Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Břeclav, právně zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem sídlem Bořice 65, Bořice, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 20. srpna 2024 č. j. 1 T 24/2024-279, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. ledna 2025 č. j. 14 To 256/2024-307, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2025 č. j. 7 Tdo 357/2025-368, za účasti Okresního soudu v Chrudimi, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Chrudimi, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. K tomuto zásahu mělo dojít zjednodušeně vadným vedením trestního řízení proti stěžovateli a jeho následným odsouzením.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za něž byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let s výkonem ve věznici s ostrahou. Současně byla stěžovateli rovněž uložena zabezpečovací detence a rozhodnuto o nároku poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně. Odvolání stěžovatele zamítl napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, dovolání pak odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že trestní řízení proti němu nebylo vedeno spravedlivým způsobem. Zpochybňuje zejména svědeckou výpověď svědka P., který měl být v době spáchání trestného činu pod silným vlivem alkoholu, a tedy nebyl způsobilý věrohodně vypovídat. K obdobným závěrům stran svědkovy věrohodnosti dospěla také přibraná znalkyně. Vzhledem k faktu, že šlo o jeden z klíčových důkazů, nebyla řádně prokázána vina stěžovatele a ten nemohl být odsouzen. Soudy pak odmítly provést řadu stěžovatelem navrhovaných důkazů v jeho prospěch, čímž mu znemožnily efektivně vést vlastní obhajobu. Orgány činné v trestním řízení pak po celou dobu postupovaly zaujatě proti stěžovateli s jasným cílem jej odsoudit za trestný čin, který nespáchal. Závěrem pak stěžovatel zpochybňuje právní kvalifikaci jeho tvrzeného jednání, neboť vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu přichází v úvahu mírnější skutková podstata podle § 146 trestního zákoníku, případně podle § 360 trestního zákoníku. Konečně bez bližšího odůvodnění zpochybňuje uloženou zabezpečovací detenci.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
6. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o kasačním zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu případného kasačního zásahu.
7. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004
sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. To ovšem neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, nebo jakákoliv dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. Pro přesvědčivost soudního rozhodnutí je třeba, aby soudy reagovaly na substantivní argumenty a námitky stěžovatelů a vysvětlily, proč je nepřijaly [nález ze dne 29. 3. 2018
sp. zn. I. ÚS 4093/17
, bod 22 (N 63/88 SbNU 865)]. Těmto povinnostem soudy ve věci stěžovatele dostály.
8. Většina stěžovatelových námitek směřuje proti provedenému dokazování, polemizuje s učiněnými skutkovými závěry a předkládá alternativní verze, které jsou pro stěžovatele příznivější. Jak bylo vymezeno výše, rolí Ústavního soudu není rekonstrukce nebo zpochybnění skutkových zjištění, neboť tento úkol je svěřen soudu nalézacímu, příp. za určitých podmínek i soudu odvolacímu. Z ústavní stížnosti se nepodávají taková tvrzení či argumenty, které by zásah Ústavního soudu odůvodnily. Stejně tak nelze přisvědčit tvrzením stěžovatele o podjatosti orgánů činných v trestním řízení, neboť tomuto závěru rozhodnutí nenasvědčují. Napadená rozhodnutí ve věci jsou srozumitelně a přesvědčivě odůvodněná, přičemž rozhodnutí o opravných prostředcích reagují adekvátně na námitky a tvrzení stěžovatele. Stran právní kvalifikace skutku Ústavní soud uvádí, že ta je opět v rukou obecných soudů a Ústavnímu soudu obecně nepřísluší ji hodnotit, pakliže jí nedochází ke zjevnému extrémnímu rozporu se skutkovým stavem. K tomu však ve věci stěžovatele nedošlo.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu