Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti L. R., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Husova 48/4, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 354/2025-362 ze dne 14. 5. 2025, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 346/2024-340 ze dne 12. 11. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 7 T 25/2024-252 ze dne 26. 8. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Přečinu se dopustil tím, že při řízení automobilu nerespektoval svislé dopravní značení "Stůj, dej přednost v jízdě", a zapříčinil tak střet s motocyklem přijíždějícím zleva po hlavní komunikaci; poškozený v důsledku nárazu utrpěl zlomeninu, pro niž byl pět týdnů omezen v obvyklém způsobu života. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 15 měsíců, a dále k trestu zákazu řízení motorových vozidel v trvání 15 měsíců. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, ale Krajský soud v Praze je zamítl.
2. Následně stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítal, že se odvolací soud nevypořádal s několika okruhy sporných skutkových zjištění. Soudy podle něj ignorovaly z oficiální dokumentace zřejmý odlišný stav v místě nehody, než který byl prezentován v obžalobě, a rezignovaly na alternativní skutkové zjištění poskytnuté obhajobou. Nejvyšší soud však jeho dovolání odmítl. Uvedl, že stěžovatel nevymezil, která skutková zjištění považuje za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, respektive konkrétně s jakým důkazem.
Domáhá se toliko odlišného vyhodnocení důkazů, konkrétně toho, aby byla přiznána váha jeho výkladům dopravní situace, které však dle Nejvyššího soudu konstruuje bez ohledu na reálné výhledové poměry patrné z fotodokumentace a výpovědi svědka. Stěžovatel dále netvrdí, že učiněná skutková zjištění byla vybudována nelogickou úvahovou konstrukcí, že by konkrétní důkazy byly procesně nepoužitelné nebo že by existoval jiný důkaz významný pro rozhodná skutková zjištění.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se stal obětí systémové dysfunkce trestní justice spočívající v neúčinnosti prostředku nápravy, a tedy porušení čl. 13 ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Namítá rovněž samostatné porušení čl. 6 a čl. 18 Úmluvy, jakož i čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel brojí proti zužujícímu obsahu opravných prostředků, které po mnohačetných novelizacích plošně vylučují možnost aplikace revizního principu; absentují proto účinné prostředky nápravy.
Dále se obsáhle vymezuje proti obecné praxi orgánů činných v trestním řízení, konstrukci trestního řádu a inkvizičnímu charakteru trestního řízení, přičemž uvádí, že stát jedná ve zlé vůli, a tudíž porušuje čl. 18 Úmluvy; v té souvislosti kritizuje působení JUDr. Jaroslava Bureše a nedůsledné oddělení moci výkonné a soudní. Dále se dovolává obecných zásad práva Evropské unie a dává soudu ke zvážení položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU. Brojí také proti tomu, že orgány činné v trestním řízení nebraly v potaz okolnosti spojené s porušením zákonů ze strany vyšetřujících policistů, místní a krajské samosprávy, majitele penzionu stojícího vedle křižovatky a majitele zaparkovaného vozidla.
Podrobně komentuje přiložené fotografie z místa nehody, svůj náčrtek situace okolo sporné křižovatky a přináší svůj alternativní výklad běhu rozhodných skutečností. Uvádí, že došlo k ukázkové prefabrikaci místa činu. Stěžovatel se dále věnuje rozlišování mezi zákazem presumpce viny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a presumpcí neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy a upozorňuje, že na vnitrostátní úrovni absentuje definice presumpce neviny. Na závěr stěžovatel rekapituluje předcházející rozhodnutí a přidává komentář k dílčím závěrům trestních soudů.
4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
6. V nyní posuzované věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat skutkové závěry trestních soudů, ledaže jde o mimořádné případy extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Zjištění skutkového stavu je primárně úkolem soudu prvního stupně, přičemž jeho pochybení může za stanovených podmínek zhojit soud odvolací či dovolací [srov. znění § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu]. Ústavní soud není čtvrtou instancí, natož instancí, která by měla krom excesů přehodnocovat skutkové závěry trestních soudů. Z tvrzení stěžovatele přitom ve světle odůvodnění trestních soudů závěr o excesu učinit nelze. Stejně tak tvrzení stěžovatele nenasvědčují tomu, že by v průběhu trestního řízení došlo k porušení zásady presumpce neviny.
7. Ústavní stížnost je podstatně obsáhlejší než dovolání stěžovatele, přičemž některé námitky stěžovatel předestírá až v ústavní stížnosti. Brojí-li stěžovatel proti odůvodnění Nejvyššího soudu, které poukazuje na to, že v dovolacím řízení se neuplatňuje revizní princip, je nutno podotknout, že ústavní pořádek ani Úmluva revizní princip v dovolacím řízení nevyžadují. Článek 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakotvuje právo na odvolání v trestních věcech, přičemž současná konstrukce odvolání v trestním řádu požadavky Úmluvy splňuje. Odvolací soud se ve věci stěžovatele řádně a přesvědčivě zabýval jeho námitkami, které zpochybňovaly učiněná skutková zjištění, a na kterých stěžovatel stále setrvává. Stěžovatel přitom nepřináší tvrzení, která by svědčila o excesu ze strany odvolacího soudu. Způsob, jakým se s věcí vypořádal Nejvyšší soud, ve světle podaného dovolání rovněž nelze považovat za protiústavní.
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. listopadu 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu