Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Svobody, zastoupeného Mgr. Oldřichem Barochem, advokátem, sídlem Londýnská 730/59, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1532/2025-543 z 18. 6. 2025 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 18 Co 102/2023-471 z 13. 12. 2024, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, jakož i s návrhem na projednání věci mimo pořadí, ve kterém jej obdržel, a bez zbytečného odkladu, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jiřího Kuly, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
1. V řízení před obecnými soudy bylo vedeno řízení o návrhu vedlejšího účastníka (povinnného) na zastavení exekuce pro vymožení pohledávky stěžovatele (oprávněného). Okresní soud Praha-západ usnesením č. j. 206 EXE 6841/2020-285 z 15. 12. 2022 rozhodl tak, že návrhu vedlejšího účastníka částečně vyhověl a exekuci částečně zastavil (výrok I), ve zbytku jeho návrh zamítl (výrok II).
2. Krajský soud v Praze napadeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že rozšířil rozsah zastavení a naopak zúžil tu část, ve které návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce zamítl (výrok I). Současně rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení v obou stupních (výroky II a III).
3. K dovolání stěžovatele i vedlejšího účastníka se věcí zabývá Nejvyšší soud. V průběhu dovolacího řízení Nejvyšší soud zjistil, že před podáním obou dovolání byl insolvenčním soudem zjištěn úpadek vedlejšího účastníka a na jeho majetek soud prohlásil konkurs. Nejvyšší soud s odkazem na § 140 insolvenčního zákona (dále též "IZ") o této skutečnosti vyrozuměl účastníky řízení a rozhodl, že z tohoto důvodu je dovolací řízení přerušeno.
4. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými usneseními obecné soudy porušily jeho základní práva a svobody, a sice práva a svobody zaručené čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
5. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu namítá, že dovolací soud se přerušením řízení odklonil od ustálené judikatury tohoto soudu, týkající se přerušení exekučního řízení. Poukázal na rozsudek sp. zn. 20 Cdo 4896/2017 z 7. 12. 2017, ze kterého vyplývá, že § 140a IZ je potřeba číst ve smyslu § 266 odst. 1 písm. h) IZ, podle kterého se prohlášením konkursu řízení o výkonu rozhodnutí nebo exekuce nepřeruší. Odkazuje i na další rozhodovací praxi téhož soudu, např. usnesení sp. zn. 20 Cdo 3688/2021 z 25. 1. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1947/2021 z 31. 10. 2023 či sp. zn. 21 Cdo 2276/2023 z 22. 5. 2024. Odklon od judikatury v nynější věci považuje za neodůvodněný, když se Nejvyšší soud s touto judikaturou žádným způsobem nevypořádává. Doplňuje, že výklad § 140a odst. 1 IZ učiněný Nejvyšším soudem v nyní řešené věci je nutno považovat za ústavně nekonformní. Rozhodnutí krajského soudu potom stěžovatel shledává vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné, porušující principy minimalizace zásahů a vázanosti předešlými rozhodnutími.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní soud nicméně zjistil, že stěžovatelova ústavní stížnost není přípustná.
7. Nejprve se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti proti napadenému usnesení krajského soudu.
8. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti určené k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je tedy její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného.
9. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti - řízení o dovolání bylo Nejvyšším soudem přerušeno - se o konečné rozhodnutí nejedná. Případný zásah Ústavního soudu by bylo nezbytné v souladu s výše uvedenou subsidiaritou ústavní stížnosti nutno považovat za předčasný. Stěžovatel v nynější věci nenapadá konečné a pravomocné meritorní rozhodnutí, které již nemůže být žádným procesním prostředkem změněno. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, proti napadenému usnesení krajského soudu bylo podáno dovolání. Dovolací řízení v nynější věci nebylo skončeno, ale pouze přerušeno. Po skončení přerušení řízení se Nejvyšší soud bude opětovně věcí zabývat. Za dané situace proto ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu není přípustná.
10. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu, kterou vyrozuměl účastníky řízení, že zjištěním úpadku a prohlášením konkursu na majetek vedlejšího účastníka, se řízení přerušuje.
11. I ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je třeba vrátit se k subsidiární povaze ústavní stížnosti. Ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Z tohoto pravidla připouští Ústavní soud určité výjimky, musí však být současně splněny dvě podmínky. Jednak musí být rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a jednak je třeba, aby námitka porušení ústavně zaručených práv již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3646/17 z 13. 3. 2018 nebo sp. zn. IV. ÚS 683/21 z 26. 3. 2021).
12. Ústavní soud opakovaně uvedl, že usnesení o (ne)přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, nikoli rozhodnutím ve věci samé (viz např. z poslední doby usnesení sp. zn. IV. ÚS 193/25 z 26. 2. 2025) a zpravidla není způsobilé porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavní soud sice přisvědčuje stěžovatelově argumentaci, že postup dovolacího soudu byl chybný. V následující části nicméně Ústavní soud vysvětlí, proč k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo a proč není nyní dán důvod ke kasačnímu zásahu zdejšího soudu.
13. V nyní řešené věci došlo ke zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka v průběhu řízení o návrhu na zastavení exekuce, tj. exekučního řízení. V návaznosti na to Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyrozuměl účastníky o přerušení dovolacího řízení. Tento svůj závěr dovolací soud opřel o § 140a IZ, zabývající se přerušením řízení jakožto jedním z účinků rozhodnutí o úpadku.
14. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že takový postup není v souladu se zákonem. Ustanovení § 140a IZ (účinky rozhodnutí o úpadku) je totiž nezbytné číst v souvislosti s § 263 a násl. IZ, které se věnují účinkům prohlášení konkursu na probíhající řízení. Ustanovení § 266 odst. 1 IZ potom vymezuje, která soudní a rozhodčí řízení se prohlášením konkursu nepřerušují. Jak přitom vhodně poukazuje stěžovatel, podle § 266 odst. 1 písm. h) IZ je jedním z nepřerušovaných soudních a rozhodčích řízení i řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce. O takové řízení se přitom jednalo i v nyní řešené věci.
15. K tomuto závěru se hlásí i komentářová literatura, která taktéž uvádí, že řízení o výkonu rozhodnutí nebo exekuce se pojmově nepřerušuje. Doplňuje však, že již od zahájení řízení nelze výkon rozhodnutí nebo exekuci podle § 109 odst. 1 písm. c) IZ provést [ZOUBEK,, H. § 266. Řízení, která se prohlášením konkursu nepřerušují. In: SPRINZ, P., JIRMÁSEK, T., ŘEHÁČEK, O., VRBA, M., ZOUBEK, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. 6, cit. z informačního systému beck online; či KOTOUČOVÁ, J., MORAVEC, T., § 266. Řízení nepřerušení prohlášením konkursu. In: KOTOUUČOVÁ, J., MORAVEC, T. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. 9, cit. z informačního systému Aspi], neboť zůstávají v účinnosti stále i účinky, které insolvenční zákon spojuje se zahájením insolvenčního řízení.
16. Konečně, závěry, že se exekuční řízení z důvodu zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka nepřerušuje, vyplývá i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Již ze stěžovatelem odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že k přerušení nedochází (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4896/2017, věnující otázce nepřerušení v řízení o poddlužnické žalobě; nebo usnesení sp. zn. 20 Cdo 3688/2021 a v něm odkazované usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 62 Co 24/2015 z 23. 1. 2015, věnující se nepřerušení exekučního řízení při zjištění úpadku a povolení oddlužení; či usnesení sp. zn. 21 Cdo 2276/2023, bod 12).
17. Ústavní soud proto přisvědčuje argumentaci stěžovatele, že k vydání usnesení pro přerušení v nynější věci nebyl zákonný podklad. Ústavní soud nicméně musí setrvat na závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost není přípustná.
18. Jak je uvedeno výše, rozhodnutí procesní povahy Ústavní soud až na výjimky neruší (viz bod 12). Naplněny přitom nejsou ani předpoklady této výjimky (viz výše bod 13). Aniž by se Ústavní soud zabýval tím, zda je v nyní řešené věci usnesení o přerušení řízení způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, nemožnost zásahu vyplývá z nesplnění druhého předpokladu, a sice, že tato argumentace již nemůže být efektivně uplatněna a nepříznivý následek odstraněn.
19. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud je schopen problematickou situaci napravit sám, na nějž zdejší soud proto silně apeluje sám tím, že rozhodne o pokračování v řízení. Nejvyšší soud by měl za nynější situace dát účastníkům řízení bez zbytečného prodlení vhodným, nezpochybnitelným (a ve spise) doložitelným způsobem najevo, že řízení pokračuje (VACKOVÁ, M., JIRSA, J., Komentář k § 111. In: JIRSA, J., DOLEŽAL, M., VOJTEK, P., PETR, B., HAVLÍČEK, K. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. § 1-250l občanského soudního řádu. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 717). Současně se stěžovateli nabízí podat vlastní návrh v pokračování v řízení a další nástroje. Posledně uvedené žádosti by přitom měl Nejvyšší soud, neučiní-li tak sám ex offo, v souladu s výše uvedeným vyhovět a v řízení pokračovat. Opačný závěr by jinak mohl stěžovatele vést k podání další ústavní stížnosti, které by již bylo nezbytné vyhovět. Ústavní soud současně doplňuje, že důvodem jeho nynější zdrženlivosti je zejména fakt, že se jedná o otázku již vyřešenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
20. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud zvlášť nerozhodoval, neboť s ohledem na výše uvedené o ní rozhodl v nejkratší možné lhůtě. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu § 62 odst. 4 tamtéž stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka