprávněně. Nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu. K trestnosti postačuje právě již neoprávněné užití dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací. Informační systémy Policie České republiky, v nichž obviněný P. V. prováděl lustrace, jsou z hlediska ustanovení § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku počítačovým systémem, kterému se poskytuje tímto ustanovením ochrana mimo jiné též proti neoprávněnému užití dat v něm uložených, a to i osobou, která jinak má k těmto uloženým datům přístup za účelem plnění svých pracovních či služebních povinností.
Ani operativně pátrací činnost nemůže probíhat zcela svévolně bez jakýchkoliv mantinelů a nemůže být prováděna bez vazby na plnění služebních povinností. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětné lustrace vůbec nesouvisely s žádnou spáchanou ani připravovanou trestnou činností, neexistují jakékoli další materiály k tvrzené operativně pátrací činnosti, z nichž by bylo patrné, co bylo důvodem těchto lustrací, jaké poznatky z ní měly být získány a jak s nimi bylo obviněnými naloženo. Naopak bylo prokázáno, že obvinění v počítačových systémech Policie ČR a Ministerstva vnitra vyhledávali informace o členech motorkářských klubů i o dalších osobách pouze pro vlastní potřebu, zcela bez souvislosti s potřebou získat informace o konkrétní trestné činnosti či v souvislosti s potřebou předcházet připravované trestné činnosti.
Pokud obvinění namítali, že šlo o operativně pátrací činnost, k níž byli vzhledem ke svému služebnímu zařazení oprávněni, či dokonce povinni, předkládají vlastní verzi skutkového stavu založenou na odlišném hodnocení důkazů, než jaké učinily soudy nižších stupňů.
Obvinění se tak fakticky jen dožadovali toho, aby soud prvního stupně a soud odvolací hodnotily provedené důkazy jinak, podle přání obviněných, a to v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi.
26. Obvinění si přitom museli být vědomi protiprávnosti jejich aktivit, neboť byli seznámeni se svými povinnostmi vyplývajícími jak ze zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, a to povinnosti nejen zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními, které může ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, ale i povinnosti, resp. zákazu zneužití ve vlastní prospěch nebo ve prospěch jiných osob informací nabytých v souvislosti s výkonem služby, což vyplývá z § 45 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, stejně jako ze Závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008, kterým se stanoví některé bližší podmínky a postupy pro zpracování osobních údajů (o ochraně osobních údajů), podle nichž pracovník, který je příjemcem, je povinen s ohledem na úkol, který plní, využívat osobní údaje pouze v rozsahu stanovených oprávnění a pouze v rozsahu nutném pro plnění úkolů, stejně jako je povinen využívat osobní údaje pouze k tomu účelu, pro který mu byly zpřístupněny.
Argumentace obviněných o provádění „operativně pátrací činnosti“ nad rámec jejich služebního zařazení a úkolů, kterými byli pověřeni, mezi osobami z okruhu motorkářů, ať již byli členy či podporovateli jakýchkoli klubů pro případné možné budoucí využití, je zcela nepatřičná a rozhodně nemůže obviněné vyvinit, stejně jako zpochybňování naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu, kterým byli uznáni vinnými. V tomto směru lze zcela odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i odůvodnění usnesení odvolacího soudu, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil.
27. Pokud obvinění namítali, že provedených lustrací nebylo 687, neboť jsou jim kladeny za vinu nejen dotazy, ale i výsledky těchto dotazů, které měly i charakter zobrazení na pozadí, jedná se opět pouze o polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a o nesouhlas se skutkovými zjištěními, k nimž tyto soudy dospěly. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky.
Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na jejichž podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud již např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vypadávalo Nakladatelství C.
H. Beck, Praha 2002). Dokazování je totiž doménou soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudu odvolacího, nikoli však v řízení o dovolání (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.). Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy pak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.
Z výše uvedených důvodů tedy výše uvedené námitky uplatněné obviněnými nelze podřadit pod uplatněné, ale ani pod žádné jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř. Nad rámec uvedeného je třeba uvést, že v přehledu neoprávněně provedených lustrací (č. l. 1618-1689) je rozlišeno, zda šlo o zobrazení na pozadí, nebo byl zadán obviněným přímo dotaz do systému, a zobrazení na pozadí je ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně zahrnuto pod jeden dotaz zadaný do systému spolu s dalšími výsledky vyhledávání.
Nelze tedy přisvědčit názoru obviněných, že by výsledky na pozadí byly ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně uvedeny jako samostatné dotazy do informačního systému.
28. K námitce obviněného D. K., že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně není patrné, v čem měla jeho pomoc ke spáchání uvedeného přečinu spočívat, Nejvyšší soud připomíná, že nesprávné hmotněprávní posouzení skutku zásadně nelze dovozovat jen z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je z obsahu rozsudku včetně jeho odůvodnění zřejmé, že soud zjistil skutek v takovém rozsahu, který pokrývá všechny znaky daného trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016). Pokud by ovšem ani z odůvodnění rozsudku nevyplývalo, že skutek má všechny znaky trestného činu, byl by naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1048/2004). Jak již připomenul státní zástupce ve svém vyjádření, v posuzované věci i sám obviněný citoval ve svém dovolání pasáž z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž tento soud vysvětlil, jakým jednáním dovolatel obviněnému P.
V. pomoc poskytl. Konkrétně soud prvního stupně uvedl, že mu tento dovolatel poskytoval krytí, obvykle byly lustrace prováděny v jeho přítomnosti, přičemž spoluobviněného P. V. za jeho počínání chválil a podporoval ho v jeho činnosti i tím, že jej upozorňoval na rizika a radil mu, jak je minimalizovat. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tedy vyplývá naplnění znaků pomoci k trestnému činu, který je obviněnému D. K. kladen za vinu, neboť výše citované jednání je bezesporu pomocí k trestnému činu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku. Je bezvýznamné, zda obviněný D. K. v nějakém kratším časovém období čerpal dovolenou nebo nesdílel s obviněným P. V. kancelář, neboť pomoc ve výše uvedeném slova smyslu nespočívala v nepřetržité přítomnosti tohoto dovolatele u provádění lustrací, ale především v jakési záštitě nad protiprávní činností obviněného P. V. a v utvrzování jej v této činnosti, podpoře při ní i v poskytování mu rad při jejím páchání.
29. Obvinění dále dovozovali naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že nebyly provedeny jimi navrhované důkazy. K této námitce je na úvod třeba připomenout, že nedůvodné neprovedení navrhovaného podstatného důkazu obecně naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde o situaci, v nichž v důsledku nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení dojde k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Takovým porušením práva na spravedlivý proces je i opomenutí klíčového důkazu pro rozhodnutí o vině či nevině obviněného.
Podle doktríny tzv. opomenutých důkazů jde o takový důkaz, jehož provedení a vyhodnocení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, přičemž soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což má za důsledek, že při vlastním hodnocení provedených důkazů není vůbec hodnocen, nebo není dostatečně přesvědčivě vysvětleno proč nebyl proveden (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017). Obecně lze tedy tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem a rozhodly, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013) a svůj postup dostatečným způsobem zdůvodní. V posuzované věci soudy obou stupňů vysvětlily, proč nevyhověly návrhům obviněných na doplnění dokazování. Ačkoliv soud prvního stupně byl poněkud stručný, odvolací soud správně doplnil, že navrhované důkazy se váží k listinám, ke kterým se již dříve vyjadřoval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Navrhované důkazy nejen že nepřinášejí nové skutečnosti pro předmětné trestní řízení, ale další předkládání obdobných listin by naopak mohlo vést k závěru o širším záběru činnosti obviněných.
30. Námitku obviněných, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, je obecně možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jde o námitku nesprávného právního posouzení skutku, nicméně soudům nižších stupňů nelze vytýkat, že by nesprávně vyhodnotily skutečnosti významné z hlediska potřeby využití prostředků trestního práva k postihu obviněných za spáchaný skutek i při respektu k zásadě subsidiarity trestní represe a principu „ultima ratio“. K tomu Nejvyšší soud připomíná především stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle názorů v něm vyslovených zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím právě zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní následky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
31. Obvinění se rozhodně nedopustili posuzované trestné činnosti za nějakých výjimečných okolností, které by svědčily o natolik nízké míře společenské škodlivosti, jež by neodpovídala ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obvinění prováděli ke svým soukromým účelům lustrace celé řady osob ve velkém množství informačních systémů, které obsahují citlivé osobní údaje a nejsou přístupné veřejnosti, ale jen pověřeným osobám Policie České republiky, které mohou nahlížet do těchto systémů a vyhledávat v nich informace pouze v rámci plnění pracovních (služebních) úkolů a tyto údaje mohou využívat jen v nutném rozsahu a k účelu, pro nějž jim byly zpřístupněny. Soudy nižších stupňů tedy zcela správně zohlednily zásadu subsidiarity trestní represe, přičemž všechny okolnosti, za nichž došlo ke spáchání trestné činnosti obviněných a které svědčily v jejich prospěch, vyjádřily i v uloženém trestu, který jim byl vyměřen jen mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby. Ani argumentace obviněných usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 262/2020, není přiléhavá. Zmíněná trestní věc se totiž týkala zcela odlišné skutkové situace, a to v zásadě ojedinělého jednání v ní stíhaného obviněného, přičemž právě tyto jiné (a výrazně méně závažné) skutkové okolnosti, z nichž citované rozhodnutí vycházelo, mohly odůvodnit i odlišné uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru nelze pominout, že rozsah zásahů do práv chráněných ustanovením § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je v nyní projednávané věci výrazně vyšší, nejen pokud jde o počet fyzických osob, jejichž práv se týkalo jednání obviněných, ale i ohledně množství informačních systémů, u nichž obvinění jednoznačně zcela neoprávněně zneužili svého přístupu k nim a neoprávněně užili data v nich uložená, ačkoli takto prováděné lustrace nijak nesouvisely s náplní jejich služební činnosti v rámci jejich pracovního zařazení na odboru XY Služby kriminální policie a vyšetřování krajského ředitelství policie hl. m. Prahy.
V. Závěrečné shrnutí
32. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ačkoliv bylo možno část uplatněných námitek podřadit pod uplatněné dovolací důvody, Nejvyšší soud tyto námitky neshledal opodstatněnými. O dovoláních obviněných bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházející řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu